Č. 1506.

Úředníci obecní: I. Osoba jmenovaná obcí před platností zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. definitivně na systemisované místo úřednické má právo žádati, aby její služební poměr byl nadále posuzován podle ustanovení tohoto zákona, a to i co do pensijních požitků, třebas jí při průvodním jmenování s jejím souhlasem nárok na pensijní zaopatření přiznán nebyl. — II. Nové rozhodnutí (o rozkladu) či pouze opakování dřívějšího?
(Nález ze dne 18. září 1922 č. 12264.) Věc: Město Mariánské Hory proti moravskému zemskému výboru o pensijní nároky Alberta J.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Albert J. byl usnesením zastupitelstva obce Mar. Hor z 24. června 1906 ustanoven provisorním a usnesením z 10. dubna 1913 definitivním policejním inspektorem, avšak bez nároků na pensijní zaopatření.
Dne 16. září 1919 J. odvolávaje se na ustanovení § 41/2 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. žádal, aby mu ve smyslu tohoto zákona přiznán byl nárok na pensijní zaopatření, kterého se při svém přijetí do služeb obce vzdal. Žádostí z 15. prosince 1919 domáhal se pak úpravy svých aktivitních požitků a svých nároků pensijních ve smyslu cit. zákona. Ve schůzi obecní správní komise 30. prosince 1919 usneseno, přiřknouti žadateli »postup dle ostatních úředníků, avšak bez nároků na pensi«. O tom J. vyrozuměn výměrem z 2. prosince 1920 č. j. —, jímž mu sdělen opis zápisu O dotyčném usnesení. J. učinil na to na správní komisi obecní dne 4. prosince 1920 podání, aby o jeho žádosti z 15. prosince 1919 ohledně zařazení podle nového zákona z 23. července 1919 bylo znovu rokováno a komisí rozhodnuto a dalším podáním z 31. března 1921 se domáhal, aby mohl si sám platiti úrazové pojištění kdysi obcí pro něho uzavřené.
Na to se mu dostalo výměrem ze 6. dubna 1921 č. — tohoto vyřízení:
»Předsednictvo správní komise ve schůzi konané dne 2. dubna t r. nevyhovělo Vaší žádosti, aby pojistné proti úrazu bylo Vámi přímo placeno.
Současně musíme Vás opětovně upozorniti, že nejste plnoprávným samosprávným úředníkem ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., nýbrž jen smluvným, bez nároků na výslužné. Tento Váš poměr k obci byl při každé úpravě platu vždy zvlášť zdůrazňován. Stav tento zůstal i při přijetí uvedeného zákona dle § 41, odst. 1 a 2. Nároků na pensi vzdal jste se sám, když jste jako pensista o místo žádal a mimo to jste byl při nastoupení smluvní obecní služby již takového fysického stáří, že jste nemohl dle tehdy platného pensijního řádu nabýti nároků na pensijní zaopatření.«
Sub praes. 18. dubna 1921 J. podal odvolání jak z výměru ze dne 6. dubna 1921, tak i ze dne 2. prosince 1920. Nař. rozhodnutím zemský správní výbor odvolání tomu vyhověl a usnesení správní komise obecní z 30. prosince 1919, pokud se jím rekurentu odepírá nárok na odpočivné požitky, jako nezákonné zrušil v podstatě z důvodů, že st-1 — byv ustanoven na místě systemisovaném definitivně a vykonávaje svou službu policejního správce u obce jako své stálé a výhradné povolání — jest úředníkem ve smyslu zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., a z tohoto zákona, pro nějž optoval, bez ohledu na nepříznivější ustanovení dřívější své služební smlouvy nabyl také nároku na pensijní požitky.
Stížnost, kterou podala obec M. H. do tohoto rozhodnutí, nss neshledal důvodnou.
Nebylo především možno dáti za pravdu formální námitce, že zemský výbor nebyl oprávněn rozhodovati in merito, poněvadž odvolání A. J. z usnesení obecní správní komise z 30. prosince 1919 bylo prý opožděno. Je sice pravda, že již výměrem z 2. prosince 1920 č. j. — byl A. J. vyrozuměn, že se obecní správní komise ve schůzi dne 30. prosince 1919 usnesla, přiřknouti mu »postup dle ostatních úředníků, avšak bez nároku na pensi«. Ale J. žádal na to obecní správní komisi za nové uvážení a rozhodnutí o jeho dřívější žádosti za úpravu aktivních požitků a pensijních nároků podle zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., a na to se mu dostalo vyřízení ze 6. dubna 1921 č. —, jímž se zamítavé stanovisko obecní správní komise znovu zdůrazňuje, při čemž se uvádějí na jeho oporu zcela nové důvody, dříve neuplatněné. Hledíc k této okolnosti dlužno právem výměr ze 6. dubna 1921 pokládati za nové rozhodnutí obecní správní komise o otázce pensijních nároků A. J., které právní stav vytvořený formální právní mocí výměru z 2. prosince 1920 změnilo a poskytlo straně novou možnost, aby rekursem podaným proti výměru ze 6. dubna 1921 spornou otázku svých pensijních nároků vznesla k rozhodnutí na zemský výbor.
Ani ve věci samé není však stížnost důvodnou.
Usnesením obecního zastupitelstva z 10. dubna 1913 byl Albert J. ustanoven definitivním policejním inspektorem na systemisovaném místě úřednickém a podle obsahu dekretu jemu vydaného zařaděn »do kategorie úředníků ve smyslu platného služebního, disciplinárního řádu a stanov o službě obecní a platech úředníků a zřízenců trvalou službou u městské obce M. H. pověřených« ze dne 25. května 1907, kteréžto řády a stanovy prohlášeny za nerozlučnou část služební smlouvy a za směrodatné pro všechna jeho práva a povinnosti. Byl tedy tímto usnesením zařaděn do státu úředníků obce M. H. a podroben obecnému úřednickému právu v obci platnému — s jednou toliko odchylkou a výhradou, že totiž nemá nároku na pensijní a zaopatřovací požitky. Tvrzení stížnosti, že byl toliko úředníkem smluvním a měl postavení odlišné od ostatních úředníků, nemá — alespoň pro dobu počínajíc od jeho definitivního ustanovení — ve spisech správních žádné opory. Mluví se ovšem v dekretu vydaném na základě cit. usnesení z 10. dubna 1913 o služební smlouvě. Avšak z této terminologie nelze v daném případě ničeho usuzovati ve prospěch stanoviska stížnosti, kdyžtě forma smlouvy a označení »smlouva služební« byly důsledkem převládajícího názoru na právní povahu aktu ustanovení obecního úředníka obvyklé při ustanovování úředníků u obcí vůbec a — jak patrno z dekretu městského oficiála Ant. Z. z 10. dubna 1913, obcí předloženého — u obce M. H. též. Rozhodným je jedině obsah listiny o ustanovení zřízené, a z toho je patrno způsobem zcela nepochybným, že obec — až na jedinou odchylku ohledně nároků pensijních — mezi služebním postavením A. J. a úředníků ostatních nechtěla činiti a nečinila žádného rozdílu.
Byl tedy J. v době, kdy počal působiti zákon z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. obecním úředníkem již ustanoveným ve smyslu § 4—1/1 t. zák. Podle téhož ustanovení zůstal na dále ve svém služebním postavení a podle odst. 2. tohoto § měl právo volby, má-li pro budoucnost jeho služební poměr býti posuzován na dále podle ustanovení tohoto zákona čili nic. J., jak nesporno, vykonal tuto volbu prohlásiv, že si přeje, aby jeho služební poměr jak co se týče požitků aktivitních, tak i co do nároků pensijních upraven byl podle nového zákona. Tím počaly normy zákona působiti v jeho prospěch, a důsledkem zásady § 10 zák. z 29. května 1908 č. 35 z. z. (čl. II. zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n.) a § 41/3 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. derogovaly ustanovením dosavadní jeho smlouvy služební, pokud tato byla pro něho méně příznivá, nežli předpisy zákona. Ježto citované zákony zásadně přiznávají obecnímu úředníku nárok na výslužné a zaopatřovací platy a výjimka stanovená v § 22, jak nesporno, v daném případě nenastává, po- zbyla tím platnosti i ustanovení dosavadní smlouvy služební uzavřené mezi obcí a Alb. J., která nárok posléze jmenovaného na pensijní a zaopatřovací požitky vylučovala; tomuto vznikl přímo ze zákona proti obci nárok na tyto požitky toho obsahu a rozsahu, jak jej normuje zákon, a obci povinnost, aby nárok ten uznala a splnila. Rozhodnutí zemského výboru, kterým usnesení obce nárok ten odpírající jako nezákonné bylo zrušeno, je tedy se zákonem ve shodě, i bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1506. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 35-38.