Č. 1582.

Zabírání budov: I. Veřejný zájem ve smyslu § 1 zák. ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. jest tu také tehdy, když jde o ubytování osoby, jež obstarávajíc veřejné funkce, je za tím účelem nucena se v jistém určitém místě zdržovati. — II. Uživatelem podle 1. odst. § 3 cit. zák. není osoba, která má nějaký byt, dosud ho však nepoužívá. — III. Místnosti obchodní v domě nájemním lze zabrati i podle § 1, odst. 2 cit. zák.
(Nález ze dne 18. října 1922 č. 14928.)
Věc: Firma B. S. v L. S. M. proti ministru československé republiky s pinou mocí pro správu Slovenska stran zabrání části budovy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Županský úřad v Liptovském Sv. Mikuláši rozhodnutím z 29. listopadu 1921 č. — zabral podle § 1 zákona z 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. v domě Mořice a Bernáta S. v L. S. M. č. — byt do ulice a přiléhající k němu menší místnost ve prospěch čsl. posádkového velitelství k ubytování důstojnictva posádky, jehož vyžaduje veřejný zájem.
Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, vl. referát pro veřejné práce, rozhodnutím ze dne 14. ledna 1922 č. — odvolání zamítl z důvodu ---
Stížnost k nss podaná vytýká,
1. že vládní referát veřejných prací ministra s plnou mocí pro správu Slovenska nebyl vzhledem k ustanovení 7. odst. § 3 zákona č. 304/21 příslušný k tomu, aby rozhodoval v druhé stolici o zabrání části budovy pro veřejný účel,
2. že ubytování důstojníka není veřejným zájmem, zvlášť když v konkrétním případě důstojník měl již byt, ovšem nevhodný k tomu, aby v něm bydlil i se svou rodinou,
3. že šetření nebylo konáno i s nájemníkem bytu inž. Č.,
4. že nař. rozhodnutí neprávem nařídilo zahájení trestního řízení se st-lem pro přestavbu bytu,
5. že zabrání jest vyloučeno dle § 1, odst. 3, bod 2, poněvadž místnosti jsou v obytném nájemním domě.
Nss uvažoval o stížnosti takto:
ad 1. Nss neshledal, že by si ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, resp. jeho vládní referát veřejných prací, rozhoduje o odvolání z nálezu o zabrání budovy pro veřejné účely, přisvojoval kompetenci mu nenáležející.
Dle § 64 ústavní listiny republiky československé přísluší vládě všecka moc vládní a výkonná, pokud ústavní listinou nebo zákony republiky čsl. vydanými po 15. listopadu 1918 není a nebude výslovně vyhrazena presidentovi republiky.
Dle § 80 ústavní listiny rozhoduje vláda ve sboru a to jmenovitě v případech uvedených v § 81. Je z toho patrno, že zdrojem a ústředím všeliké exekutivy dle ústavy československé republiky je vláda, která si může vyhraditi i rozhodnutí v konkrétních záležitostech, spadajících do působnosti jednotlivých ministerstev; tomu nasvědčuje ustanovení § 81 lit. b), podle něhož vláda rozhoduje ve všech věcech politické povahy, kterou mohou ovšem míti právě tak případy konkrétní jako otázky rázu povšechného.
Vláda má však dle zákona z 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n. o mimořádných přechodných ustanoveních na Slovensku právo,, dáti některému členu svému plnou moc, aby vydával nařízení a konal všecko na udržení pořádku, na konsolidování poměrů a zabezpečení řádného státního života.
K zabezpečení řádného státního života přináleží zajisté i péče o řádné konání funkcí správních, tedy i správní judikatury.
Může-li však vláda úkony tohoto druhu dáti na Slovensku provésti některému členu svému, nemožno potom právem tvrditi, že by tento, t. j. ministr s plnou mocí pro Slovensko, jednající na zákonném podkladě v mezích plné moci jemu vládou a tudíž i členy jejími dané, přisvojoval si kompetenci, která mu nepřináleží. Úprava takovýchto vztahů ve středu vlády jest ovšem čistě interní záležitost vlády, která se vymyká jakékoli zevnější ingerenci.1
Není tedy námitka stížnosti odůvodněna.
ad 2. Otázku, žádá-li veřejný zájem ubytování určité osoby, dlužno řešiti podle konkrétních poměrů. Zásadně však bude ubytování jednotlivce ve veřejném zájmu, jde-li o osobu, jež obstarávajíc veřejné funkce, jest nucena za účelem, tohoto obstarávání zdržovati se v jistém místě. V tom smyslu vyžaduje veřejný zájem zejména také, aby byl opatřen byt pro důstojníka, přiděleného službou určitému vojenskému tělesu, v místě, v němž má vojenské těleso své stanoviště. V konkrétním případě žádalo posádkové velitelství v L. S. M., aby byl v L. S. M. ubytován důstojník nemající tam vhodného bytu a odůvodnilo svou žádost tími, že důstojník je přidělen tamní vojenské posádce a že ubytování jeho v místě posádky vyžaduje její pohotovost. St-lé toho nepopírají, tvrdíce jen zcela všeobecně, že ubytování důstojníka není veřejným zájmem. Jestliže za tohoto stavu věci dospěly úřady k úsudku, že jest zabrání místností, o něž jde, ve veřejném zájmu, nelze v tomto úsudku shledati ani nezákonnost, ani vadnost řízení a jest tedy i tato; námitka bezpodstatná.
ad 3. Podle 1. odst. § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 dlužno šetření provésti také s uživateli předmětů, o které jde. Kteří to uživatelé jsou, jest patrno ze srovnání s ustanoveními § 2 a bodu 4. odst. 6 § 3 zákona toho, kterážto, ustanovení mluví o dosavadních uživatelích. Mají tedy procesní nárok na to, aby byli přizváni k šetření jen ti, kdo již v době zabrání budovy nebo místností užívají. St-lé nepopřeli zjištění ve spisech obsaženého, že v době šetření nebylo zabraných místností vůbec nikým používáno. Vychází-li se tedy z tohoto zjištění jako z nesporného, nebyl inž. Č. v této době vůbec ještě uživatelem zabraných místností, nýbrž měl na základě smlouvy nájemní jen. obligační nárok proti st-lům, aby mu v budoucnu odevzdali místnosti do užívání. Pak ovšem není vady řízení v tom, že nebyl inž. Č. k šetření přivzat. Jest tedy i tato námitka bezdůvodná.
ad 4. Jde o pouhý vnitřní poukaz podřízenému úřadu, aby zahájil trestní řízení. Poukaz ten není však ještě rozhodnutím ve smyslu § 2 zák. o ss, třebas byl straně sdělen, a jest proto tato námitka nepřípustná.
ad 5. Nss vyslovil již v nálezu svém z 12. dubna 1920 č. 2136 (Boh. č. 376 adm.) právní názor, že ustanovení 2. odst. § 1 zákona o zabírání budov ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. nepřekáží zabrání oné části budovy nájemní, která neslouží bytovým účelům a že tudíž může býti takováto část budovy po zákonu zabrána, třebas ostatní části budovy slouží účelům obytným a nepodléhají tedy zabrání podle uvedeného zákona. Poněvadž ustanovení § 1, odst. 3 bodu 2. zákona o zabírání budov ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. jest s oním ustanovením zákona č. 332/19 shodné a má týž zákonodárný důvod, trvá nss na svém uvedeném názoru i za platnosti nového zákona č. 304/21 a odkazuje podle § 44 jedn. ř. svého co do bližšího jeho odůvodnění na onen svůj nález. V konkrétním případě označila st-lka sama v odvolání z nálezu první stolice zabrané místnosti za místnosti obchodní. Nesloužily tedy
') místnosti ty v době zabrání obytným účelům. Pak bylo však zabrání jejich podle toho, co výše uvedeno, po zákonu přípustné, přes to, že jsou v domě, jenž snad je jinak obytný a nebyl tedy zabráním jejich zákon porušen.
Ježto jest tedy stížnost ve všech směrech neodůvodněna, slušelo ji zamítnouti.

Opakováno z nálezu ze dne 16. června 1921 č. 7741, ve Sbírce této neotištěného.

Citace:

č. 1582. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 194-197.