Č. 1772.

Spolkové právo:* Ustanovení stanov spolku podle spolkového zákona z r. 1867, že v případě úředního rozpuštění rozhodne poslední předseda o použití spolkového jmění, je nepřípustné.
(Nález ze dne 21. prosince 1922 č. 19462.)
Dr. Hugo N. v O. proti ministerstvu vnitra v Praze (min. taj. Dr. V. Dusil) o založení spolku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím ministerstvo vnitra odepřelo vzíti na vědomí oznámení st-le a společníků, že hodlají založiti spolek »Verein für Heimatschutz u. Heimatkunde in Schlesien« a zakázalo utvoření tohoto spolku s odůvodněním, že ustanovení čl. 12 stanov, dle něhož má v případě úředního rozpuštění spolku poslední předseda spolku rozhodnouti o použití spolkového jmění, vzhledem na účel spolkový je protizákonné, neboť by tím předseda spolku i po rozpuštění spolku vykonával svoji funkci a tím by vlastně také spolek nadále provozoval svoji činnost.
O stížnosti, která rozhodnutí to napadá jako nezákonné, nss uvážil:
Spolkový zákon z 15. listopadu 1867 č. 134 ř. z., nařizuje sice v § 4, odst. 2. lit. i), že stanovy spolku musí obsahovati ustanovení o jeho rozpuštění (die Bestimmungen über dessen Auflösung«). Z § 6 je však zřejmo, že obsah stanov nesmí odporovati zákonu. Z toho plyne, že také ustanovení stanov o rozpuštění spolku jsou přípustná jenom potud, pokud zákon sám pro tento případ nemá předpisů odchylných.
Spolkový zákon rozeznává přesně rozejití spolku (»freiwillige Auflösung«) a úřední rozpuštění jeho (»behördlich verfügtc Auflösung«). Pro případ rozejití nařizuje v § 26 toliko, že rozejití má odstupujícím představenstvem býti ihned oznámeno zemské politické správě a jí uveřejněno v úředním listě. V případě rozpuštění úřadem nařízeného, které jest dle § 27 rovněž uveřejniti, připojuje však zákon další ustanovení, že jest ve příčině spolkového jmění učiniti od úřadů přiměřená zákonná opatření. Kdežto tedy v prvním případě, zákon s hlediska spolkové policie ponechává spolku volnostť, aby sám určil, co se má státi s jměním jeho, vyhrazuje tehdy, byl-li spolek úředlně rozpiuíštěn, opatření o jmění výlučně úřadu samému. Ježto pak nařizuje úřadu:, aby učinil přiměřená opatření zákonná, a o stanovách spolku se vůbec nezmiňutje, nelze rozuměti ustanovení tomu ani tak, že by úřad byl pouze vykonavatelem příslušného nějakého ustanovení stanov spolku nyní rozpuštěného, nýbrž jen tak, že mu zákon přiznává oprávnění s tímto jměním disponovati, arciť jen v mezích zákonných předpisů. Podle toho jsou tedy ustanovení stanov o tom, co se má státi se spolkovým jměním v případě úředního rozpuštění spolku, pokud by nebyla v souhlase s citovaným předpisem, nepřípustná. To odpovídá také povaze věci. Neboť stanovy jsou normy pro organisaci a činnost spolku; nemohou tedy obsahovati disposice přesahující existenci spolku. Je tedy ovšem přípustno ustanovení stanov o tom, co má učiniti se jměním spolkovým valná hromada nebo iiný orgán spolkový, když se usnáší o rozejití spolku, není však myslitelná disposice stanov o tom, co se má státi se jměním spolkovým, když spolek byl úředně rozpuštěn a přestal tedy existovati ještě dříve, nežli spolkový orgán nějakou disposici ohledně majetku učinil.
Ustanovení Čl. 12 stanov v konkrétním případě předložených, dle něhož v případě úředního rozpuštění spolku má poslední předseda rozhodnouti o použití spolkového jmění, odporuje tedy předpisu § 27 spolkového zákona. Ježto podle § 6 cit. zákona může utvoření spolku, jehož zařízení je v rozporu se zákonem, úřadem býti zakázáno, nelze shledati, že by nař. rozhodnutím bylo bývalo nezákonně porušeno subjektivní právo st-lovo.

Citace:

č. 1772. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 650-651.