Č. 1706.

Řízení před nejv. spr. soudem: I. Nedostatečná intimace rozhodnutí správního úřadu není vždy podstatnou vadou řízení. — II. * Podstatnou vadou řízení je, rozhoduje-li tuzemský úřad o odvolání, které je ve spisech cizozemského úřadu, od něhož nemohlo býti opatřeno, aniž přesně zjistil jinou cestou pravý jeho obsah.
(Nález ze dne 29. listopadu 1922 č. 17920.)
Věc: Jan R. v K. proti ministru zemědělství, exposituře pro Slovensko v Bratislavě, o trestní nález.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím bylo ohledně Jana R. potvrzeno rozhodnutí hospodářského podvýboru administrativního výboru župy Trenčínské ze dne 14. dubna 1915 č. —, zrušuje se pro vady řízení.
Rozhodnutím hospodářského podvýboru administrativního výboru župy Trenčínské ze dne 16. dubna 1915 č. — byl st-l, hajný v lese náležejícím Hugonu T. uznán vinným lesně policejního přestupku, jehož se dopustil jednak tím, že nezabránil pasení dobytka v lese, v němž pasení dobytka bylo úředně zakázáno, jednak tím, že v lese tom sám dobytek pásl, a byl pro tento lesně policejní přestupek odsouzen podle § 51 zák. čl. XXXI : 1879 k peněžité pokutě 50 R a podle § 56 téhož zákona k náhradě nákladů řízení 82 K 30 h; týmž rozhodnutím pak bylo vysloveno, že majitel lesa Hugo T. činí se podle § 54 cit. zákona odpovědným za uvedenou pokutu a náklady řízení.
V rozhodnutí tom byl pak hlavní služný v Trenčíně vyzván, aby, až rozhodnutí to vejde v moc práva, vymohl peněžitou pokutu a náklady řízení na st-li a v případě nedobytnosti u st-le na majiteli lesa Hugonu T.
Z tohoto rozhodnutí podali jak st-l, tak i majitel lesa Hugo T. v roce 1915 odvolání, které bylo zprávou hospodářského podvýboru ze dne 8. června 1915 č. — předloženo k rozhodnutí bývalému uherskému ministerstvu orby v Budapešti.
Dne 1. července 1920 dotázal se státní lesní inspektor v Turčanském Sv. Martině hospodářského podvýboru, zda bylo o odvolání Hugona T. rozhodnuto a obdržel dne 22. července 1920 zápornou odpověď.
Dne 12. srpna 1920 předložil státní lesní inspektor spisy týkající se této záležitosti ministerstvu zemědělství — exposituře pro Slovensko — k dalšímu opatření.
Na to vydala jmenovaná expositura rozhodnutí ze dne 18. srpna 1920 č. ,—. Expositura uvádějíc, že přezkoumala v druhé stolici »lesně policejní záležitost Jana R., vlastně majitele lesa Hugona T., následkem jejich odvolání« — vyslovila v tomto rozhodnutí, že ponechává v platnosti rozhodnutí hospodářského podvýboru č. — a že zvyšuje pokutu vyměřenou majiteli lesa Hugonu T. na 100 K s odůvodněním, že nepostačí: vydá-li majitel lesa přísná zákazy, nýbrž že se má postarat i o to, aby zákazy ty byly dodržovány jím i jeho zaměstnanci a tím více! cizími osobami, a dále, že pokutu bylo nutno zvýšiti i proto, že se pasení provádělo v lese mladším 15 let, kteréžto přestupky dlužno podle § 100 zák. čl. XXXI : 1879 trestati dvojnásobným obnosem; v rozhodnutí tom podotkla expositura, že rozhodnutí to jest kompetentním vyřízením rozhodnutí hospodářského podvýboru č. —, které bylo posláno bývalému uherskému ministru orby do Budapešti, avšak odtud dosud nemohlo býti vráceno; dále vyzvala expositura v rczhodnutí tom administrativní výbor, aby nově vyměřenou pokutu a náklady řízení podle rozhodnutí č. — vymohl a súčtoval.
Toto rozhodnutí expositury bylo výnosem předsedy administrativního výboru ze dne 7. února 1921 č. — sděleno hlavnímu služnému v Trenčíně s podotknutím, že Hugo T. má ve smyslu rozhodnutí hospodářského podvýboru č. — hlavnímu služnému zaplatiti pokutu 100 K a náklady řízení v částce 82 K 30 h.
Stížnost, kterou do rozhodnutí expositury ministerstva zemědělství podal Hugo T. k nss, byla usnesením tohoto soudu ze dne 2. listopadu 1921 č. 12869 odmítnuta jako opožděná podle §§ 21 a 14 zák. o ss.
Výnosem předsedy administrativního výboru ze dne 17. listopadu 1921 č. — byl pak Hugonu T. intimován připiš expositury ze dne 11. listopadu 1921 č. —, obsahující reprodukci cit. usnesení nss-u; týmž výnosem předsedy administrativního výboru byl hlavní služný vyzván, aby postupoval ve smyslu dřívějšího výnosu ze dne 7. února 1921 č. —.
Do zmíněného výnosu předsedy administrativního výboru ze dne 17. listopadu 1921 podal Hugo T. rozklad.
Administrativní výbor rozhodnutím ze dne 30. listopadu 1921 č. —
1. odmítl rozklad Hugona T. podaný v záležitosti pokuty pro lesně policejní přestupek »uložené rozhodnutím č. —, jež bylo v II. stolici v platnosti ponecháno výnosem expositury ministerstva zemědělství ze dne 18. srpna 1920 č. —«;
2. uložil hlavnímu služnému v Trenčíně, aby pokutu uloženou v částce 100 K a náklady v částce 82 K 30 h vybral od Jana R. a v případě nedobytnosti od Hugona T.
Toto rozhodnutí administrativního výboru bylo doručeno jak Janu R., tak i Hugonu T.
Jan R. podal pak k nss-u stížnost směřující a) jednak proti rozhodnutí administrativního výboru ze dne 30. listopadu 1921, b) jednak proti rozhodnutí expositury ministerstva zemědělství ze dne 18. srpna 1920.
Stížnost Jana R., pokud směřovala proti rozhodnutí administrativního výboru ze dne 30. listopadu 1921, odmítl nss usnesením ze dne 26. října 1922 č. 2169 podle §§ 21 a 2 zák. o ss v podstatě z důvodů, že výroky obsaženými v tomto rozhodnutí nebyl st-1 Jan R. dotčen ve svých subjektivních právech.
Pokud pak stížnost Jana R. směřovala proti rozhodnutí expositury ministerstva zemědělství ze dne 18. srpna 1920, mohl se nss pustiti do meritorního jednání a uvažoval o této stížnosti takto:
Jak patrno z konceptu nař. rozhodnutí, který jest založen ve spisech správních, přezkoumával žal. úřad jako stolice odvolací rozhodnutí, které ví I. stolici vydal v roce 1915 hospodářský podvýbor administrativního výboru župy Trenčínské. Podle spisů správních obsahovalo pak rozhodnutí I. stolice jednak výrok o tom, že Jan R., hajný v lese náležejícím Hugonu T., uznává se vinným lesně policejního přestupku a že podle §§ 51 a 56 zák. čl. XXXI : 1879 odsuzuje se k pokutě 50 K a k náhradě nákladů řízení v částce 82 K 30 h, jednak výrok o tom, že majitel lesa Hugo T. činí se podle § 54 téhož zákona odpovědným za uvedenou pokutu.
V nař. rozhodnutí, jak z konceptu jeho jde na jevo, vyslovil pak žal. úřad: jednak, že potvrzuje rozhodnutí I. stolice, jednak, že zvyšuje pokutu uloženou Hugonu T. na 100 K.
V daném případě, kdy jde pouze o stížnost Jana R., může ovšem vzhledem k §§ 2, 5 a 7 zák. o ss býti předmětem: kognice nss nař. rozhodnutí pouze potud, pokud obsahuje výroky týkající se Jana R.; nař. rozhodnutí, pokud obsahuje také výrok ohledně Hugona T. zůstává tedy v daném případě mimo úvahu tohoto soudu.
Jana R. týká se pak nař. rozhodnutí pouze potud, pokud jím bylo vysloveno, že se rozhodnutí I. stolice potvrzuje; z toho jde na jevo, že nař. rozhodnutím byla také pokuta, kterou Janu R. uložila první stolice, pouze potvrzena, nikoliv zvýšena.
Vymeziv takto předmět své kognice v daném případě, uvážil nss o jednotlivých námitkách stížnosti toto:
I. Pokud stížnost namítá, že nař. rozhodnutí nebylo st-li vůbec doručeno a že se st-l o rozhodnutí tomto dozvěděl teprve z rozhodnutí administrativního výboru ze dne 30. listopadu 1921, neshledal soud stížnost důvodnou.
Podle spisů správních nebylo sice úplné znění nař. rozhodnutí st-li vůbec doručeno a jest podle stavu spisů správních vskutku teprve zmíněné rozhodnutí administrativního výboru ze dne 30. listopadu 1921, které bylo st-li doručeno, úředním, aktem, z něhož se v daném případě st-1 dověděl o tom, že žal. úřad jednal v II. stolici o rozhodnutí, které v první stolici vydal v roce 1915 hospodářský podvýbor administrativního výboru a že rozhodnutí toto potvrdil.
Jest také pravda, že ani rozhodnutí administrativního výboru ze dne 30. listopadu 1921, jež jest jediným intimátem nař. rozhodnutí, jehož se st-li vůbec dostalo, nereprodukuje úplné znění nař. rozhodnutí.
Byť i tento postup úřadu při intimaci nař. rozhodnutí byl vadný, nemohl nss shledati, že by postup ten zakládal v daném případě podstatnou vadu řízení ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o ss, neboť přes uvedený vadný postup při intimaci nař. rozhodnutí nebyla procesní posice st-lova nikterak zhoršena; st-1 mohl i přes to, že v rozhodnutí administrativního výboru nebylo uvedeno úplné znění nař. rozhodnutí, nicméně seznati, že žal. úřad potvrdil v druhé stolici nař. rozhodnutím rozhodnutí prvé stolice; mohl tedy st-l i přes vadný postup úřadu při intimaci nař. rozhodnutí přece jenom z rozhodnutí administrativního výboru seznati onen obsah nař. rozhodnutí, který se jeho týkal; a právě obsah nař. rozhodnutí, který byl uveden v rozhodnutí administrativního výboru, souhlasí úplně s vlastním výrokem, který, jak z konceptu nař. rozhodnutí patrno, žal. úřad ohledně st-le skutečně učinil.
Z těchto příčin jest tedy tato námitka stížnosti bezdůvodná.
II. Bezdůvodnou jest také stížnost, pokud namítá, že v daném případě podle § 58 zák. čl. XXXI : 1879 nastalo již promlčení peněžité pokuty uložené st-li rozhodnutím I. stolice, ježto od roku 1915, kdy st-l byl k peněžité pokutě odsouzen, uplynula již 3 léta, aniž se proti st-li konalo v této době nějaké úřední jednání.
Podle § 58 zák. čl. XXXI : 1879 promlčuje se peněžitá pokuta, uložená pro lesněpolicejní přestupek, ve třech letech po tom, když dotyčné rozhodnutí, kterým pokuta byla uložena, vešlo v moc práva; podala-li tedy strana z rozhodnutí prvé stolice, kterým jí pokuta byla uložena, odvolání, nemůže zmíněná promlčecí lhůta vůbec začít běžet, dokud rozhodnutí příslušné vyšší stolice o odvolání tom nenabylo moci práva.
V daném případě, jak nesporno, podal st-l z rozhodnutí první stolice, kterým mu byla v roce 1915 uložena peněžitá kckuta pro lesněpolicejní přestupek, odvolání, o němž rozhodl žal. úřad dne 18. srpna 1920 jako stolice odvolací.
Podle toho, co svrchu vyloženo, nemůže tedy v daném případě vůbec býti řeči o tom, že by, jak st-l za to má, v době, kdy žal. úřad své rozhodnutí vydával, tedy dne 18. srpna 1920, byla zmíněná tříletá lhůta stanovená pro promlčení pokuty již uplynula, když lhůta tato mohla začít teprv ode dne, kdy toto rozhodnutí vůči straně nabylo moci práva.
III. Naproti tomu shledal však nss stížnost důvodnou, pokud namítá, že žal. úřad nemohl v daném případě řádně přezkoumávati jako stolice odvolací rozhodnutí první stolice, ježto neměl vůbec spisů, které byly spolu s odvoláním st-lovým v roce 1915 předloženy bývalému uherskému ministerstvu orby, odkudž do dne vydání nař. rozhodnutí k žalovanému úřadu nedošly.
Jak z textování nař. rozhodnutí na jevo jde, přezkoumával žal. úřad k odvolání st-le a k odvolání Huga T. meritorně v druhé stolici rozhodnutí, jež v první stolici vydal v roce 1915 v záležitosti lesněpolicejního přestupku podle §§ 51 a 56 zák. čl. XXXI : 1879 hospodářský podvýbor administrativního výboru župy Trenčínské; okolnost, že žal. úřad přezkoumával rozhodnutí I. stolice také k odvolání Hugona T., nepřichází v daném případě z důvodů svrchu uvedených ovšem vůbec v úvahu.
Pokud pak jde o st-le Jana R., jest z nař. rozhodnutí patrno, že žal. úřad, vydávaje nař. rozhodnutí vystupoval jako stolice odvolací v záležitosti lesněpolicejního přestupku; vykonával tedy žal. úřad v da- ném případě onu příslušnost, která před 28. říjnem 1918 náležela podle §§ 61 a 68 zák. čl. XXXI : 1879 ve věcech lesněpolicejních přestupků (§§ 46—60 téhož zákona), v nichž v první stolici rozhodly hospodářské podvýbory administrativních výborů (§§ 25 a 26 zák. čl. XXXI : 1879 ve spojení s §§ 78 a 70 zák. čl. X : 1913), býv. uh. ministerstvu orby.
Jak plyne z ustanovení §§ 61 a 68 zák. čl. XXXI : 1879, může vyšší stolice — ministerstvo — přezkoumávati rozhodnutí prvé stolice vydaná v záležitostech lesněpolicejních přestupků jedině k odvolání a to podle § 68 téhož zákona buď k odvolání strany soukromé nebo k odvolání určitých orgánů úředních uvedených v § 68 cit. zákona, pokud se týče v § 22 zák. čl. VI: 1876 (státního lesního inspektora, župana a odborného referenta).
Může-li však podle cit. ustanovení vyšší stolice v uvedených záležitostech přezkoumávati rozhodnutí nižší stolice jedině k odvolání osoby k tomu legitimované, pak nelze pochybovati o tom, že v případech, kdy odvolání podala toliko strana soukromá — a tomu jest i v daném případě, kdy, jak nesporno, se žádný z úředních orgánů svrchu zmíněných z rozhodnutí I. stolice neodvolal — tvoří právě obsah odvolání nezbytný základ pro rozsah a směr činnosti vyšší stolice, u níž se strana právě odvoláním domáhá ochrany proti rozhodnutí nižší stolice, tedy ochrany, které se podle § 68 cit. zákona strana vůbec jedině odvoláním může dovolávati.
Z toho, co uvedeno, plyne tedy, že vyšší stolice může v těchto případech vyvíjeti svoji činnost jako stolice odvolací pouze tehdy, má-li ve spisech zjištěno, jaký jest pravý obsah odvolání strany.
V daném případě neměl však žal. úřad odvolání st-lovo vůbec ve spisech. Jak z nař. rozhodnutí patrno, nemohl si žal. úřad odvolání st-lovo, které bylo, jak nesporno-, v roce 1915 předloženo bývalému uherskému ministerstvu orby, od tohoto úřadu opatřiti. Zamýšlel-li však žal. úřad, ačkoliv odvolání nemohl si od bývalého ministerstva orby opatřiti, přece jednati v daném případě jako stolice odvolací, pak bylo jeho povinností, aby zjistil — ovšem za součinnosti st-lovy — aspoň pravý obsah odvolání st-lova a aby alespoň touto cestou opatřil si tento nezbytný základ pro své rozhodování. Že by žal. úřad byl tak učinil, není ze spisů správních patrno.
Jestliže však žal. úřad odvolání st-le samo ve spisech vůbec neměl a jestliže také ani obsah odvolání st-lova — za součinnosti jeho — nezjistil, pak chyběl tu podle toho, co svrchu bylo uvedeno, vůbec onen nezbytný základ pro činnost žal. úřadu jako stolice odvolací v daném případě. Přezkoumával-li žal. úřad přes to meritorně rozhodnutí první stolice, trpí výrok jeho podstatnou vadou řízení ve smyslu § 6, odst. 2 zák. o ss.
Tato vada nemohla ovšem býti napravena tím, že žal. úřad měl ve spisech stejnopis zprávy hospodářského podvýboru administrativního výboru župy Trenčanské ze dne 8. června 1915 č. —, kterou bylo odvolání st-lovo předloženo bývalému uherskému ministerstvu orby; neboť zpráva ta vycházejíc právě od úřadu první stolice, proti jehož rozhodnutí se st-l domáhal ochrany u vyšší stolice, nemůže nikterak nahrazovati odvolání st-lovo.
Pro svrchu uvedenou podstatnou vadu řízení bylo nař. rozhodnutí, pokud jím bylo ohledně st-le Jana R. potvrzeno rozhodnutí I. stolice, zrušiti podle § 6, odst. 2 zák. o ss.

Citace:

č. 1706. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 501-506.