Č. 1536.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: I. Podle dávk. řádu z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. jest v řízení ukládacím i instančním stranou proti úřadu správnímu toliko zcizitel. Právo nabyvatelovo je vytčeno v § 13, odst. 3 cit. řádu. — II. Předpisu § 10, odst. 2 nového řádu dávk. použíti dlužno i tehdy, když nabývací cena jednotlivého podílu nemovitosti v celku zcizené je vyšší než cena zcizovací. — III. Při stanovení hodnoty nabývací (§ 7, odst. 4 a 5 a § 5, odst. 5 nového ř. dávk.) nelze přihlížeti k břemenům nabyvatelem převzatým po rozumu § 5, odst. 2, věty druhé.
(Nález ze dne 3. října 1922 č. 13767.) Věc: Václav J. a Václav a Emilie P. v P. (adv. Dr. J. Kliment z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost manželů P. se zamítá dílem jako bezdůvodná, dílem jako nepřípustná; stížnost Václ. J. zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 13. května 1921 prodal Václav J. manželům Václavu a Emilii P. dům čp. — v Praze VII. za ujednanou kupní cenu 65000 Kč a smluveno, že kupující ponesou dávku z přírůstku hodnoty ze svého.
Magistrát hlavního města Prahy uložil platebním rozkazem ze dne 11. listopadu 1921 č. — podle vlád. nař. ze dne 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. Václavu J. zaplacení dávky z přírůstku hodnoty v sumě 9713 K 97 h, vzav za základ výpočtu přírůstku hodnoty jako nabývací hodnotu a) hodnotu jedné polovice prodané nemovitosti podle úředního ocenění k 1. lednu 1903 13500 K, b) cenu Vs podle kupní smlouvy ze dne 1. dubna 1921 11000 K, c) cenu tří osmin dle kupní smlouvy ze dne 16. května 1919 7800 K s připočtením 5% z těchto nabývacích hodnot a jako zcizovací cenu jednotlivých dílů ad a) až c) uvedených poměrnou část smluvní ceny zcizovací na každý z podílů těch připadající a vyšetřil takto dávce podrobený přírůstek hodnoty z dílů ad a) a ad c), z něhož vyměřil dávku, kdežto z podílu ad b) dávka vyměřena nebyla, ježto nebylo žádného přírůstku hodnoty.
Na platební rozkaz podali zcizitel a nabyvatelé společně stížnost.
Zemský správní výbor stížnost nabyvatelů odmítl jako nepřípustnou pro nedostatek legitimace ke stížnosti (§ 13, odst. 2 dávk. ř.), stížnost pak zcizitele zamítl jako neodůvodněnou z těchto důvodů:
»Stížnost namítá,
1. že řízení jest potud vadné, že zjišťuje a porovnává se přírůstek hodnoty při jednotlivých ideálních podílech a nikoliv přírůstek celkový;
2. že nabývací hodnota jedné poloviny byla vzata příliš nízko. K tomu podotýká rekursní instance:
ad 1. Tato námitka není odůvodněna, neboť podle předpisu § 10, odst. 2 dávk. ř. děje se při zcizení nemovitosti v celku, jejíž ideálních podílů bylo nabyto v různých dobách, vyšetření dávkou povinného přírůstku hodnoty a vyměření dávky pro každou z těchto částí zvlášť tím způsobem, že se zcizovací hodnota celé nemovitosti rozdělí podle poměru podílů a porovná s dřívější nabývací cenou (hodnotou) jednotlivých podílů. Způsob výpočtu přírůstku hodnoty a vyměření dávky v platebním rozkaze odpovídá tedy dávkovému řádu.
ad 2. Stížnost bére za základ notářský spis ze dne 28. května 1907; avšak neprávem. Ve svém podání ze dne 27. května 1921 prohlásila strana, že polovice domu nabyla zmíněným notářským spisem darem od svého švagra Josefa H., který ji podle snímku ze spisu notářského ze dne 29. května 1890 převzal od své první manželky Anny H. Při převodu z r. 1907 šlo tedy o převod neúplatným právním jednáním mezi živými § 4 č. 1 dávk. ř.; neúplatnost není nikterak vyloučena tím, že si Josef H., jak stížnost tvrdí, pro, sebe a manželku Josefu ří. vymínil doživotní právo užívací. Vyhrazením si onoho práva převedl právní předchůdce pouze vlastnictví zatížené služebností, tato služebnost však není nikterak úplatou za postoupenou nemovitost. Vzhledem k. ustanovení § 7, odst. 4 a 5 dáv. ř. platí tedy při jedné polovici nemovitosti za hodnotu nabývací obecná hodnota v den 1. ledna 1903. Postup při zjištění této hodnoty nebyl sice po stránce formální zcela správný. Nehledě k tomu, že oceňovací výměr magistrátní ze dne 23. srpna 1921 dovolává se ustanovení § 18 starého dávk. řádu, který pro tento převod neplatí, nehledě k tomu, že právní následky nejsou správně sděleny přesně ve znění odpovídajícím novému dávkovému řádu, nemohl tento výměr býti základem prekluse proto, poněvadž úřední oznámení, jakou obecnou hodnotu míní při vyšetření přírůstku vzíti za« základ vyměřovací úřad, musí předcházeti výzva, aby strana, neudavší ničeho o obecné hodnotě, do 14 dnů tak učinila. Avšak vady in formali se vyskytnuvší se stanou bezpředmětnými, jakmile strana výsledek meritorní uzná.
Tak tomu jest zde, neboť odhad k prvnímu lednu 1903 uznává se ve stížnosti výslovně za správný. Připojená výhrada o přípočtech dle § 5, odst. 2 dávk. ř. jest bezvýznamná, neboť zmíněné ustanovení platí pouze, béře-li se za základ smluvní cena a nikoliv obecná hodnota nemovitosti.«
Nss rozhoduje o stížnosti vycházel z této úvahy:
Dle § 13, odst. 2 nového dávk. ř. z 23. září 1920 č. 545 sb. z. a n. provádí se vyměřovací řízení výhradně se zcizitelem a toliko jemu se dávka předpisuje. Z tohoto ustanovení plyne nade vši pochybnost, že v řízení ukládacím, tedy i v řízení instančním jest jedině zcizitel stranou proti úřadu správnímu a že tudíž jen zcizitel může použíti opravného prostředku proti platebnímu rozkazu, nikoli však nabyvatel, jehož oprávnění i závazek stanoví odstavec 3. § 13, nedávaje mu jiného práva, než možnost žádati, aby vyměřující úřad výši dávky, nad kterou na něm nemůže býti ručení požadováno, nejkratší cestou a bez závazku vůči zciziteli vyšetřil a jemu oznámil. Takovou žádost nabyvatelé však na úřad nevznesli.
Právem proto neuznal zemský správní výbor legitimaci nabyvatelů ke stížnosti na platební rozkaž a jest proto stížnost nabyvatelů, pokud výrok ten berou v odpor, bezdůvodná, pokud pak podávají stížnost ve věci samé podle § 5 zák. o ss nepřípustná.
Stížnost zcizitelem podanou právem neuznal žal. úřad za důvodnou. Předpis § 10, odst. 2 nového ř. dávk. o tom, jak má vyšetřen býti dávkou povinný přírůstek hodnoty, byla-li zcizena v celku nemovitost, jejíž skutečných neb ideálních podílů bylo nabyto v různých dobách, spočívá na zásadě v § 5 stanovené, že přírůstek hodnoty jest rozdíl mezi zcizovací hodnotou nemovitosti nebo podílu na nemovitosti a mezi hodnotou nabývací; jest to předpis kategorický a jeho jasné a přesné znění nepřipouští žádné úchylky a nutno ho proto použíti i tehdy, když nabývací cena jednotlivého podílu nemovitosti v celku zcizené je vyšší než cena zcizovací a když tedy není žádného objektivního přírůstku hodnoty. Také druhou námitku, že nabývací cena (správně hodnota) polovice prodaného domu nebyla správně stanovena, poněvadž k odhadní ceně nebyla připočtena kapitalisovaná cena práva požívání v notářském spisu ze dne 28. května 1907 st-lem jako nabyvatelem polovice domu převzahého, nelze uznati důvodnou. Nový dávk. řád stanoví v § 5, odst. 2, že k cenám zcizovacím a nabývacím připočísti jest užitky zcizitelem vyhrazené a břemena nabyvatelem převzatá. V tomto případě však náleželo vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty podle předpisů § 7, odst. 4 a 5 nového dávk. ř. nikoliv cenu nabývací, nýbrž hodnotu nabývací oné polovice domu ke dni 1. ledna 1903, a to proto, že úřad vycházel z předpokladu, že oné polovice domu nabyto bylo st-lem neúplatným jednáním právním mezi živými, což i stížnost sama nepopírá.
Tato hodnota nabývací nastupuje, jak odst. 5 § 5 ustanovuje, na místě ceny v odst. 2 § 5 uvedené, z čehož jde, že při stanovení hodnoty nabývací (obecné hodnoty) nelze přihlížeti k břemenům nabyvatelem převzatým po rozumu 2. odst. druhé věty § 5 cit. z.
Tím však padá i výtka vadnosti řízení, že strana měla býti úřadem vyzvána, aby oznámila položky připočtu neb odpočtu, a že proto s uvedenou námitkou není prekludována.
Stížnost konečně vytýká, že žal. úřad neprávem má za to, že st-l v odvolání k zemskému správnímu výboru uznal za správný odhad prodaného domu k 1. lednu 1903 a tím v meritu výsledek řízení vyměřovacího, pokud se týká nabývací hodnoty, a brojí také proti tomu, že žal. úřad pokládá vady řízení vyměřovacího v nař. rozhodnutí vytknuté za bezpředmětné.
Ani tuto výtku nelze uznati oprávněnou.
I když se úřad vyměřovací neřídil přesně podle předpisu § 17, odst. 2 nov. dávk. řádu, jak již zemský správní výbor vytkl, přece zachoval se podle předpisu toho potud, že oznámil straně, jakou částku (nabývací hodnotu) míní při vyšetření přírůstku vzíti za základ, a vyzval stranu, aby se v určené jí lhůtě vyjádřila. St-l měl tedy možnost brániti se proti hodnotě úřadem předpokládané projevem nesouhlasu s výší hodnoty mu oznámené. St-1 však tak neučinil, nýbrž výslovně ve své stížnosti k zemskému správnímu výboru uvedl, že proti odhadní ceně jemu oznámené nemá skutečně a neměl ničeho k namítání. Připojil ovšem, že by mohla dle hodnoty mu oznámené vyměřena býti dávka jen, kdyby bylo připočteno břemeno st-lem při nabytí převzaté, v tom však neleží žádná námitka proti výši obecné hodnoty odhadem vyšetřené, nýbrž proti tomu, že nebyl vzat zřetel na přípočet po názoru st-lově přípustný.
Vadou řízení, která spočívá hlavně v tom, že vyměř, úřad nevyzval předem st-le, by se vyjádřil o obecné hodnotě ke dni 1. ledna 1903, nebyla st-li odňata možnost, by hájil svého práva, st-l také ve stížnosti na platební rozkaz zaujal stanovisko o hodnotě úřadem předpokládané a nelze proto zmíněnou vadu řízení pokládati za podstatnou, zvláště když st-l výsledek odhadu jako podklad pro určení hodnoty nabývací uznal výslovně za správný.
Poněvadž žádná z námitek v stížnosti vznesených není odůvodněna, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1536. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 99-102.