Č. 1663.

Pozemková reforma: I. * Hospodařením ve smyslu § 3 lit. a) zák. zábor. jest veškerá činnost nesoucí se k dobytí přirozených plodů z půdy a k zpracování jich na tolik, aby se staly odbytelnými, při tom však nepřestaly býti ještě produktem zemědělským a nestaly se běžným výrobkem průmyslovým. — II. * Objekt neslouží hospodaření na zabraném majetku (§ 3 a) zák. zábor.), když hlavním účelem jeho jest zpracování nebo zpeněžení zemědělských produktů, nepocházejících ze zabraných statků, nýbrž z hospodářství cizích. — III. * Vyloučení objektů ze záboru podle § 3 a) zák. zábor. posuzuje se podle stavu, jaký tu byl tehdy, když se dotčený objekt pod zábor dostal t. j. zpravidla v den 25. dubna 1919. — IV. Průmyslové podniky nejsou všeobecně vyloučeny ze záboru již podle §§ 1 a 2 zák. zábor. — V. Právně nesamostatný jest celý objekt i tehdy, když jen část jeho je zapsána s ostatním zabraným majetkem ve společné vložce.
(Nález ze dne 16. listopadu 1912 č. 14072.)
Prejudikatura: K IV. Boh. č. 1127.
Věc: Emanuel K. v P. (adv. Dr. K- Allers z K. Var) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (odb. rada Dr. J. Kaňka) o vyloučení objektů ze záboru. Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím zamítnuta byla žádost stěžovatele za vyloučení hostinců nezapsaných ve vložce č. — desk zemských ze záboru, zrušuj ese pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl stpú žádosti st-lově za vyloučení objektů ze záboru dle § 3 lit. a) zák. zábor., poněvadž se k tomu nedostává všech zákonných podmínek k vyloučení potřebných. Šlo o nemovitosti vypočítané v žádosti ze dne 5. července 1921 a to: o pivovar v P. a objekty provozu jeho sloužící ve zvláštní příloze vypočítané, zejména také hostince, které byly st-lem ukoupeny, aby v nich prodával vlastní pivo, totiž o nemovitosti zapsané ve vložkách č. — a — pozemkové knihy pro N. K., dále o továrnu na konservy v P. s příslušnými nemovitostmi, o cihelnu v S. a zámek v P. s příslušnými objekty.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, po případě o vadnost řízení podané, uvážil nss takto:
Stížnost týče se výslovně celého obsahu rozhodnutí — s jedinou výjimkou výroku vztahujícího se na zámek v P. s příslušnými k němu objekty. Pokud se tedy pod č. 6 přes to snaží dovoditi zásadní vylučitelnost zámku toho ze záboru, netřeba tyto vývody podrobiti rozboru, protože výrok žal. úřadu zamítající žádost st-lovu za vyloučení zámku v P. s příslušnými objekty ze záboru nepodléhá za tohoto stavu věci přezkoumání nss-u.
Pokud se týče ostatních částí nař. rozhodnutí, dlužno se předem vypořádati s povšechnou námitkou stížnosti (č. 2), že objekty průmyslové již dle §§ 1 a 2 zák. zábor. nepodléhají záboru a že tedy ani není třeba je zvláště ze záboru vylučovati dle § 3 lit. a) téhož zákona, který právě se týče jen jinakých, neprůmyslových, právně a hospodářsky samostatných objektů, jež neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech.
Tento názor st-lův nelze uznati za správný. Nss vyslovil a odůvodnil již ve svém nálezu ze dne 18. ledna 1922 č. 636 (Boh. č. 1127) právní zásadu, na níž trvá i dnes, že průmyslové podniky nejsou všeobecně vyloučeny ze záboru již podle §§ 1 a 2 zák. zábor., nýbrž pouze tehdy, jsott-li splněny předpoklady uvedené v § 3 lit. a) zák. zábor. Na zevrubné odůvodnění této zásady v onom nálezu se tedy strany dle § 44 jedn. řádu ss odkazují.
Podle § 3 lit. a) zák. zábor. jest však k vyloučení ze záboru třeba, aby objekty, o něž jde, 1. byly právně samostatné, 2. byly hospodářsky samostatné a 3. nesloužily hospodaření na zabraných nemovitostech, a musí tyto tři podmínky dle ustálené judikatury nss-u býti v každém jednotlivém případě společně splněny, aby vyloučení toho kterého objektu ze záboru mohlo býti s úspěchem reklamováno. Nedostatek i jen jediné z nich, tedy i nedostatek pouhé právní samostatnosti, činí použití § 3 lit. a) cit. zákona nemožným.
Žal. úřad také skutečně nevyhověl vylučovací žádosti st-lově v příčině pivovaru, továrny na konservy a cihelny s nemovitostmi k těmto realitám patřícími především proto, že nemovitosti ty jsou zapsány ve vložce č. — desk zemských společně s ostatním velkostatkem a nejsou to tedy objekty právně samostatné, pročež chybí prvá z nezbytných podmínek vyloučení ze záboru v § 3 lit. a) zák. zábor. vytčených. St-l přiznává sice ve stížnosti (pod č. 3) všeobecně, že objekty ty jsou zapsány v zemských deskách, ale pod č. 4 to, zase ve příčině továrny na konservy výslovně popírá a tvrdí, že je zapsána v knize pozemkové a nikoli v deskách zemských. V příloze k žádosti vylučovací z 5. července 1921 st-l sám přiznává, že objekt ten částečně je zapsán ve vložce č. — desk zemských, v níž i zabraný velkostatek je zapsán, kdežto další část továrny že jest zapsána ve vložce č. — pozemkové knihy obce P. Proti zamítacímu důvodu žal. úřadu pak uvádí, že právní samostatnost těchto objektů není tím nijak dotčena, že jsou zapsány v zemských deskách. Dle zákona záborového záleží prý jen na výměře nemovitostí a nikoli na tom, kde jsou zapsány. Záboru může prý býti podroben i objekt, zapsaný v knihách pozemkových, jsou-li splněny ostatní zákonné předpoklady a proto zápis v deskách zemských není žádným kriteriem toho, zda nemovitost je záboru podrobena čili nic.
Nss vyslovil v četných svých nálezech, na příklad v nálezu ze dne 7. září 1921 č. 11128 (Boh. č. 931) názor, na němž trvá i dnes, že pod právní samostatností nutno rozuměti právní schopnost objektu, býti sám o sobě předmětem samostatných práv a závazků, zejména hypoték, a že tedy nelze pokládati za objekty právně samostatné ty, které s jiným majetkem zabraným tvoří v jedné a téže vložce jediné knihovní těleso. Na zevrubné odůvodnění cit. nálezu se tu podle § 44 jedn. ř. odkazuje.
Ale i když jen část objektu je zapsána s ostatním majetkem zabra- ným ve stejné vložce, postrádá právní samostatnosti objekt celý, třeba jiná část jeho byla zapsána ve zvláštní vložce, protože tu nelze hypotéku vložiti na dotčený objekt jako na samostatný celek, když jistá fysická součást jeho je zapsána společně s jinými nemovitostmi ve společné vložce.
Podle toho stačí tedy okolnost, že pivovar s objekty k němu patřícími, zejména i s některými hostinci, dále cihelna, jsou zapsány ve vložce č. — desk zemských společně s ostatním záboru podrobeným velkostatkem a že tam zapsána jest aspoň část továrny na konservy, aby také jejich zábor byl odůvodněn, aniž třeba zkoumati, zda jsou též hospodářsky samostatné a zda slouží hospodaření na ostatních zabraných nemovitostech. Námitky st-lovy necelí také proti tomuto názoru, nýbrž zabývají se toliko otázkou zcela jinou, zda totiž jest fakt, že určitý objekt jest zapsán v deskách zemských, sám o sobě již dostatečným důvodem pro jeho zábor. Nic takového, však žal. úřad v odůvodnění svého rozhodnutí netvrdil a ovšem by ani byl právem tvrditi nemohl. V tom směru jsou vývody st-lovy arci správné, ale míjejí se naprosto svým cílem, poněvadž nebyl zábor vysloven jediné pro,to, že zmíněné objekty jsou zapsány ve vložce č. — desk zemských, nýbrž proto, že jsou tam zapsány společně s ostatním zabraným velkostatkem a tudíž nemají právní samostatnosti ve smyslu výše naznačeném.
Nutno tedy stížnost domáhající se uznání, že pivovar, továrna na konservy a cihelna patřící k panství P. a rovněž i hospody zapsané ve vl. č. — desk zemských jsou ze záboru vyloučeny, zamítnouti jako bezdůvodnou.
Zbývají tedy jen hospody st-lovy v deskách zemských při velkostatku P. nezapsané, jichž vyloučení ze záboru neuznal žal. úřad jen proto, že slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, neboť st-1 dodává do nich pivo vyrobené ve svém pivovaru k zpeněžení, takže tyto hospody sloužíce pivovaru, který odebírá a zpracuje ječmen od velkostatku, slouží také st-lovu velkostatku. To prý ostatně uvádí st-1 sám ve své žádosti, když praví, že jeho pivovarnické objekty slouží jeho výrobě piva a také tak hospody, jelikož je koupil. aby v nich bylo prodáváno vlastní pivo. Žal. úřad zamítl tedy vylučovací žádost st-lovu proto, že u hospod těch schází třetí z výše uvedených podmínek, nutných pro vyloučení určitého objektu ze záboru, kterýžto důvod by — jak již naznačeno — stačil sám o sobě, aby zamítnutí žádosti opodstatnil.
Stížnost připouští, že hostince ony odebírají pivo z pivovaru st-lova, ale popírá, že by z okolnosti té bylo lze usuzovati, že hostince ty slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, spíše prý lze naopak tvrditi, že polní hospodářství slouží hospodaření v pivovaru a tento zase hospodaření v hospodách.
Spornou jest tedy v tomto případě otázka právní, co se rozumí pod slovy zákona »slouží hospodaření na zabraných nemovitostech«.
Zákon záborový nepodává nikde přímého výkladu této věty §u 3 lit. a). Aby bylo lze přes to dospěti k rozřešení hořejší otázky, třeba si blíže povšimnouti dvou výrazů tam užitých a ujasniti si z intencí, zákonem záborovým sledovaných, v jakém významu bylo ve zmíněné větě použito slova »slouží« a co rozuměti jest pod »hospodařením« na zabraných nemovitostech.
Záborový zákon, připravující provádění agrární reformy na velkém majetku pozemkovém, vyslovil v § 2 zásadně zábor všech nemovitostí, patricích k tomuto majetku, bez ohledu na to, je-li jejich hospodářským určením toliko prvotní výroba zemědělská, či mají-li některé z nich jiné určení hospodářské.
Na záboru nemovitostí s jiným hospodářským určením však netrvá zákon bezpodmínečně, nýbrž vylučuje z něho v § 3 lit. a) objekty, t. j. samostatné hospodářské jednotky, jichž hospodářské určení jest jiné, než výroba zemědělská, čítajíc k ní i výrobu lesní, při čemž jednou z podmínek vyloučení jest, aby objekty ty nesloužily hospodaření na zabraných nemovitostech. Hospodařením tím nemíní zákon zřejmě hospodaření na dotčeném objektu samém, neboť pak by sotva mohl býti nějaký objekt vyloučen, leda takový, který postrádá jakéhokoli hospodářského určení, nýbrž mínil tím hospodaření na ostatní půdě onoho souboru, jež bezpodmínečně záboru podléhá, poněvadž hospodářským určením jejím jest produkce zemědělská (srovn. nál. ze dne 23. ledna 1922 č. 7851/21, Boh. č. 1133 adm.).
Hospodařením pak dlužno tu vzhledem k intencím zákona záborového rozuměti nejen dobytí přirozených plodů z půdy, nýbrž i zpracování jich na tolik, aby se staly odbytelnými, při tom však nepřestaly býti ještě produktem zemědělským a nestaly se běžným výrobkem průmyslovým. Stanoviti povšechně hranici, po kterou až lze mluviti ještě o výrobku zemědělském a kde počíná výrobek průmyslový, ovšem nelze, — bude také dojista v různých krajích různá, jsouc závislá na historicky a místně vyvinutých typech hospodaření. Půjde tu v jednotlivých takových případech pochybných o quaestio facti, kterou bude nutno řešiti dle daných okolností skutkových. Podle tohoto výkladu vyhovují uvedenému předpokladu pro vyloučení ze záboru takové samostatné hospodářské jednotky, jež samy zemědělských plodů neprodukují, jež však slouží k tomu, aby z hospodářství zemědělských, čítaje v to hospodářství lesní, získány byly plody v takovém zpracování, které z nich činí výrobek průmyslový. Objekty, jež se zabývají výrobou nebo prodejem výrobků průmyslových, neslouží již svrchu uvedenému účelu, t. j. hospodaření na zabraných nemovitostech a jsou — předpokládaje, že jsou právně i hospodářsky samostatné — ze záboru vyloučeny.
Ale i objekty zabývající se toliko zušlechťováním produktů zemědělských (do té míry, že zůstávají ještě výrobky zemědělskými), jakož i zpeněžováním jich, mohou, předpokládaje, že jsou právně i hospodářsky samostatný, přece býti vyloučeny ze záboru, a to tehdy, když jsou k zabranému statku v poměru takovém, že nelze o nich již tvrditi, že účelem jejich jest, aby sloužily hospodaření na tomto statku. Takový případ by nastal tenkráte, kdyby hlavním účelem onoho objektu byl > zpracování nebo zpeněžení zemědělských produktů nepocházejících ze zabraného statku, nýbrž z hospodářství cizích. Při tom ovšem vyloučení určitého podniku ze záboru nelze posuzovati dle stavu, jaký tu je v době, kdy se o vyloučení jedná, nýbrž jaký tu byl tehdy, když se pod zábor dle zákona dostal, t. j. zpravidla v den 25. dubna 1919, kterým nabyl působnosti zákon záborový (§ 19).
Aplikují-li se výsledky těchto úvah na daný případ, pak nelze uznati za správný úsudek žal. úřadu, že zmíněné hostince tím, že zpeněžují pivo vyrobené v zabraném pivovaře, který sám zase zpracovává ječmen vypěstěný na zabraných pozemcích, slouží hospodaření na zabraných nemovitostech, neboť tu nejde o produkt polního nebo lesního hospodaření, třebas zušlechtěný, nýbrž o výrobek čistě průmyslový, který nespadá v rámec hospodaření na zabraných nemovitostech.
Jest tedy nař. rozhodnutí po této, stránce v odporu se zákonem a bylo je zrušiti dle § 7 zák. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876.

Citace:

č. 1663. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 407-411.