Č. 1544.Četnictvo: K otázce pensijního zaopatření osob z četnického mužstva, které nedokonaly předepsanou dobu služební nebo nedosáhly určitého věku.(Nález ze dne 6. října 1922 č. 13.777.)Věc: Edmund Z. v Š. proti ministerstvu vnitra stran propuštění ze sboru četnického. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Písemným prohlášením ze dne 30. srpna 1919 oznámil st-l služební cestou, že dne 1. prosince 1913 vysloužil dobu, na kterou se k službě ve sboru četnickém zavázal, že si nyní našel jinou obživu a žádal, aby byl propuštěn ze sboru četnického a přeložen do zálohy a aby mu byla dána dnem 1. září 1919 dovolená pro K.Četnická stanice v K. předložila toto prohlášení služební cestou čsl. zemskému četnickému velitelství v Brně se zprávou, že st-l byl poučen o následcích svého dobrovolného vystoupení ze sboru četnického.Čsl. četnické zemské velitelství v Brně rozhodnutím ze dne 11. září 1919 č. —, znějícím četnickému oddílu č. 9 v Hranicích, nařídilo, aby st-l byl propuštěn a odeslán za příčinou odzbrojení do Brna. Odzbrojil dne 19. září 1919.Podáním ze dne 16. a 19. října 1919 oznámil st-l zemskému četnickému velitelství v Brně, že obdržel dne 29. srpna 1919 za příležitosti prohlídky četnické stanice K. od rytmistra B. při raportu rozkaz, aby ještě téhož dne napsal prohlášení o vystoupení ze sboru četnického a aby je ihned předložil.St-l v těchto podáních udal, že sloužil 12 let a 10 měsíců ve vojště a ve sboru četnickém a že má nárok na pensi; současně žádal, aby mu byla od 1. října 1919 příslušná pense vyměřena a měsíčně vyplácena.Po provedeném šetření sdělilo zemské četnické velitelství v Brně výnosem ze dne 30. prosince 1920 č. — právnímu zástupci st-lovu, že jeho mandant podle prohlášení ze dne 30. srpna 1919 vystoupil dnem 30. září 1919 dobrovolně ze stavu tamního velitelství a pozbyl tím podle platných předpisů veškerého nároku plynoucího z dosavadního služebního poměru.Podáním ze dne 4. května 1921 žádal st-l u ministerstva národní obrany, aby mu byly poukázány pensijní požitky, po případě aby byl uvědomen, z jakých důvodů mu rytmistr B. nařídil, aby podepsal prohlášení o vystoupení ze sboru četnického a z jakých důvodů nejsou mu vypláceny pensijní požitky. V podání tomto opakuje st-l, že mu bylo nařízeno, aby ze služby vystoupil, ač proti němu nebylo zahájeno disciplinární řízení, a ač nedal žádného podnětu k propuštění ze služby. Vytýká, že není správné tvrzení zemského četnického velitelství, že vystoupil dobrovolně, nýbrž byl k tomu rytmistrem B. donucen, jak může dokázati svědky, kteří byli tehdy raportu přítomni.Podání toto bylo odstoupeno ministerstvu vnitra, které nař. rozhodnutím ze dne 1. července 1921 č. — vyslovilo, že st-1 nebyl nikým k vystoupení z četnické služby donucen, nýbrž vystoupil dobrovolně, nechtěje odejíti na četnickou stanici do M., kam byl ze služebních důvodů přeložen. Současně bylo vysloveno, že st-li nenáleží podle zákona ze dne 29. ledna 1897 č. 42 ř. z. pense, poněvadž nebyl z četnictva propuštěn pro fysickou neschopnost k četnické službě.O stížnosti k zdejšímu soudu do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:Z vylíčeného děje jde na jevo, že st-l se nařízení zemského četnického velitelství v Brně ze dne 11. září 1919 č. —, jímž byl z četnické služby propuštěn a za příčinou odzbrojení do Brna odeslán, podrobil a dne 19. září 1919 skutečně odzbrojil. St-l sice ve správním řízení podáním ze dne 19. a 16. října 1919 vytýkal, že neobdržel o svém propuštění úředního vyrozumění, nedomáhal se však přezkoumání nebo zrušení na řízení ze dne 11. září 1919, nýbrž žádal toliko, aby mu byly poukázány pensijní požitky.Také podáním ze dne 4. května 1921 žádal st-l o poukázání pensijních požitků a vysvětlení, proč mu bylo přikázáno, aby podepsal prohlášení o vystoupení z četnictva.Z toho jde, že předmětem rozhodování ministerstva vnitra byl pouze st-lem uplatňovaný nárok na pensijní požitky, že pouze o této otázce bylo naříkaným výnosem rozhodnuto, kdežto další obsah jeho, týkající se sdělení, že st-l nebyl k vystoupení donucen, má povahu pouhého strano.u žádaného vysvětlení.Ježto tu tedy není rozhodnutí žal. úřadu o této otázce, kterého by se byl st-l musel domáhati tím, že by byl vzal v odpor svoje propuštění z četnictva, což se však nestalo, nemůže st-l nyní ve stížnosti na nss uplatňovati, že byl k vystoupení z četnictva donucen a tak bráti v odpor výrck, jímž byl propuštěn z četnictva. Neboť tento výrok obsažen jest pouze v nařízení zemského četnického velitelství v Brně ze dne 11. září 1919, nikoli však ve výnosu ministerstva vnitra, do něhož je podána stížnost.Proto je stížnost v tomto směru nepřípustná (§§ 2 a 5 zákona z 22. října 1875 ř. z. č. 36 ex 1876).Pokud jde o nárok na pensijní požitky, který uplatňuje stížnost, uvážil nss toto:Stížnost výslovně konstatuje, že zákona ze dne 29. ledna 1897 č. 42 ř. z. nelze na daný případ použíti, ježto zákon ten jedná o zaopatřovacích požitcích četníků . kteří se stali neschopnými k službě, což st-l v sobě netvrdí. Jeho nárok posouditi jest — tak argumentuje stížnost — podle § 28 zákona ze dne 25. prosince 1894, č. 1 ř. z. ex 1895 dle všeobecných předpisů zákona ze dne 14. května 1896 č. 74 ř. z., dle nichž vznikl st-li nárok na odpočivné požitky proto, že má s vpočtením vojenské služby celkem 14 započítatelných služebních let.Názor tento není správný. Z cit. § 28, jenž praví, že výlohy zaopatření četnictva padají k tíži civilnímu etátu zaopatřovacímu, neplyne nikterak, že by pro otázku pensijního zaopatření četnictva, která upravena byla cit. zákony z 25. prosince 1894 a 29. ledna 1897, měly třeba jen subsidiárně platiti normy platné o zaopatřovacích požitcích státních úředníků a sluhů, tedy zejména zákon ze dne 14. května 1896 se všemi pozdějšími změnami.Ostatně se st-l mýlí, domnívá-li se, že státní úředníci a sluhové mají po desítileté služební době nepodmíněný nárok na zaopatřovací požitky. Z § 4 zákona ze dne 14. května 1896, citovaného stížností (ve znění čl. IV. § 6 zákona ze dne 19. ledna 1907 ř. z. č. 34), jenž stanovil, že úředníci a sluhové, kteří dokončili 60. rok svého věku, mohou být na vlastní žádost dáni na trvalý odpočinek i bez průkazu své nezpůsobilosti k službě, jehož je jinak třeba, plyne, že nezpůsobilost je podmínkou pro přesazení na trvalý odpočinek s výslužným.Táž zásada vyslovena jest v § 79 služ. pragm. (zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.) a zůstala nedotčena zákony pozdějšími. Požadavek neschopnosti k službě jest tedy stanoven jak v zákoně o zaopatřovacích požitcích četnického mužstva, tak v zákoně o zaopatření civilních úředníků a zaměstnanců státních pro nárok na výslužné těch, kteří předepsanou služební dobu nedokonali resp. nedosáhli určitého věku.Ježto st-l svou neschopnost k službě nejen netvrdí, nýbrž výslovně popírá a pouhá skutečnost, že vykazuje 14letou služební dobu nárok na přiznání výslužného nezakládá, jeví se nař. rozhodnutí odůvodněným, následkem čehož bylo stížnost zamítnouti.