Č. 1665.

Pozemková reforma: I. K pojmu »spoluvlastnictví« ve smyslu § 2 zák. zábor. II. Nárok na propuštění půdy ve výměre 150, resp, 250 ha ze záboru podle § 11 zák. zábor. mají spoluvlastníci statku zabraného všichni dohromady, nikoli každý zvlášť.
(Nález ze dne 16. listopadu 1922 č. 17117.)
Prejudikatura: Boh. č. 1011 adm.
Věc: Karel, Jaroslav a JUDr. Otakar A., vlastníci deskového statku Č., proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (odb. rada Dr. J. Kaňka) o propuštění pozemkového majetku ze záboru.
Výrok: Stížnost se zamítá jak o bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 2. února 1922 zažádali st-lé u stpú v Praze, aby deskový statek Č, zapsaný ve vložce — čes. desk zemsk. s rustikáliemi zapsanými v obyčejných knihách pozemkových byl ze záboru propuštěn a vnucené pachty nařízené okresní správou politickou v Příbrami výměrem ze dne 2. dubna 1920 č. — aby byly zrušeny.
Nař. rozhodnutím žádosti této vyhověno nebylo.
Rozhoduje o stížnosti proti tomu podané řídil se nss následujícími úvahami:
Žal. úřad vycházel při svém rozhodnutí ze skutkového předpokladu, že nemovitosti st-lů mají dle jejich seznání výměru celkem 275 ha 29 a a 84 m2, že právo vlastnické k nim zapsáno jest st-lům jako třem bratřím. že fysické rozdělení těchto nemovitostí mezi st-le fakticky provedeno nebylo a že se tedy jedná v daném případě o obyčejné vlastnictví, totiž že každý z nich má ideální podíl na celém vlastnictví čili t. zv. pars pro indiviso. Ježto ve stížnosti celková výměra deskového statku Č. s rustikáliemi per 275 ha 29 a a 84 m2 jest uznávána a jest tudíž nesporná, jest se zabývati otázkou, zda i druhý předpoklad žal. úřadu, že se jedná v daném případě o spoluvlastnictví, pri kterém každý ze st-lů má ideální podíl na celém vlastnictví, čili t. zv. pars pro indiviso, jest bezvadným.
St-lé nikde netvrdí, že by deskový statek Č. s rustikáliemi byly bývaly mezi ně rozděleny prostorově t. j. tak, že by přede dnem, než zákon záborový počal působiti, každý z nich se byl stal výlučným vlastníkem určitých pozemkových parcel, nebo určitých reálných dílců určitých parcel. St-lé tvrdí jenom, že jejich spoluvlastnictví není vlastnictvím neděleným, nýbrž naopak vlastnictvím nepochybně děleným (communio pro parte divisa), ježto od r. 1906 dle vtělené odevzdací listiny jsou každý výlučným vlastníkem reálného dílce, t. j. jedné šestiny deskového tělesa a jedné šestiny rustikálií, ode dne darování matčiny polovice pak (od 30. prosince 1920) jedné třetiny, a ježto vkladem odevzdací listiny v knihy veřejné nabyli každý jedné šestiny právem vlastnickým, z čehož dovozují, že dělení skutečně nastalo a knihovně provedeno bylo. Názor tento však jest mylným. Vymezení určitých podílů, jako na př. v daném případě jedné šestiny resp. jedné třetiny, na souboru nemovitostí ve smyslu výše uvedeném zakládá sice úplné vlastnictví každého ze st-lů k jejich podílu (srovn. § 361, posl. větu a § 829 o. z. o), nikoliv však k věci samé, která zůstává ve svém fysickém celku ve spoluvlastnictví všech podílníků. O právě takovéto spoluvlastnictví, jak je má na mysli § 2 zábor. zákona, jde v daném případě, a st-lé sami musí si býti toho právního stavu vědomi — přes to, že tvrdí opak — již z toho důvodu, že sami vycházejí z pojmu spoluvlastnictví tvrdíce, že jejich »spoluvlastnictví« není vlastnictvím neděleným, nýbrž vlastnictvím děleným čili »communio« pro parte divisa.
Další námitka, že deskové těleso i s rustikáliemi nemá 150 ha zemědělské půdy a tudíž záboru nepodléhá, postrádá jakékoliv důvodnosti již vzhledem k jasnému znění § 2 zák. zábor., podle něhož velkým majetkem pozemkovým jest rozuměti soubory nemovitostí, jichž výměra náležející v zemích čsl. republiky vlastnicky jediné osobě nebo týmž spoluvlastníkům, je buďto větší než 150 ha půdy zemědělské, nebo 250 ha půdy vůbec, ve kterémžto druhém případě jest úplně nerozhodno, kolik z celkové rozlohy připadá na půdu zemědělskou. Ježto tedy, jak svrchu řečeno, deskový statek Č. s rustikáliemi měří beze sporu 275 ha 29 a a 84 m2 půdy vůbec, a náleží vlastnicky týmž spoluvlastníkům, jest podroben záboru.
Snaží-li se st-lé z ustanovení § 11 zák. zábor. dovoditi, že deskový statek Č. s rustikáliemi záboru nepodléhá, ježto podíly jejich nedosahují každý 150 ha půdy zemědělské nebo 250 ha půdy vůbec, ač každý z nich má podle záborového zákona nárok na propuštění takovéto výměry, vychází stížnost z nesprávného právního názoru, jakoby každý ze spoluvlastníků zabraného velkého, majetku mohl žádati, aby mu byla z majetku jim zabraného přidělena majetnost výměry 150 ha resp. 250 ha nepřesahující, kdežto podle § 11 zábor. zák. spoluvlastníci mají právo na propuštění 150 ha (250 ha) pospo1u, t. j. všichni dohromady a nikoli každý sám. Ze znění § 11 zábor. zákona jest zřejmo, že osoby, které jest podle zábor. zákona pokládati za subjekt jediný, mají nárok na propuštění 150 ha resp. 250 ha půdy dohromady. Na tom ničeho nemění st-li dovolávané ustanovení § 2 zábor. zákona o manželích nerozvedených a úsudek a contrario o manželích v době záboru již rozvedených, ježto zákon sám manžele nerozvedené pokládá za jediný subjekt, manžele pak v době záboru rozvedené nikoli. Kromě toho nelze z § 11 záb. zákona vyvozovati žádných dedukcí o tom, zda ten který majetek pozemkový jest pokládati za zabraný čili nic, ježto paragraf tento sám předpokládá, že určitý majetek pozemkový záboru již podléhá, a stanoví jenom obsah práva osob, jejichž majetek jest po zákonu zabrán.
Bylo tudíž stížnost pro bezdůvodnost zamítnouti.

Citace:

č. 1665. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 413-414.