Č. 1625.

Státní zaměstnanci: * Zákon ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n., nezakládá pro úředníky býv. státu uherského právního nároku na ustanovení úředníky státu čsl.
(Nález ze dne 7. listopadu 1922 č. 15033.)
Věc: Jindřich P. ve V. L. (adv. Dr. Kováč z Bratislavy) proti ministerstvu pošt a telegrafů v Praze (min. r. Bcíh. Peška) o nepřijetí do služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jednak jako bezdůvodná, jednak jako nepřípustná.
Důvody: Podáním ze dne 20. prosince 1920, došlým dne 5. ledna 1921 k ředitelství pošt a telegrafů na Slovensku, žádal st-l, aby byl přijat do své bývalé služby jako poštovní kontrolor.
Výměrem ze dne 14. února 1921 č. — zamítlo ředitelství tuto žádost pro nedostatek volných míst. Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad st-lovu odvolání, poněvadž je zjištěno, že žadatel se zúčastnil stávky poštovních zaměstnanců a tím prohřešil se proti státu a svým služebním povinnostem. Rozhoduje o stížnosti uvážil nss takto:
St-l domáhal se, jak patrno z jeho odvolání a ze stížnosti, toho, aby jako státní úředník bývalého státu uherského byl převzat do služeb čsl. státu a to na základě zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n. Bylo by se tedy v první řadě zabývati námitkou žal. úřadu v odvodním spise vznesenou, že zákon ten se na st-le vůbec nevztahuje, protože byl již před jeho působností ze služby pravoplatně propuštěn, a že tedy po rozumu § 2, č. 1, odst. 2. vlád. nař. ze dne 6. července 1920 č. 428 sb. z. a n. účinnost zákona toho ohledně něho jest vyloučena. Podle vývodů odvodního spisu stalo se propuštění to již koncem března 1919 a není pochybnosti, že by okolnost ta, kdyby nss k ní mohl přihlížeti, byla v daném případě rozhodná ve dvou směrech, jednak totiž, že by odnímala, předpokládajíc ovšem, že šlo o propuštění po rozumu cit. svrchu předpisu, st-li možnost dovolávati se vůbec zákona č. 269/20, jednak pak, pokud by jeho stížnost bylo lze vykládati v ten rozum, že brojí i proti svému propuštění ze služby, jak bude níže dovozeno. Nss k okolnosti té přihlédnouti nemohl, neboť není doložena spisy, které dle udání žal. úřadu se ztratily a nelze ji pokládati ani za nespornou, když se o ní v řízení správním nestala vůbec zmínka, a st-li nebyl tudíž dán důvod a poskytnuta možnost vyjádřiti se o ní, a z jeho přednesení nelze s bezpečností souditi, že by okolnost tu přiznával. Byť i ve svých podáních mluvil o znovupřijetí do služby, což by předpokládalo jeho předchozí propuštění, jeho další přednesení, že se ohlásil k nastoupení služby nebo že očekával, že bude ke službě povolán, nasvědčovalo by tomu, že propuštění ze služby žal. úřadem tvrzeného zde nebylo. Není-li však dána existence onoho propuštění, lze tím méně posouditi jeho povahu a tím i jeho poměr k předpisu § 2, č. 1, odst. 2 cit. vlád. nařízení. Nemohl tedy nss tuto námitku žal. úřadu položiti za základ svému rozhodnutí.
St-l domáhal se žádostí ze dne 28. prosince 1920 toho, aby byl opět do své bývalé služby přijat,, rozuměje tím, jak zejména z jeho odvolání pa- trno, aby byl ve své službě trvale ustanoven po rozumu zákona č. 269/20, jehož se výslovně dovolával. Jak z jeho stížnosti patrno, brojí nyní proti negativnímu výsledku své žádosti dvojím způsobem, jednak totiž dovozuje, že odmítnutí žádosti té neodpovídá zákonu, jednak pak shledávaje patrně teprve v tomto odmítnutí své žádosti propuštění ze služby, útočí na tento úřední úkon námitkou nezákonnosti, kterou opírá o to, že podle platných zákonů mohl by býti propuštěn pouze po předchozím disciplinárním řízení. Avšak při tomto stanovisku st-lovu bylo by jeho propuštění nepřijetím nastalo již výrokem první instance, st-1 však této své námitky v odvolání nevznesl, není tudíž spor po této stránce vyřešen pořadem přípustných správních instancí a nemůže se nss dle § 5 zák. o ss, námitkou tou zabývati.
Avšak i kdyby při nejvolnějším výkladu obsahu jeho odvolání bylo lze míti za to, že st-i, poukazuje stále na své bezvadné chování jako úředníka i jako státního občana, námitku tu na mysli měl, a že tudíž onoho procesního nedostatku zde není, nemohl by jí nss přiznati důvodnost, nebof st-1 neměl povahu úředníka státu čsl., domáhaje se právě teprve přiznání charakteru toho žádostí, která je předmětem sporu. Potom však předpisy, o něž svou námitku opíral, rozuměti mohl pouze předpisy o veřejných úřednících státu uherského. Předpisy ty byly však ve směru v úvahu přicházejícím derogovány zákonem ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n., který stanoví podmínky pro přechod jednotlivých úředníků bývalého státu uherského ze služeb státu toho do svazku úředníků státu čsl., uznávaje možnost ztráty dosavadního úřadu prostým nepřevzetím, tudíž bez předchozího disciplinárního řízení, předepsaného snad dřívějšími předpisy státu uherského jako podmínky pro propuštění ze služby.
Zbývá tudíž pouze zabývati se obsahem stížnosti, pokud brojí proti vyslovenému nepřijetí st-lovu do služeb státu čsl. podle cit. zákona č. 269 z r. 1920. Ve směru tom jest předem poukázati na nesouhlas přednesení st-lova se spisy, záležející v tom, že st-l, jak ve svém odvolání, tak i ve stížnosti vychází ze stanoviska, že žádosti o své ustanovení nepodal ve lhůtě stanovené v § 4 cit. zákona, ačkoliv ve správních spisech jest založena jeho žádost již ze dne 26. června 1920, tedy v zákonité lhůtě náležitě podaná. V daném případě však nesrovnalost ta nepadá na váhu, když žal. úřad neopřel svůj výrok o ustanovení § 5 cit. zákona.
Pokud jde o věc samu, rozhodná jest pouze jedna otázka, zda totiž výrokem žal. úřadu porušeno bylo subjektivní právo st-lovo. Na otázku tu odpověděl nss záporně. Jak patrno z § 2 zákona č. 269/20, bylo setrvání úředníků bývalého státu uherského v jejich služebním postavení i ve státu čsl. učiněno závislým na toho, že budou příslušným orgánem státu toho ustanovení (§ 6, odst. 3 zák. č. 269 a § 5 vlád. nař. ze dne 6. července 1920 č. 428 sb. z. a n.). Ustanovení to bylo závislé na splnění určitých náležitostí (§ 3 cit. zákona) a § 5, odst. 3 vlád. nař. č. 428 vyslovuje zásady, kterých jest při rozhodování o podaných žádostech šetřiti, při čemž hleděti je zejména i k tomu, zda se žadatel ve službě osvědčil, a dále je hleděti k nutkavým příčinám, jež by bránily vyhověti žádosti, i když by ostatní podmínky byly dány. Podle § 6 zákona č. 269/20 pak ti, kdož žádost sice podali, ale ustanoveni nebyli, budou dáni na odpočinek, pokud zde není případu v § 7 uvedeného.
Z ustanovení těchto jest patrno, že o subjektivním nároku podle zákona č. 269/20 sb. z. a n., lze mluviti pouze v jednom směru, pokud totiž jde o zaopatřovací požitky podle § 6, že však není nároku takového, pokud jde o ustanovení ve službě, jež přenecháno bylo úvaze příslušného orgánu, jemuž dána byla sice směrnice, podle které mu bylo postupovati, nebyly však stanoveny určité, přesné podmínky, za nichž by úřad žádosti toho kterého úředníka nebo zřízence vyhověti musil. I když by tedy splněny byly všechny podmínky a náležitosti zákonem stanovené a předpokládané, záleželo na úvaze úřadu, zda toho kterého žadatele trvale ustanoví, nebo zda použije § 6 a dá ho na trvalý odpočinek s požitky, pokud by tomu nevadil předpis § 7.
Neměl-li však st-l ze zákona, o nějž se opírá, subjektivního nároku na své přijetí do služby státu čsl., je stížnost, brojící proti jeho nepřijetí, bezdůvodná, nechť již úřad pro svůj zamítavý výrok užil jakýchkoli důvodů.
Vytýká-li posléze st-l výroku žal. úřadu nezákonitost z toho důvodu, že nevyslovil jeho pensionování a nepřiznal mu tedy zaopatřovací požitky, neuplatňoval dosud nároku toho v řízení správním, zejména ani ve svém odyolání, domáhaje se výslovně a výhradně pouze svého přijetí do služby. Nebyl tudíž spor dosud po této stránce řešen pořadem správních instancí, stížnost je tedy v tomto směru nepřípustná (§ 5 zák. o ss), pročež ji bylo zamítnouti v celém rozsahu.

Citace:

č. 1625. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 319-322.