Č. 1698.

Honební právo (Morava): * Jestliže majitel souvislého souboru pozemků o 115 ha v několika obcích rozložených, nezabezpečiv si (§ 10 mor. hon. zák.) v některé z těchto obcí právo vlastní honitby, přihlásí nárok na vlastní honitbu v jedné z těchto obcí, sluší nárok tento posuzovati podle zásady vyslovené v § 34 mor. hon. zák.
(Nález ze dne 27. listopadu 1922 č. 15410/21.)
Věc: Obecní rada v B. proti zemské správě politické v Brně o vyloučení pozemků vlastní honitby z obvodu obecní honitby b-cké.
Výrok: Stížnost se za mátá jako bezdůvodná.
Důvody: Velkostatek J. L-a v U. O. měl v území obce pro nájemní období počínající dnem 1. ledna 1915 a končící dnem 31. prosince 1920 přiznáno právo honitby na vlastních, v území této obce ležících pozemcích ve výměře as 79 ha, ježto pozemky tyto tvořily spolu s pozemky velkostatku v obcích M. a V. souvislý celek o výměře 115 ha, a ježto pozemky posléze dotčené v období od 1. ledna 1914 do 31. prosince 1919 a tudíž i roku 1914, kdy honební obvody v Bl. pro období od 1. ledna 1915 do 31. prosince 1920 byly stanoveny, za vlastní honitbu byly uznány.
Když bylo dle § 10 mor. hon. zák. zahájeno řízení za účelem stanovení obvodu obecní honitby B. pro období od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1926, vznesla správa velkostatku J. L-a v U. O. nárok na vlastní honitbu v území uvedené obce. Městská rada v B. — honební výbor obecní nebyl ještě konstituován — tomuto nároku odporovala, poněvadž pozemky majitele velkostatku v b-ském katastru ve výměře svrchu uvedené sousedí sice s pozemky téhož majitele ve V., avšak majitel na pozemcích posléze dotčených honitbu nevykonává, takže pozemky ty z obecního obvodu honebního ve V. nejsou vyloučeny.
Okresní správa politická výměrem ze dne 21. prosince 1920 č. — však majiteli velkostatku vlastní honitbu na pozemcích v B. pro období od 1. ledna 1921 do 31. prosince 1926 přiznala, ježto nárok byl podle § 10 mor. hon. zák. včas uplatněn a pozemky tyto s připočteními souvislých pozemků velkostatku v obcích M. a V. mají nesporně výměru nejméně 115 ha; a ježto okolnost, že velkostatek nevykonává práva vlastní honitby na části této souvislé plechy, t. j. v obcích M. a V., není podle § 4 mor. hon. zák. na závadu přiznání vlastní honitby na ostatní t. j. b-cké části souvislého souboru pozemků.
Obecní rada v B. v odvolání připustila, že J. L. jest majitelem souvislých pozemků ve výměře 115 ha, namítala však, že pozemky položené v obcích V. a M. nelze do minimální rozlohy 115 ha zákonem požadované započítávati, neboť pozemky tyto náleží v období od počátku roku 1920 do konce roku 1925 běžícím k obecním honitbám jmenovaných obcí, ježto J. L. opomenul v těchto obcích nárok na vlastní honitbu uplatniti.
Zemská správa politická vyslechnuvši moravský zemský výbor zamítla nař. rozhodnutím odvolání, pokud se v něm žádá, aby nebylo velkostatku U. O. přiznáno vůbec právo vlastní honitby v místní obci B. na šestiletí od počátku 1921 do konce 1926, pozměnila však výměr I. stolice v ten rozum, že J. L-ovi na základě majetku 115 ha souvislé půdy právo vlastní honitby v obci B. podle § 4 mor. hon. zák. sice přináleží, avšak jen podmínečně, totiž jen tehdy, zjistí-li se pro příští nájemní období místních obcí M. a V. (počínající dnem 1. ledna 1926) po předchozím řádném ohlášení také uvnitř těchto dvou obcí pozemky velkostatku U. O., které mají aspoň zbytek výměry potřebné k uznání vlastní honitby.
Rozhodnutí teto spočívá na předpokladu, že velkostatku U. O. na ieho pozemcích v M. a V. toho času právo vlastní honitby nepřísluší, protože nárok na vlastní honitbu při posledním stanovení honebních obvodů v těchto dvou obcích nebyl včas přihlášen. Zákonný poklad svého rozhodnutí spatřuje žal. úřad v ustanovení § 34 mor. hon. zák., jehož sluší použíti obdobně, takže vlastní honitby dostane se velkostatku na jeho b-ckých pozemcích teprve tehdy, až bude mu při příštím stanovení obvodů honebních v obcích M. a V. přiznána i na tamnějším jeho majetku pozemkovém. Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost obecní radou v B. podle usnesení obecního zastupitelstva z — (čl. III mor. zem. zákona z 26. července 1912 č. 4 z. z. ex 1914) podaná.
Ve stížnosti se namítá:
1. že žal. úřad přiznává majiteli velkostatku vlastní honitbu neprávem, ježto v době, kdy nař. rozhodnutí bylo vydáno, zákonný předpoklad, t. j. minimální výměra 115 ha nebyl splněn, kdežto podmínečné přiznání vlastní honitby je podle honebního zákona nepřípustné, zejména prý nelze užíti analogie zcela výjimečného ustanovení § 34, jehož žal. úřad mylně použil;
2. kdyby však bylo lze ustanovení tohoto použíti, bylo by nutno použíti ho úplně, a pak by mohla vlastní honitba státi se skutkem teprve tehdy, až uplyne příští nájemní období oné ze zúčastněných obcí, kde se skončí nejpozději, takže by pozemky b-cké musely zůstati v honebním obvodu této obce nejméně po celé nájemní období 1921 až 1926.
Na sporu jsou tedy jediné dvě otázky právní. Obě vztahují se k výkladu § 34 mor. hon. zák.
Stížnosti jest potud přisvědčiti, že není výslovného ustanovení zákona, o něž by nař. rozhodnutí mohlo být opřeno. Ustanovení § 34 hon. zák., jehož se žal. úřad dovolává, dle svého doslovu se na případ dneš- ního sporu nehodí, poněvadž zákon v § 34 pomýšlí na změny v majetku pozemkovém, jež se udaly během pachtovního období a jimiž bylo teprve nově vytvořeno území způsobilé býti vlastní honitbou. Jiná je však otázka, zdali disposice § 34 vskutku jsou tak výjimečné povahy, jak stížnost míní, a zdali úřad vskutku neprávem jich obdobně použil na případ dnešního sporu.
Aby bylo možno posouditi povahu ustanovení § 34, zejména jejich tvrzenou výjimečnost, je potřebí zkoumati jejich poměr k zásadám moravského honebního zákona o právu na vlastní honitbu vůbec.
Podle § 4 cit. zák. je právo na vlastní honitbu založeno, když jest splněn věcný předpoklad, zákonem stanovený, to jest souvislý majetek pozemkový o výměře nejméně 115 ha, buďsi v jediné nebo několika obcích rozložený, arci jen tehdy, byl-li tu majetek takový již 6. března 1914. t. j. v den vydání zákona. Vznikl-li tento kvalifikovaný soubor majetku pozemkového teprve po 6. březnu 1914, požaduje se splnění ještě dalších podmínek (§ 4, odst. 3.), kteréž jsou: účelnost vlastní honitby s hlediska provozování honitby a nezávadnost její s hlediska zájmů zemědělských, o čemž náleží úřadu rozhodnouti.
Avšak majetek takto kvalifikovaný nestačí na rozdíl od českého zákona honebního sám o sobě, aby již zabezpečil i realisaci práva vlastní honitby. K tomu je potřebí formálního, periodicky se opakujícího uznání práva na vlastní honitbu. Uznání to děje se úřadním stanovením obvodu vlastní honitby, a to při příležitosti stanovení obvodu obecní honitby a vždy jen na čas pachtovního období, zpravidla šestiletého, na kteréž se honitba obecní dává do pachtu (§§ 8, odst. 1, § 9, odst. 1 a 2, § 10, odst. 3 a § 35, odst. 1).
Ježto pak dle § 4 zákona nic nezáleží na tom, zda obvod vlastní honitby je situován v obci jediné či v několika obcích, musí majitel kvalifikovaného souboru pozemků míti možnost v každé z dotčených obcí zabezpečiti si vyloučení svých pozemků z obvodu honitby obecní, třeba tyto pozemky samy o sobě neměly výměry k utvoření vlastní honitby potřebné (§ 10, odst. 3 v souvislosti s § 4).
Formální uznání práva na vlastní honitbu je podmíněno včasnou přihláškou neboli reklamací tohoto práva (§ 10, odst. 1). Opomenul-li majitel kvalifikovaného souboru pozemků hlásiti se v čas o své právo, neztrácí právo na vlastní honitbu, neboť dle § 10, odst. 4 jediný právní účinek zmeškané reklamace záleží v tom, že pozemkový majetek náležitě nepřihlášený splyne na čas nejbližšího pachtovního období obecní honitby s touto obecní honitbou. Nic však nebrání majiteli, aby při kterémkoli příštím úředním stanovení obvodů honebních včasnou přihláškou výkon svého práva pro následující pachtovní období si zabezpečil.
Již ze zásady, že honební obvody obecní i vlastní stanoví se pevně vždy na dobu pachtovního období honitby obecní, plyne, že změny v poměrech majetku pozemkového, které nastanou během tohoto pachtovního období, nemohou míti na obvody honební rušivého vlivu, pokud zákon sám neustanovil výjimku (jako na příklad v § 35).
Jaký jest poměr ustanovení § 34 hon. zák. k těmto zásadám?
Zákonodárce pamatoval v těchto ustanoveních na případ, kdy soubor majetku pozemkového mající kvalifikaci pro vlastní honitbu nově vznikl během pachtovního období obecní honitby. Zákon ustanovuje pro ten případ, že oprávnění k vlastní honitbě nadejde teprve s nejbližším pachtovním obdobím (obecním), arci jen za podmínky včasné reklamace dle § 10 zákona a ovšem i za podmínky stanovené v § 4, odst. 3, ježto půjde vždy o soubor majetku vzniklý teprve po 6. březnu 1914. Z toho, co bylo svrchu řečeno o stabilitě obvodů honebních po dobu pachtovního období, je patrno, že nejde tu o žádnou výjimku ze zásad zákonodárcem přijatých, nýbrž jen o jejich použití.
V další větě pomýšlí se v § 34 na případ, jsou-li dílce nově vzniklého území, pro vlastní honitbu kvalifikovaného, rozloženy v různých obcích a neup'lynou-li pachtovní období v těchto obcích současně. Plyne opět již ze zásady stability honebních obvodů po čas pachtovního období, že majitel nově vzniklého souboru pozemkového nesmí rušiti pachtovních poměrů na honitbách obecních, nýbrž že může v každé obci reklamovali své právo teprve při příležitosti nejblíže příštího stanovení obvodů honebních, tedy teprve pro nejblíž příští obecní období pachtovní. Neboť teprve pak může bez poruchy v poměrech pachtovních domáhati se v každé ze zúčastněných obcí vyloučení svých pozemků z obvodu té které honitby obecní.
Ježto pak dle základního ustanovení § 4 právo vlastní honitby jest podmíněno majetkem souboru pozemkového určité minimální výměry, je zřejmo, že musí býti vyloučením z obecních honiteb dříve uvolněny všecky dílce souboru, jichž je k dovršení minimální výměry vlastní honitby zapotřebí, než se vlastní honitba může státi skutkem.
Nic jiného, než tyto samozřejmé důsledky zásad, na nichž zákonná úprava práva vlastní honitby spočívá, zákon v § 34, odst. 1. druhé větě nevyslovil, nařizuje-li, že právo na vlastní honitbu nutno reklamovat v každé ze zúčastněných obcí v době stanovení obvodů honebních, a že vlastní honitba stane se skutkem teprve až uplyne pachtovní období v té obci, kde končí se nejpozději. Ani v těchto předpisech není tedy žádná výjimka ze zásadních předpisů zákona, nýbrž právě naopak jen důsledné použití jich.
To platí konečně i o ustanovení § 34, odst. 2, dle něhož »prozatím«, t. j. dokud nebudou dílce k vytvoření vlastní honitby potřebné ze všech dotčených obecních honiteb postupně vyloučeny, zůstávají tyto dílce přivtěleny k obecním honitbám. Neboť utvoření vlastní honitby z dílců v různých obcích situovaných je podmíněno postupným vyloučením těchto dílců ze všech dotčených obecních honiteb a jest tedy i vyloučení jednotlivého dílce z té které obecní honitby nutně jen podmínečné, t. j. je podmíněno tím,, že dojde i k vyloučení všech ostatních, k utvoření vlastní honitby potřebných dílců z ostatních honiteb obecních. Dokud se tak nestalo, zůstávají proto dílce »prozatím« v obvodu obecní honitby své obce; zůstávají v něm však právě jen tak dlouho, až se ostatní dílce uvolní, a nikoli snad až do konce nově zahájeného období pachtovního v každé ze zúčastněných obcí, neboť jinak by se realisace vlastní honitby odkládala do nekonečna a právo majitele vlastní honitby, který všecky zákonné podmínky splnil, by se proti vůli zákona mařilo.
Zásada stability obvodů honebních po dobu pachtovního období není tímto prozatímním (podmínečným) ponecháním dílce vlastní honitby v obecní honitbě nijak porušena, neboť dílec tento nestává se prozatímním ponecháním při obecní honitbě její součástkou. Bylť z ní uznáními vlastní honitby formálně, byť jen podmínečně vyloučen (§ 10, odst. 3 a 4 zák.).
Rozborem tímto bylo ukázáno, že § 34 neobsahuje naprosto žádný předpis výjimečný, nýbrž je pouhým použitím zásad, na nichž moravský zákon honební vůbec je vybudován, a jichž slušelo by použíti i na případ § 34, i kdyby nebyly na tento určitý případ výslovně aplikovány. Byl tedy žal. úřad plně oprávněn použití předpisů § 34 i když šlo o areál vlastní honitby, nikoli nově vzniklý, nýbrž již od dřívějška existující a jen následkem opominuté reklamace v uplynulém období pachtovním z obecních honiteb nevyloučený. Správnost tohoto závěru potvrzuje ostatně také úvaha, že by nebylo lze dopátrati se důvodu, proč majitel souboru pozemkového již dříve a snad již před vydáním zákona kvalifikovaného měl by býti právně postaven hůře než majitel souboru pozemkového teprve nově vytvořeného.
Tím jest vyvrácena prvá námitka stížnosti.
Bezdůvodná jest také druhá výtka stížnosti, že když již ustanovení § 34 bylo použito, mělo jich býti použito úplně. Neboť v pravdě i to se stalo. J. L. reklamoval právo vlastní honitby nejprve pro b-cký dílec svého pozemkového komplexu a reklamoval jej při příležitosti stanovení obvodů honebních pro tuto obec. Stane se tedy jeho vlastní honitba právě dle obdoby § 34, odst. 1, druhá věta skutkem v ten čas, kdy budou ostatní dílce jeho komplexu řádně vyloučeny z obecních honiteb m-ské a v-ské. Dokud nebude tímto způsobem areál pro vlastní honitbu potřebný doplněn, zůstanou dílce »prozatím« dle obdoby § 34, odst. 2 přivtěleny k příslušným honitbám obecním. Právě to však žal. úřad vyslovil, a je tedy rozhodnutí jeho se zákonem v plné shodě.
Stížnost chtěla ovšem docíliti toho, aby b-cký dílec řečeného komplexu, ač včas byl reklamován, zůstal b-cké obecní honitbě přivtělen ještě po celé nastávající pachtovní období obecní honitby b-cké. Leč takovýto výklad zákona, ostatně již svrchu odmítnutý, vedl by ve svých důsledcích nutně k tomu, že by právo na vlastní honitbu nikdy nemohlo býti realisováno, jsou-li dílce pozemkového komplexu rozloženy v různých obcích, s různodobým obdobím pachtovním. Takový výklad se však příčí očividně ustanovením § 4 zák. a nemůže tedy býti správný.
I bylo proto stížnost v celém obsahu zamítnouti.

Citace:

č. 1698. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 477-482.