Č. 1607.

Státní zaměstnanci: * Státní zaměstnanec na dovolené s čekatelným má nárok na mimořádné přídavky drahotní a nouzové jen v míře stanovené pro státní zaměstnance na odpočinku (§ 74, odst. 1 a posl. služ. pragm.).
(Nález ze dhe 31. října 1922 č. 15669.)
Věc: Arnošt S., celník inspektor v B., proti ministerstvu financí o vyměření čekatelného.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem, finančního ředitelství v Opavě ze dne 4. října 1920 č. — udělena byla celnímu inspektoru Arnoštu S. na základě zmocnění ministerstva financí dovolená s čekatelným ve smyslu §§ 73 a 74 služ. pragmatiky na neurčitou dobu.
Zároveň mu bylo sděleno, že úprava služebních požitku dle § 74. odst 1 služ. pragmatiky počínaje 1. listopadem 1920 se současně zařizuje.
Zvláštní vyrozumění st-le o výši čekatelného nebylo vydáno.
Dne 13. srpna 1921 vyrozuměn byl Arnošt S. finančním ředitelstvím v Opavě, že v důsledku zákona z 9. dubna 1920 č. 222 Sb. z. a n. a vl. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 Sb. z. a n. zvyšují se mu požitky na čekatelném na podkladě 2. stupně platového VII. hodnostní třídy ročně 8004 Kč činícího s připočtením do výslužného vpočítatelného přídavku ročních 2008 Kč, celkem 10008 Kč, dle přináležejících mu 83,20% na částku 8326 Kč 65 h za stejných podmínek, počínajíc 1. lednem 1921.
Výnosem finančního ředitelství v Opavě ze dne 15. října 1921 č. — intimováno bylo st-li rozhodnutí ministerstva financí ze dne 26. září 1921 č. —, že vzhledem k ustanovení posl. odstavce § 74 služ. pragm. patří úředníkům na dovolené s čekatelným jen přídavky stanovené pro pensisty.
Výnos obsahuje dodatek, že následkem toho bylo st-li dle vyjádření účtárny finančního ředitelství v Opavě neprávem vyplaceno 10576 Kč a to drahotní přídavek 808 Kč, nouzová výpomoc 4884 K, a příplatek k nouzové výpomoci 4884 Kč, že proto finanční ředitelství v Opavě st-le vyzývá, aby uvedený peníz 10576 Kč, který neprávem pobíral za dobu od 1. listopadu 1920, na účet finančního ředitelství v Opavě splatil.
Rozhoduje o stížnosti Arnoštem S. vznesené, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost označujíc za předmět svůj rozhodnutí finančního ministerstva ze dne 26. září 1921 č. —, brojí zejména proti výroku
1. že ve smyslu posl. odstavce § 74 služ. pragm. přísluší úředníkům na dovolené s čekatelným pouze přídavky, určené pro pensisty;
2. že proto přeplaceno bylo st-li za dobu od 1. listopadu 1920 10576 Kč a že povinen jest st-l částku tuto vrátiti.
Dle výnosu finančního ředitelství v Opavě ze dne 15. října 1921 č. — obsažen jest v rozhodnutí ministerstva financí ze dne 26. září 1921 č. _ jediné výrok pod č. 1 uvedený, kdežto výrok č. 2 vynesen byl finančním ředitelstvím v Opavě.
Stížnost čelí tedy vlastně nejen proti uvedenému rozhodnutí ministerstva financí, nýbrž zároveň proti posléz zmíněnému výnosu finančního ředitelství v Opavě.
Rozhodnutí ministerstva financí jest předurčující pro výrok druhý.
V příčině prvního výroku stížnost namítá:
1. že dle ustanovení § 74 služ. pragmatiky a úmyslu zákonodárce náleží st-li plná částka posléz pobíraného aktivního platu se všemi přídavky.
2. že správní úřad nebyl oprávněn změniti ke škodě st-lově stav, který sám zavedl a tím, že po 11 měsíců aktivní příjmy st-lovy plně vyplácel, utvrdil a který již dávno v právní moc vešel.
K těmto výtkám se uvádí: ad 1) § 74 služ. pragm. (zákon z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z.) uřiznává úředníku na dovolené s čekatelným nárok' na plnou částku posléz pobíraného »platu« s tím, že v případě, činilo-li by výslužné úředníka více, že mu jest poukázati toto výslužné.
Dle zákona z 15. dubna 1873 č. 47 ř. z., jakož i zákona z 19. června 1907 č. 34 ř. z., plativších v době služební pragmatiky a upravujících služební požitky státních úředníků, záležely systemisované příjmy státních úředníků z »platu« a z »příplatku funkčního«, po případě »aktivního příplatku. Pod výrazem »plat« nebyly tedy zahrnuty veškeré služební požitky aktivního státního úředníka, nýbrž jen ony částky, které podle § 1 zákona z 19. února 1907 č. 34 ř. z. pod označením »plat« na jednotlivé hodnostní třídy připadaly.
Přídavky vyplácené aktivním státním úředníkům v době, kdy st-li udělena byla dovolená s čekatelným (30. září 1920), spočívají na předpisech pozdějších po vydání služ. pragmatiky vydaných, a poskytovány jsou z důvodu mimořádných poměrů válkou způsobených jen těm zaměstnancům státním, kteří jsou v činné službě a po dobu této služby (srovn. čl. IX. zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. z. a n., nař. z 19. listopadu 1917 č. 449 ř. z. zákon z 9. dubna 1920 č. 214 Sb. z. a n. a zákon z 25. listopadu 1920 č. 625 Sb. z. a n.).
Přídavky ty nejsou součástí řádných požitku služebních, nýbrž zvláštní samostatné od řádných požitků rozdílné požitky, což patrno již z toho, že úprava a výše jich spočívá podstatně na jiných zásadách než požitky stálé, a že jsou započítatelny do pense jen potud, pokud to zvláštními předpisy je stanoveno.
Takové mimořádné přídavky k služebnímu platu nemohl zákonodárce při vydání služební pragmatiky míti na mysli.
Výrazem »plná částka posléz pobíraného platu« v odst. 1 § 74 služ. pragm. mohl a chtěl zákonodárce označiti jen onu součást služebních požitků, která v zákoně ze dne 15. dubna 1873 č. 47 ř. z. a z 19. února 1907 č. 34 ř. z. pod označením tímto jest uvedena a jejíž výše nově upravena byla zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 Sb. z. a n. v § 1. čl. I.
Tomu nasvědčuje i text § 45 služ. pragmatiky, který uvádí »plat« a »aktivní« neb »funkční příplatek« jako jediné součástky služebních příjmů státních úředníků.
Nárok st-lův na mimořádné přídavky, zavedené po vydání služební pragmatiky v důsledku válečných a poválečných poměrů, dlužno proto posouditi jen dle odst. 4 cit. § 74, který stanoví, že v ostatním jsou úředníci na dovolené s čekatelným na roveň postavení úředníkům dočasně pensionovaným.
Výtka pod č. 1 uvedená, jest proto bezdůvodná.
Výtka pod č. 2 zahrnuje v sobě vlastně námitku věci právoplatně rozsouzené, která se opírá o opatření finančního ředitelství v Opavě, následkem kterého byly st-li na čekatelném vypláceny od 1. listopadu 1920 též veškeré mimořádné přídavky, které dle citovaných předpisů příslušejí jen aktivním státním úředníkům. Než opatřením tímto byla poukázána pouze výplata pensijního příjmu st-lova a nebylo jím, nijak zamýšleno řešiti otázku, patří-li k čekatelnému st-lovu mimořádné přídavky aktivních státních úředníků, anebo přídavky pro pensisty určené, kterážto otázka se stala spornou teprve později. Proto nemůže opatření, záležející v poukazu výplaty čekatelného, pokládáno býti za rozhodnutí úřadu právní moci schopné o výši čekatelného st-li náležejícího a nemůže státi v cestě pozdějšímu autoritativnímu řešení otázky zmíněné. Je tudíž i výtka pod č. 2 uvedená neoprávněna.
Pokud jde o stížnost do rozhodnutí finančního ředitelství v Opavě, obsaženého v intimátu výroku ministerstva financí, je stížnost dle § 5 zák. o ss nepřípustná, poněvadž věc v tomto ohledu není pořadem řízení správního vyřešena a nemůže tudíž býti předmětem přezkoumání nss-u. O nároku st-lově na čekatelné co do částky 10576 Kč rozhodlo dle správních spisu pouze finanční ředitelství v Opavě. Předpisy o dání do pense s čekatelným neobsahují žádného omezení pořadu instančního, pročež vzhledem k organisaci správy finanční jest do rozhodnutí výše uvedeného přípustná stížnost k ministru financí, do jehož kompetence dle § 73 služ. pragm. spadá rozhodování o dání do pense s čekatelným. Tomu nasvědčuje také tendence zákona o služební pragmatice, jevící se v různých předpisech tohoto zákona, že do rozhodnutí, které bylo vydáno úřadem podřízeným centrálnímu úřadu, přípustná jest stížnost k přednostovi centrálního úřadu.
Rozhodnutí finančního ředitelství není tedy výrokem příslušné nejvyšší instance správní.
Stížnost konečně uvádí, že pro případ, že by právní stav, který vešel v moc práva, neměl uznán býti závazným, brojí st-l také proti řízení, vedenému za příčinou udělení dovolené s čekatelným, kterým porušeny byly četné předpisy služební pragmatiky, zejména předpis § 29/1, § 6/1 a §§ 83 a 82 služ. pragm.
St-l vznáší tím stížnost proti výnosu finančního ředitelství v Opavě ze dne 4. října 1920 č. —, kterým byl dán po předchozím řízení na dovolenou s čekatelným. Výnos ten vydán byl na základě zmocnění ministerstva financí ze dne 30. září 1920 č. — a jest proto výrok o udělení dovolené s čekatelným pokládati za výrok přednosty úřadu ústředního ve smyslu § 73, odst. 1 služ. pragmatiky. Stížnost do výroku toho jest však opožděná, neboť uvedené rozhodnutí bylo st-li dle správních spisů doručeno 20. října 1920, stížnost pak na nss podána byla na poštu dne 29. prosince 1921, tedy po uplynutí 60ti denní lhůty v § 14, odst. 1 zák. o ss určené.
V důsledku úvah těchto byla stížnost dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 1607. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 272-275.