Č. 1749.

Honební právo: * Honební společenstvo má nárok na přikázání sousedící enklávy jen tenkrát, jsou-li zde podmínky 1. a 2. odst. § 5 čes. hon. zák.
(Nález ze dne 14. prosince 1922 č. 19011.)
Věc: Honební společenstvo v D. proti zemskému správnímu výboru v Praze o přikázání enklávy k společné honitbě.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Okresní správní komise v Litoměřicích výnosem z — přikázala podle §§ 5 a 17 čes. zák. honebního právo myslivosti na pozemcích dominikánského konventu v L. č. kat. — v H. v úhrnné výměře 14 ha 64 a 12 m2 honebnímu společenstvu v H. jakožto držiteli honitby s nimi nejvíce hraničícímu na dobu 6 let z těchto důvodů: Vlastník pozemků těchto dominikánský konvent v Litoměřicích nemá v H. konskribované domovní reality i sluší je jakožto enklávu přikázati k honbě držiteli honitby s nimi nejvíce hraničícímu. Podle provedeného šetření hraničí uvedený pozemkový komplex v délce 405.6 m na obvod společenské honitby v D.; pozemkové parcely č. kat. — a — v D. náležejí rovněž dominikánskému konventu v L. a nejsou, ježto konvent ani v osadě D. nemá konskribované domovní reality, součástí společenské honitby v D. i nesluší při zjišťování ohraničení obvodem této společenské honitby k nim přihlížeti. Svrchu jmenovaný přikázaný pozemkový komplex hraničí dále délkou 200 m na pozemkové parcely č. kat. — a — náležející dominikánskému konventu, jakož i délkou 647-9 m na obvod společenské honitby v H. a délkou 400 m na přikázanou honebnímu společenstvu v H. enklávu Z. (kat. obec T.). Na podkladě tohoto skutkového stavu musil onen pozemkový komplex býti přikázán honebnímu společenstvu v řl. jakožto držiteli honitby s ním nejvíce hraničící.
Z tohoto rozhodnutí odvolalo se honební společenstvo v D. domáhajíc se v odvolání, aby mu spolu s přikázanými již dříve parcelami č. kat. — a — v D. byl přikázán k honbě i ostatek komplexu, totiž i parcely č. kat. v H.
Po té zemský správní výbor v Praze rozhodl nálezem z —, že se stížnost honebního výboru v D. zamítá jakožto bezdůvodná. Nález opírá se o důvody, že podle jednacích spisů jsou pozemky č. kat. v H. nesporně enklávou, a že tedy pro přikázání těchto pozemků podle § 5 čes. zák. hon. jest směrodatnou toliko délka hranice sousedících honáteb. Z mapky ke stížnosti připojené jest zcela patrně zřejmé, že nejvíce hraničí společenská honitba v H., neboť — jak právem v rozhodnutí v odpor vzatém jest vysloveno — pozemky č. kat. — a — v D., jež leží v jiné místní obci a netvoří součást tamní společenské honitby, nemohou pro stanovení délky hranic přijíti v úvahu.
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss takto:
Výkon myslivosti na souvislém souboru pozemků, který nedosahuje výměry potřebné k vlastní honitbě (§ 2) resp. k honitbě společenstevní (§ 4) a nesouviseje ani s nějakou honitbou společenstevní tvoří t. zv. enklávu v širším smyslu, upravuje český honební zákon ve svém § 5. Při tom dává majiteli honitby s enklávou sousedící za určitých podmínek — ale také jen za těchto podmínek — nárok na to, aby mu nekláva k výkonu myslivosti byla přikázána, a to:
1. jde-li o celý souhrn pozemků osadních ve smyslu § 4, který však nedosahuje výměry 115 ha potřebné ke konstituování samostatné honitby společenstevní, již tehdy, jestli enkláva tato s honitbou jeho nejvíce hraničí; odst. 1 § 5);
2. ve všech ostatních případech teprve tehdy, když honitba jeho tu kterou enklávu obkličuje alespoň ze dvou třetin (odst. 2 § 5).
Není-li tu těchto dvou případů, nemá majitel honitby nároku na přikázání honitby na enklávě, a bude tu pak věcí okresního výboru, aby podle analogie posl. odstavce § 5 dle svého uvážení učinil přiměřená opatření, aniž si mohou majitelé sousedních honiteb na určitý obsah těchto opatření po právu osobovati nějakou ingerenci.
V konkrétním případě jde o pozemkový komplex, který nesporně není součástí společ. honitby D-cké a který náleží vlastnicky Dominikánskému konventu v L., a tudíž o enklávu, která nespadá pod ustanovení 1. odst. § 5. Nárok na její přikázání mohl by tedy opírán býti toliko o předpis odst. 2 § 5 hon. zák.; podle tohoto předpisu byl by však odůvodněn toliko tehdy, kdyby společenstevní honitba D-cká komplex ten obkličovala aspoň ze dvou třetin. Toho však stížnost netvrdí, naopak svými údaji dosvědčuje, že tomu tak není, a nárok na přikázání onoho komplexu opírá toliko o skutečnost, že společenstevní honitba D-cká s ním nejvíce hraničí. Tato okolnost by sice postačovala, kdyby se jednalo o případ normovaný v odst. 1 § 5, nemůže však odůvodniti nároku na přikázání dle odst. 2, který by tu mohl jediné přijíti v úvahu.
Ježto pak zákon — patrně z dobrých důvodů věcných — úmyslně jinak normuje případ, kdy enklávu tvoří celý souhrn osadních pozemků, a jinak ostatní případy enkláv, a v tomto druhém případě podmiňuje nárok majitele sousedního revíru na přikázání enklávy předpoklady daleko přísnějšími, nelze ani — jak tomu chce stížnost — cestou analogie ustanovení odst. 1 § 5 rozšířiti na případ, o který v tomto sporu jde.
Ježto tedy není tu skutkových předpokladů, aby stěžující si společenstvo mohlo činiti nárok na přikázání sporných pozemků, nelze shledávati porušení subjektivního práva st-lova (§ 2 zák. o ss) v tom, že sporné pozemky nebyly přikázány jemu, nýbrž výkon myslivosti na nich upraven způsobem jiným. Z téhož důvodu nemůže však stěžující si společenstvo právem vytýkati ani, že nebyl celý komplex Dominikánského konventu přikázán jednotně a nedílně.

Citace:

č. 1749. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 595-597.