Č. 1712.

Zabírání budov: I. Vlastník budovy zabírané nemůže — bez výslovného zmocnění — podávati k nejv. spr. s. stížnost také za nájemce a uživatele budovy. — II. Zákon nedává vlastníku zabírané budovy nárok na to, aby veřejný účel záborem sledovaný nebyl zřízen vůbec neb aby byl zřízen tak, aby se zábor nestal nutným. — III. Otázka, zda veřejný zájem nežádá rychlého záboru, jest otázkou skutkovou podle § 6 zák. o spr. s.
(Nález ze dne 30. listopadu 1922 č. 17842.)
Věc: Spolek Deutscher Schulverein ve Vídni (adv. Dr. L. Krieg z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (min. taj. Dr. J. Pštross — za zúčastněné strany obec Š. starosta J. N. a za okr. komisi pro péči o mládež v P. předseda J. J.) o zabrání školní budovy č. p. — v Š.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská správa politická v Praze zabrala výměrem ze dne 24. února 1921 č. — podle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. v budově č. — v Š. bývalou školní místnost s chodbou k účelům okresní komise pro péči o mládež, sídlem v Š. a obce, protože není ke zřízení projektované útulny pro děti, potřebující veřejné péče, vhodných jiných místností. Dále vysloveno, že uživatele netřeba umístiti v budobě jiné, ježto místnost ta nyní je volna, nejsouc od zavření německé školy vůbec používána.
Dalším rozhodnutím ze dne 13. června 1921 č. — zabrala zemská správa politická celou budovu zrušené školy spolku Schulverein v uvedeném domě k účelům České okresní komise pro péči o mládež v zastupitelském okresu T. (t. j. ke zřízení okresní sirotčí útulny a ochranovny mládeže), ježto pro tento veřejný účel není vhodných místností jiných, protože není třeba majitele budovy nebo uživatele její umístiti vhodně na jiném místě a protože záborem nevzejde vlastníkovi nenahradí telná hospodářská újma. Dále vysloveno, že ježto veřejný zájeim toho vyžaduje a dle výsledku šetření majiteli neprodleným provedením nevzejde nenahraditelná újma, nepřiznává se odvolání, které možno podati k ministerstvu veřejných prací do osmi dnů u zemské politické správy, odkladný účinek. K tomu ještě podotknuto:
»Rozhodnutím z 24. února 1921 zabrána byla učebna v budově; stížnost proti tomu podaná byla předložena ministerstvu veřejných prací. Nyní po doplněném řízení zabírá se budova celá, t. j. též místnosti, o nichž tvrdil A. Sch., že jsou mu propůjčeny jako úřední byt. Při doplnění řízení dne 25. května 1921 bylo zjištěno, že se jmenovaný trvale vystěhoval z Š. a že ani Alfred Q., jenž s ním o místnostech řečených uzavřel podnájemní smlouvu, nemůže býti považován za uživatele, ježto jeho smlouva s A. Sch. byla uzavřena teprve po řádném místním řízení, jež konalo se dne 15. února 1921.«
Stížnost proti tomu podaná byla nař. rozhodnutím zamítnuta a nař. rozhodnutí potvrzeno z jeho důvodů a z těchto dalších:
»Spolek »Deutscher Schulverein« ve Vídni jako spolek cizozemský není oprávněn sledovati v území československé republiky spolkové účely a není tudíž legitimován vznášeti námitky proti zabrání z důvodů, že místností zabraných jest zapotřebí pro neexistující německou školu.
Pokud pak ve stížnosti uvádí, že školu hodlá zříditi spolek »Kulturverband«, neosvědčil poměr mezi ním a tímto spolkem žádnou smlouvou nájemní, ba ani nenaznačil, že tu jest snad nájemní poměr. Dle výsledku provedeného šetření nebyla ostatně v době zabrání ve zmíněné budově umístěna žádná soukromá německá škola.
St-l jako cizozemský spolek není také oprávněn namítati, že není
ve veřejném zájmu zřizovati v okrese ústavy sociální péče a že obec Š.
se nehodí k umístění okresní sirotčí útulny a ochranovny mládeže.
K námitce, že neměly být zabrány místnosti užívané dříve učitelem Sch., poněvadž jich uživatelem jest nyní učitel Alfred Q., se podotýká, že k platnosti nároku na byt v obci, uprázdněný v době působnosti zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. se vyžadovalo schválení obce, k prováděni opatření ve smyslu cit. zákona zmocněné, jehož v daném případě nebylo docíleno.
K námitce, že vyloučení odkládacího účinku stížnosti v daném případě jest protizákonné, se připomíná, že rozhodnutí zemské správy politické bylo vydáno v zájmu veřejném, v kterémž případě může býti provedeno ve smyslu § 93 úřední instrukce pro okresní úřady ze dne 17. března 1855 č. 52 ř. z. též během otevřené lhůty rekursní.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Nař. rozhodnutí bylo vydáno dne 23. září 1921 a jest tudíž zákonitost jeho posuzovati dle předpisu § 13 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. z. a n. podle tohoto zákona a nikoliv podle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.
II. Podle § 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 může se kognice nss-u dovolávati jenom ten, kdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím neb opatřením správního úřadu byla porušena jeho práva.
Jelikož stížnost podává toliko spolek »Deutscher Schulverein« ve Vídni jako vlastník budovy, jest především zřejmo, že stížnost jest přípustná toliko potud, pokud jde o případné porušení práv stěžujícího si spolku samotného, nikoliv však pokud by snad šlo o porušení práv spolku »Deutscher Kulturverband« v Praze neb Alfreda G.
Proto jest především jako nepřípustné odmítnouti námitky stížnosti vytýkající a) porušení práv spolku »Deutscher Kulturverband« stran umístění jím zamýšlené soukromé školy a b) porušení práv Alfreda Q. jako učitele spolku Deutscher Kulturverband a správce budovy č. p. — záborem jeho bytu.
III. Avšak i ostatní námitky stížnosti, pokud vytýkají domnělé porušení práv stěžujícího si spolku Deutscher Schulverein, nejsou důvodné.
Rozhodnutí zemské politické správy, které bylo nař. rozhodnutím potvrzeno a tudíž i nař. rozhodnutí samo, činí v podstatě dvojí výrok: 1. vyslovuje zábor celé budovy č. p. — a 2. nepřiznává odvolání odkladný účinek.
ad 1. V tomto směru vytýká stížnost, že zábor je po zákonu nepřípustný, poněvadž a) tu není veřejný účel, pro, který zákon zábor dopouští, poněvadž v obci tak malé není potřeba zřizovati dětskou útulnu, b) že vlastníku budovy záborem vzniká nenahraditelná hospodářská újma.
ad a) Stížnost nevytýká, že zřízení útulny pro děti by vůbec nebylo veřejným účelem ve smyslu § 1 zák. č. 332/19, naopak patrně připouští, že zřízení, resp. umístění dětské útulny může býti veřejným účelem, jaký má uvedený zákon na mysli.
Otázka však, je-li takové útulny třeba a je-li jí třeba právě v dotčené obci, vymyká se ingerenci st-le; pro možnost záboru podle zákona č. 332/19, resp. č. 304/21 stačí, že tu je takový veřejný účel a nedává zákon vlastníku zabírané budovy nárok na to, aby příslušný veřejný účel nebyl vůbec zřízen anebo byl zřízen za jiných okolností tak, aby zábor po případě se nestal nutným.
ad b) Tato námitka jest zřejmě mířena na předpis § 1 zákona č. 332/19 a na odůvodnění rozhodnutí první stolice. Jak však uvedeno již v úvodě sub I., nutno zákonitost nař. rozhodnutí posuzovati jediné podle zákona č. 304/21; tento zákon však podobného předpisu o »nenahraditelné újmě« nemá a nelze tedy důvodně tvrditi nezákonnost nař. rozh. s tohoto hlediska. Ostatně podle celého znění svého stížnost spatřuje újmu ze záboru vznikající jen v tom, že spolek Kulturverband nebude míti místnosti pro zamýšlenou so.ukromou školu; v tom směru mohla by však býti dotčena jedině práva spolku Kulturverband, nikoliv však práva stěžujícího si spolku, a mohl by tedy dle toho, co již sub I řečeno, domnělé porušení práv v tomto směru uplatňovati jedině spolek Kulturverband.
V příčině bytu pro učitele a správce budovy pak stížnost nevytýká, že zábor by byl vyloučen podle § 1, odst. 3, bod 1. zákona č. 304/21, tedy že by tu šlo o místnosti trvale sloužící správě budovy a nemohl tedy ani nss ve smyslu §§ 2, 5 a 6 svého zákona zkoumati zákonitost nař. rozhodnutí s tohoto hlediska.
Pokud by pak stížnost mínila namítati, že uživateli bytu měla býti poskytnuta náhrada, mohlo by tu jíti rovněž jen o porušení práv uživatele, který však stížnost nepodal.
ad 2. Pokud jde o nepřiznání odkladného účinku rekursu, jest uvážiti toto:
První stolice vyslovila, že ježto veřejný zájem toho vyžaduje a majiteli neprodleným provedením nevzejde nenahraditelná újma, nepřiznává se odvolání, které možno podati, odkladný účinek.
Nař. rozhodnutí pak rekursu v tomto směru nevyhovělo připomínajíc, že rozhodnutí zemské politické správy bylo vydáno v zájmu veřejném, v kterémž případě může býti provedeno ve smyslu § 93 úřední instrukce pro okresní úřady z r. 1855 též během rekursní lhůty.
Stížnost proti tomu toliko uvádí, že výrok ten jest nezákonný, poněvadž zákon rekurs do 8 dnů připouští, a že je bezdůvodný.
Je ovšem pravda, že zákon č. 332/19 i č. 304/21 připouští odvolání k ministerstvu veřejných prací, avšak ani tento ani onen zákon nepraví, že by odvolání to musilo míti odkladný účinek.
To, že by předpis § 93 úřední instrukce na tento případ se nedal upotřebiti, stížnost však netvrdí.
Co do tvrzení bezdůvodnosti onoho výroku, uvádí stížnost toliko, jednak že veřejný zájem nežádá rychlého záboru, jednak že spolek Kulturverband utrpí nenahraditelnou újmu.
V poslednějším směru jde opět o nepřípustné uplatňování práv osoby od st-le rozdílné.
V prvém směru jde o otázku skutkovou, kterou nss může zkoumati jenom s hlediska formálního; stížnost však sama vad ve smyslu II. odst. § 6 v tomto směru nevytýká, a také soud neshledal takových vad, ke kterým by musil přihlížeti z moci úřední; jest tedy i soud vázán na skutkové zjištění úřadu, že veřejný zájem toho vyžaduje a majiteli neprodleným provedením nevzejde nenahraditelná újma.
Jsou tudíž námitky stížnosti vesměs jednak nepřípustné, jednak bezdůvodné a bylo proto stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1712. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 518-521.