Č. 1736.

Státní zaměstnanci (slovenská výhoda). 1. Z usnesení min. rady z 27. července 1920 neplyne pro zaměstnance bezpodmínečný nárok na určitý platový stupeň nebo na vyrovnávací přídavek vyšší, než ve výši finanční výhody původně při jmenování na Slovensko poskytnuté. — II. Přiznal-li úřad některému žadateli určitou výhodu, nedává to jinému za stejných podmínek nárok na ni, nejsou-li splněny zákonné předpoklady.
(Nález ze dne 11. prosince 1922 č. 5259.1
Věc: František M. v B. proti ministerstvu financí v Praze stran »slovenské výhody«.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: St-1 byl jako účetní rada zemského finančního ředitelství v Praze s požitky VIII. hodn. třídy 1. stupně platového dne 31. října 1919 jmenován vrchním účetním radou pro obvod generálního finančního ředitelství v Bratislavě v VII. hodn. třídě a byly mu přiznány požitky 3. plat. stupně této hodn. třídy. Byl mu tudíž tímto jmenováním přiznán ve smyslu bodu II. B usnesení ministerské rady ze dne 27. července 1920 jako »slovenská výhoda« postup co do požitků o 1 hodn. třídu a 2 platové stupně a to ve formě jednak povýšení, jednak postupu do vyšších platových stupňů.
Připočtením služební doby byl by st-l ke dni 1. ledna 1921 dosáhl požitků VII. hodn. třídy 1 plat. stupně. Proto a vzhledem k přiznanému původnímu postupu o 1 hodn. třídu a 2 plat. stupně byl st-li nař. rozhodnutím jako »slovenská výhoda« normovaný zvláštní vyrovnávací přídavek vyměřen tím způsobem, že mu od 1. ledna 1921 byly poukázány služební požitky VII. hodn. třídy 4. stupně platového a osobní do pense započítatelný přídavek 1400 K ročně.
Rozhoduje o stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Jak nss vyslovil již v nálezu ze dne 27. listopadu 1922 č. 5579 (Boh. č. 1699 adm.), na nějž se strany dle § 44 jedn. ř. odkazují, neposkytuje usnesení min. rady ze dne 27. července 1920, o něž st-l svůj nárok opírá, straně bezpodmínečný právní nárok na určitý platový stupeň nebo na vyrovnávací přídavek vyšší, než ve výši finanční výhody původně při jmenování na Slovensko poskytnuté. Při tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě. Proto však jsou bezdůvodnými ony námitky stížnosti, jimiž st-l hledí dovoditi svůj právní nárok na přiznání vyrovnávacího přídavku vyššího než ve výši finanční výhody původně poskytnuté, nebo dokonce na formální dodržení původní výhody.
K další námitce stížnosti, že žal. úřad nepostupoval při vyměření slovenské výhody u všech úředníků jednotně, přiznávaje na úkor st-le jiným úředníkům výhody větší, nemohl nss vůbec přihlížeti, ježto nss podle § 2 zák. o ss rozhoduje jen o tom, zda bylo st-li v jeho právech ublíženo protizákonným rozhodnutím úřadu správního, při čemž dle § 6 cit. z. za základ položiti dlužno skutkovou podstatu, kterou poslední instance administrativní měla za pravou a nikoli skutkovou podstatu, která slouží za podklad případu jinému, třeba i podobnému. I kdyby tedy administrativní úřady za stejných okolností třetí osobě nárok ten přiznaly, nemohlo by v tom spatřováno býti zkrácení subjektivních práv st-lových.
Bezdůvodnou jest konečně i námitka st-lova, že »slovenská výhoda« nesmí omezovati časový postup, neboť jednak z ustanovení zásad schválených ministerskou radou dne 27. července 1920 pro tvrzení stížnosti o nepřípustnosti obmezování časového postupu ničeho nevyplývá, jednak nelze ani v té okolnosti, že časový postup v určité hodn. třídě byl přiznáním zmíněné výhody vyčerpán, spatřovati nějaké obmezování časového postupu.
Důvodnou jest však námitka, kterou st-1 dovoluje porušení svých práv v základě všeobecné úvahy, kterou žal. úřad připojil k svému rozhodnutí a která vyplývá ze zásad stanovených v usnesení ministerské rady ze dne 27. července 1920, že totiž finanční efekt normální výhody původně přiznané nemá býti zkracován, což se však v daném případě stalo.
Žal. úřad rozhodl nař. rozhodnutím o přiznání slovenské výhody celé řady úředníků na Slovensku a zvláštním přípisem sdělil generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě všeobecné zásady stanovené na meziministerské konferenci ze dne 16. prosince 1921, které po.ložil za podklad svého rozhodování. Dlužno tedy na vývody ty pohlížeti jako na důvody nař. rozhodnutí. Ve vývodech těch uvádí žal. úřad pod č. 1., že »zásadně má býti výhoda zachována, což nutno vykládati tak, že finanční efekt normální výhody původně přiznané nemá býti zkracován« a že »výhoda jest zachována, rovná-li se ciferní efekt její efektu výhody původně přiznané, třeba by výhoda původně přiznaná nebyla formálně dodržena.« Z vývodů těchto vychází na jevo, že žal. úřad vycházel v jednotlivých případech při stanovení výše vyrovnávacího přídavku z výše finanční výhody tomu kterému zaměstnanci při jmenování na Slovensko původně poskytnuté a že pak nové požitky chtěl stanoviti tak, aby tento původně přiznaný finanční efekt byl v nové úpravě požitkové dotyčnému zaměstnanci zachován.
Tím zaujal žal. úřad k vyměření těchto vyrovnávacích přídavků zcela správné stanovisko, souhlasné s právním názorem nejvyššího správního soudu, vysloveným v cit. nálezu ze dne 27. listopadu 1922 č. 5579. V daném případě však st-l bera v úvahu svůj tehdejší a nynější stálý plat (služné a místní přídavek) vypočítává, že při nové úpravě požitkové obdržel na stálých platech o 64 K ročně méně proti finančnímu efektu slovenské výhody původně přiznané. Nss, přihlédnuv k tomuto výpočtu st-lovu, seznal, že tvrzení st-lovo, že byl nař. rozhodnutím ve finančním efektu normální výhody původně mu přiznané zkrácen, jest oprávněno,, ať již diference st-lem udávaná jest ciferně zcela správná čili nic.
Jestliže však žal. úřad při nové úpravě požitkové st-le ve finančním efektu slovenské výhody původně přiznané zkrátil, jest výrok jeho nezákonným.

Podobně v nálezech z téhož dne č. 6930, 7259 a 8488.

Citace:

č. 1736. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 568-570.