Č. 1747.

Okresní zaměstnanci (Morava): Zemský výbor moravský jest podle zákona oprávněn kontrolovati nejen zákonitost, nýbrž i účelnost a vhodnost správních aktů silničních výborů, zejména také pokud jde o věci zaměstnanců těchto výborů.
(Nález ze dne 13. prosince 1922 č. 19057.)
Věc: Okresní silniční výbor v Třebíči (adv. Dr. V. Říha z Prahy) proti moravskému zemskému výboru v Brně (Dr. V. Budínský) o služebním postavení okresního cestmistra Karla H.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zemský výbor odepřel schváliti usnesení okresního silničního výboru v Třebíči z 2. září 1921, aby okresní cestmistr Karel H., jehož služební poměr upraven jest podle norem platných pro úředníky státní, přeřazen byl ze skupiny D do skupiny C služební pragmatiky státní, a zrušil je z moci dozorčí, odůvodniv svoje rozhodnutí tím, že ze zásadních důvodů není možno připustiti přeřazování zaměstnanců do vyšších skupin, neodpovídajících předběžnému jich vzdělání dále že postup silničního výboru nemá opory v žádném zákonném předpisu a silniční výbor citovaným usnesením přejímá na sebe neodůvodněné závazky.
O stížnosti, která upírá zemskému výboru oprávnění, zasahovati takto do samosprávy silničního okresního výboru, nss uvážil:
Jak patrno ze správních spisů, předložil okresní silniční výbor zemskému výboru usnesení svoje z 2. září 1921 stran přeřadění cestmistra Karla H. sám ke schválení, vycházeje patrně ze zcela správného názoru, že náklad usnesením tím způsobený je dodatečnou rozpočtovou položkou výdajovou, která ve smyslu § 32 bod 5 siln. zák. z 30. září 1877 č. 38 z. z. mor. vyžaduje schválení zemského výboru; ve stížnosti také nijak nepopírá, že by usnesení ono schválení zemského výboru podléhalo. Zemský výbor žádané schválení odepřel a zároveň vyslovil, že usnesení ono se z dozorčí moci zrušuje.
Otázkou, zda zemský výbor vykonávaje kontrolu zákonem mu danou byl oprávněn vedle odepření schválení použíti také dozorčího prostředku kasace, nemusil se nss zabývati, poněvadž stížnost proti kasaci jako takové žádné zvláštní námitky neformuluje a netvrdí, že by právě použitím tohoto prostředku moci dozorčí st-1 byl v nějakém svém právu zkrácen. Tenor stížností týká se toliko materielního rozsahu dozorčího práva zemského výboru, vytýkaje, že zemský výbor nebyl oprávněn schválení, za něž žádáno, odepírati. Bylo tedy soudu zkoumati jen otázku, jak daleko sahá dozorčí právo zemského výboru po stránce materielní.
Stížnost snaží se z § 28 cit. silničního zákona vyvoditi, že toto dozorčí právo aspoň v daném případě, kde jde o úpravu služebního poměru okresního zaměstnance, nesahá dále, nežli dozor vyšších samosprávných orgánů na hospodářství obecní, a spatřuje oporu pro tento úzký výklad dozorčího práva v tom. že § 28 silničního zákona cituje §§ 31 a 50 obec. zřízení. Názor ten není však správný.
§ 28 silničního zákona z 30. září 1877 č. 38 z. z., jenž obsahuje základní předpis o zaměstnancích silničních okresů, ustanovuje, že v příčině jich přijímání, jmenování a propouštění, pak v příčině výkonu moci disciplinární, která přísluší předsedovi výboru, mají dle smyslu svého platnost ustanovení §§ 31 a 50 ob. zříz. Z těch plyne ovšem, že silničnímu výboru přísluší ustanoviti, »kolik jich má býti a jaké příjmy mají míti, jakým způsobem se mají jmenovati a ze služby propouštěti, pak jakých platů na odpočinutí a jakého jiného zaoaptření mají požívati (§ 31), dále pak, že předsedovi výboru náleží konati nad nimi moc disciplinární a suspendovati je od služby, kdežto propouštěti je přísluší výboru (§ 50). Podává se tedy z ustanovení těch pro záležitosti zaměstnanců silničního výboru určitá kompetence jednak silničního výboru, jednak jeho předsedy. Ale jako není v uvedených předpisech obecního zřízení žádné normy o tom, jak dalece usnesení obecních orgánu tam zmíněná podléhají kontrole orgánů nadřízených, tak nelze z nich v základě § 28 siln. zákona dedukovati ničeho ani na tom, jaká oprávnění příslušejí zemskému výboru v záležitostech zaměstnanců silničních výborů. Odpověď na tuto otázku nelze čerpati z ustanovení kap. VIII. ob. zříz. o poměru obce k zemskému výboru. Neboť jednak § 28 siln. zák. cituje jen § 31 a 50 ob. zříz., nikoli také ustanovení kap. VIII. ob. zříz., jednak je postavení sil- ničních okresů resp. silničních výborů v poměru k zemskému výboru podle toho, jak bylo zákonem vytvářeno, podstatně jiné, nežli postavení obcí, a bylo by třeba zvláštního ustanovení silničního zákona, aby bylo, možno souditi, že aspoň ve věcech zaměstnanců siln. výborů chce, aby na ně analogicky použito bylo nejen předpisů dovolaných v něm §§ 31 a 50 ob. zříz., nýbrž i ustanovení VIII. hlavy ob. zříz.
Odpověď na onu otázku dlužno proto hledati výhradně v zákoně silničním. Tento zákon jedná (§ 28) o zaměstnancích silničních výborů v kap. III. o správě silniční. Poněvadž nemá pro tyto věci ustanovení zvláštního, dlužno, souditi, že platí i pro ně (my předpisy, které upravují kompetenci zemského výboru ve věcech správy silniční vůbec, a že tedy i ve věcech zaměstnanců silničních výborů příslušejí zemskému výboru všechny ty kompetence a zejména tedy také všechna ona oprávnění kontrolní, která mu dávají §§ 30—34 siln. zákona ve věcech správy silnic vůbec. Na tom nebylo ničeho změněno ani zákonem z 30. září 1919 č. 536 sb. z. a n., jenž se omezuje na úpravu hmotných poměrů cestmistrů.
Silniční zákon z 30. září 1877 podřizuje silniční okresy daleko rozsáhlejší a intensivnější kontrole zemského výboru nežli je tomu u obcí.
Podle § 30 přísluší zemskému výboru vrchní dohled na správu okresních silnic, jakož i kontrola nad veškerým hospodařením silničních výborů. §§ 30/2 a 33 dávají zemskému výboru beze všeho omezení právo, udělovati silničním výborům závazné rozkazy a — nebylo-li by jich uposlechnuto — dáti je vykonati na útraty okresu. Jak z § 30 nepochybně vyplývá, není kontrola ta omezena na uplatňování předpisů zákona, nýbrž zahrnuje také péči o zachování a uskutečnění účelné a hospodárné sil- niční správy. To uznává i stížnost připouštějíc, že se kontrolní právo zemského výboru vztahuje i na usnesení škodlivá. Také při výkonu práva schvalovacího dle § 32 silničního zákona zemský výbor — jak z jednotlivých případů tam vypočtených a zejména z ustanovení bodu 5 nepochybně vyplývá, jest oprávněn zkoumati vhodnost toho kterého opatření. Pokud jde o ustanovení cestmistrů, § 31 žádá pro každé jmenování cestmistra potvrzení zemského výboru, aniž by zemský výbor ve výkonu této pravomoci nějak omezoval, zejména snad v tom směru — jak míní stížnost — že by zemský výbor mohl potvrzení odepříti jenom pro porušení zákona, naopak z další věty je patrno, že zemský výbor jest oprávněn zkoumati také schopnost jmenovaného cestmistra, a dle svého uvážení i pro neschopnost potvrzení mu odepříti. Nějaké normy, která by kontrolu zemského výboru, pokud jde o usnesení silničního výboru, týkající se jmenování nebo úpravu služebních poměrů cestmistrů omezovala na pouhou nezákonnost, není; podléhají tedy i tato usnesení dozoru zemského výboru v onom rozsahu, jako všeliká ostatní usnesení silničního výboru o správě silnic, a tedy i pokud jde o jejich účelnost a vhodnost.
Kontrolní pravomoc zemského výboru, i když není omezena na uplatňování zákonitosti aktů silničních výborů, nýbrž zahrnuje také jich účelnost a vhodnost, není arciť neomezená. Především musí sama šetřiti zákona a nesmí tedy uplatňovati ničeho, co se příčí zákonu. Volné uvážení vyhrazené v tomto rámci zemskému výboru musí se pak držeti v mezích, které mu vytyčují intence silničního zákona a účel kontrolní pravomoci jemu svěřené.
Stížnost v prvém směru namítá, že silniční výbor je po zákonu povinen dáti cestmistrů H. služné VII. hodnostní třídy 3. platového stupně, poněvadž podle zákona z 23. července 1919 č. 444 sb. z. a n. má nárok na požitky číselné odpovídající platu uvedené třídy a stupně. Námitka ta nemá však podkladu. Neboť podle spisů jmenovaný prohlásil, že si nepřeje, aby služební poměr jeho posuzován byl napříště podle ustanovení zákona z 23. července 1919, a nelze proto bráti tento zákon za měřítko pro posuzování jeho nároku. Že by z jiného důvodu silniční výbor byl právně zavázán upraviti mu služební požitky dle předpisů platných pro skupinu C státních úředníků stížnost však nenamítá. V druhém směru dozorčí zákrok žal. úřadu je odůvodněn tím, že silniční okres inhibovaným usnesením bral by na se neodůvodněné závazky, a tedy ohledem na hospodářské zájmy silničního okresu. Že by tyto ohledy v §§ 30 a) sl. siln. zákona opětně zdůrazněné, ležely mimo účel kontrolní pravomoci zemského výboru v silničním zákonu dané, stížnost ani netvrdí.
Nelze tedy právem říci, že by dozorčí zákrok zemského výboru byl nezákonným. Je-li nad to dále také účelným a vhodným, toho nss, jsa povolán bdíti toliko nad zákonitostí aktů správních úřadů (§ 2 zák. o ss) přezkoumávati nemohl, i musil proto pustiti se zřetele všechny ony vývody stížnosti, které poukazují na to, že zařadění Karla H. do skupiny C je spravedlivo, vzhledem k jeho výkonům a k postupu, který se ohledně technických úředníku jeho druhu zachovává v oboru správy státní.

Citace:

č. 1747. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 591-594.