Č. 1664.Administrativní řízení (v časnost stížnosti): Požadavku »vyhlášení« ve smyslu § 99 ob. zříz. je vyhověno již tím, že předseda na veřejné schůzi, zjistiv výsledek hlasování, konstatuje, že určité usnesení se stalo.(Nález ze dne 16. listopadu 1922 č. 17000.)Věc: Karolina K., majitelka domu v H., proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem části veřejného statku.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Stížnost st-lky do usnesení obecního zastupitesltva města H. ze dne 10. září 1921, jímž usneseno bylo pronajmouti Aloisu P. dva dílce veřejného statku za 30 K ročně, byla výnosem okresní správní komise v Hlinsku ze dne 22. listopadu 1921 zamítnuta jako opožděná.Nař. rozhodnutím bylo toto usnesení potvrzeno.O stížnosti do- tohoto rozhodnutí uvážil nss toto: Ze spisů vychází a není stížností popíráno, že usnesení obecního zastupitelstva, o které tu jde, stalo se dne 10. září 1921, že bylo dne 16. září 1921 veřejně vyhlášeno a že st-lka podala do něho stížnost dne 6. října 1921 přímo u okresní správní komise. Dle toho jest posouditi, zdali stížnost st-lky byla podána opožděně. Posudek ten závisí na rozřešení otázky, od kterého dne dlužno, počítati 14denní lhůtu odvolací dle § 99 obec. zříz.§ 99 obec. zříz. ustanovuje, že odvolání z usnesení obecního zastupitelstva podati jest ve 14denní lhůtě nepřestupné, »jdoucí ode dne vyhlášeného usnesení neb oznámenu starostovi obce, aby je dále předložil. Zákon slovy »vyhlášení« a »oznámení« vyjadřuje obě možnosti, jak účastníky zpraviti o usnesení: jednak individuelní vyrozumění, jehož zapotřebí jest tam, kde je výslovně předepsáno nebo kde plyne z povahy věci, poněvadž jde o právem uznané individuelní zájmy jednotlivcovy, jednak vyrozumění generelní všech, jichž by se akt týkati mohl, vyhlášením jeho. O prvý případ zde nejde. Co do formy vyhlášení, neobsahuje však § 99 obec. zříz. žádného ustanovení. Ježto zákon v § 49 předpisuje, že sezení obecního zastupitelstva jsou zásadně veřejná, na druhé straně pak zvláštní veřejné vyhlášení učiněných usnesení nebo přípravných aktů nařizuje jen v určitých případech, dlužno z toho usuzovati, že pravidelně, totiž pokud nejde o případy, pro které zákon zvláštní vyhlášku výslovně předpisuje, jest požadavku vyhlášení ve smyslu § 99 ob. zř. vyhověno již tím, že předseda na veřejné schůzi, zjistiv výsledek hlasování, konstatuje, že to které usnesení se stalo. Podle toho také plyne lhůta odvolací buď ode dne, kdy ve veřejné schůzi, t. j. ve schůzi veřejně přístupné se usnesení stalo, nebo ode dne, kdy usnesení veřejně bylo vyhlášeno.V daném případě není zapotřebí rozebírati otázku, šlo-li o usnesení, které musí býti veřejně vyhlášeno, či nikoliv. Neboť jak ode dne 10. září 1921, kdy se usnesení ve veřejné schůzi stalo, tak ode dne 16. září 1921, kdy usnesení veřejně vyhlášeno bylo, do dne podání stížnosti, t. j. do dne 6. října 1921 uplynulo, více nežli 14 dní. Nad to nebyla ještě stížnost podána u místa k podání stížnosti zákonem určeného (starostovi obce), nýbrž přímo u nadřízené a o stížnosti rozhodující stolice.Není proto nezákonné, když nař. rozhodnutím v souhlase se stolicí nižší bylo vysloveno, že stížnost st-lky, podaná přímo u okresní správní komise, podána byla opožděně a byla z toho důvodu odmítnuta.Protože z toho důvodu nebylo v řízení administrativním rozhodováno o věci samé, není tu předmětu pro přezkoumání po stránce věcné, tím méně konečného rozhodnutí pořadem instancí správních (§ 5 zák. o ss) a nemohl proto ani nss na zkoumání věcných námitek ve stížnosti přednesených vejíti.Pokud stížnost míní, že šlo o věc povahy veřejnoprávní, ve které vyšší stolice ex offo mají zakročiti, přikládá opravnému prostředku st-lky charakter stížnosti dozorčí a vidí nezákonnost v tom, že úřad své právo dozorčí uplatniti odepřel. V té příčině setrvává nss na názoru již opětovaně vysloveném, že straně nepřísluší právní nárok na to, aby dozorčí úřad vykonal své dohlédací právo a v konkrétním případě ho užil, takže v tom směru je stížnost nepřípustná po rozumu § 2 zák. o ss.Bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.