Č. 1781.Vojenské věci: K otázce započtení skutečné služební doby důstojnické, ztrávené v zemské obraně před tím, než byl důstojník usnesením čestné rady zbaven své hodnosti, při přeřadění do hodnostních tříd a platových stupnic k 1. lednu 1920 podle zák. z 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n.(Nález ze dne 23. prosince 1922 č. 19773.)Věc: Ant. Š.. evidenční kapitán v K. (adv. Dr. L. Kubal z Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. B. Šefl) o započtení služebních let.Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud se jím nezapočítává služební doba od 9. května 1895 do 5. září 1904, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Nař. rozhodnutím započtena byla st-li dle zákona ze dne 19. března 1920 c. 195 sb. z. a n. služební doba takto:I. služební doba důstojníka zemské obrany od 9. května 1895 do 5. září 1904, kterého dne byl st-l výrokem čestné rady pro porušení stavovské cti zbaven hodnosti, nebyla st-li vůbec započítána;II. rovněž mu nebyla započítána služební doba odsloužená po opětném dobrovolném vstupu do zemské obrany od 23. října 1905 do 23. října 1907, jakožto doba presenční služby;III. služební doba poddůstojníka z povolání od 23. října 1907 do 29. února 1912 byla mu započítána toliko jednou třetinou;IV. doba od 1. března 1912 do 28. února 1913 jako čekatelský rok nebyla mu rovněž započítána;V. další doba od 1. března 1913 byla mu jako služba důstojnická plně započtena.Nss uvážil o stížnosti podané do, tohoto rozhodnutí odst. I. až IV. pro jeho nezákonnost toto:Dle 1. odst. § 6 zák. o prozatímní úpravě služebních požitků čsl. vojska ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n. zařaďují se k cíli stanovení služebních požitků gážisté, kteří v den účinnosti tohoto zákona (l. ledna 1920) byli v činné službě, podle služebních let započítatelných pro postup do vyšších požitků, t. j. pro časový postup i pro postup do vyšších stupnic platových téže hodnostní třídy (§ 5, odst. 3).Podle odst. 2 cit. § 6 lit. A. č. 1 a) jsou u aktivních gážistů domácího vojska započítatelná, skutečná služební léta ztrávená v hodnosti důstojníka nebo vojenského úředníka; služební léta důstojnických a úřednických čekatelů (podporučíků a pod.) počítají se jen a potud, pokud převyšují 1 rok služby čekatelské.Č. 3 téhož odst. 2 předpisuje, že důstojníkům vyšlým z řad gážistů mimo hodnostní třídy a z poddůstojníků z povolání počítají se počínajíc třetím rokem služebním za každý rok služby, kterou ztrávili jako gážisté mimo hodnostní třídy nebo jako poddůstojníci z povolání, 4 měs. do časového postupu; od vykonané stanovené zkoušky nebo po praxi (1 ursu) s prospěchem vykonané počítá se celá další služební doba let důstojnických, vyjímajíc 1 rok čekatelský.Poslední, 3 odst. cit. § 6, vylučuje však z pravidel pod A) uvedených čas, ztrávený v některé hodnosti preterováním z trestu, na dovolené s čekatelným nebo bez požitků, v příkaznosti, v disciplinárním anebo trestním vyšetřování, nebylo-li toto zastaveno.Nss používaje těchto předpisů na daný případ dochází k těmto výsledkům:ad I. V tomto bodě jde o otázku započítání té skutečné důstojnické služební doby, kterou st-l ztrávil v zemské obraně před tím, než byl usnesením čestné rady své hodnosti zbaven.Podnětem k započítání jest tu přeřadění do hodnostních tříd a platových stupnic k 1. lednu 1920 na základě zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n. jímž byly v čsl. vojsku poprvé a pro přechodnou dobu až do defintivní úpravy stanoveny služební požitky vojska.Proto jsou pro rozřešení této otázky směrodatná v prvé řadě ustanovení tohoto zákona č. 195.Zákon č. 195 neřeší přímo a výslovně, jak hleděti se má při gážistech, kteří v den účinnosti tohoto zákona byli již v činné službě, k důstojnickým služebním létům odslouženým před zbavením hodnosti. Proto dlužno dle § 19 cit. zák. č. 195 přihlédnouti k předpisům posavadních zákonů a nařízení vojenských, které tímto § 19 byly potud zachovány v platnosti, pokud tomuto zákonu neodporují.Dle §§ 117, 120 a 14 lit. k) zákona ze dne 27. prosince 1875 č. 158 o vojenském zaopatřování osob náležejících k vojsku, válečnému námořnictvu a zemské obraně, kterýž zákon zachován byl článkem 2. zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. v platnosti a platí se změnami pozdějšími zákony zavedenými ještě dnes (§ 96 nového definitivního zákona o vojenských zaopatřovacích požitcích ze dne 17. února 1922 č. 76 sb. z. a n.), nepočítá se při vyměřování zaopatřovacích požitků důstojníkům služební doba, kterou ztrávili dříve, než vystoupili ze svazku zemské obrany, nechť se vystoupení stalo tím, že se vzdal charakteru důstojníka zemské obrany nebo že byl propuštěn rozsudkem soudním nebo usnesením čestné rady; tento čas služby nemohl se počítati ani tehdy, když vystouplý hned zase do služby vstoupil.Tento předpis nebyl dotčen a změněn zákonem ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. z. a n. Neboť 3. odst. § 6, odsahující předpisy o gážistech, kteří v den účinnosti zákona byli v činné službě, ustanovuje, že nezapočítatelný jest čas, ztrávený v některé hodnosti preterováním z trestu a v disciplinárním neb trestním vyšetřování, nebylo-li toto zastaveno, tato ustanovení však jsou jen dalším vybudováním cíle sloužícího za podklad předpisu cit. § 14 lit. k). Ba, dle nového zákona ze dne 17. února 1922 č. 76 sb. z. a n. upravujícího definitivní (§ 22 zák. č. 195) vojenské požitky zaopatřovací, jehož jako pozdějšího zákona nelze sice zde přímo použíti, jenž však ukazuje směrnice, jimiž se zákonodárce v těchto věcech řídí, pozbývají vojenské osoby z povolání v činné službě, které byly v důsledku řízení před disciplinárním výborem zbaveny vojenské hodnosti, nároku na zaopatřovací požitky podle tohoto zákona, což se rovná prohlášení předcházející služební doby pro otázku pense za úplně ztracenou.Náleží tedy použíti zákona z r. 1875 pozdějšími předpisy v tomto bodu nezměněného na případ st-lův; potom však nelze shledati nezákonnost v nezapočítání služby, jež předcházela zbavení st-le jeho důstojnické hodnosti usnesením čestné rady.Z pouhého zákona by tedy st-l neměj nárok na započtení této doby.Ale on uvedl, konceptem žádosti při líčení předloženým osvědčil a nebylo popřeno, že se v žádosti o milost 4. ledna 1910 k císaři domáhal st-l u příležitosti žádosti o udělení poddůstojnického certifikátu, aby mu byla započtena dřívější činná služba vojenská do úhrnné doby služební.Výnosem bývalého ministerstva zemské obrany ve Vídni ze dne 15. dubna 1910 č. 81 odd. VII. byl st-l k této své žádosti, aby mu byla započtena aktivní služební doba důstojníka z povolání k dosažení místa okresního šikovatele zeměbraneckého resp. úřednického místa, vyrozuměn, že se mu může do dvanáctileté k dosažení certifikátu potřebné celkové aktivní služby započísti jeho činná služba dobrovolnická i důstojnická, avšak do potřebné 8 leté služby poddůstojnické toliko ta služba dobrovolnická, kterou ztrávil st-l jako titulární poddůstojník.Na konec bylo vysloveno, že st-1 má k 31. prosinci 1909 služby pro certifikát započítatelné celkové služby 15 roků, 6 měsíců a 26 dnů, poddůstojnické služby pak 5 roků, 9 měsíců a 1 den.Ze započítání celkové aktivní služební doby 15 roků, 6 měsíců a 26 dnů ke dni 31. prosince 1909 jest zřejmo, že bylo oním výnosem jako aktem milosti st-lově prosbě o započtení nyní sporné aktivní důstojnické služby od 9. května 1895 do 5. září 1904 v plné míře vyhověno, že vyhověno bylo prosbě, aby důstojnická služba odsloužená před zbavením hodnosti byla st-li započtena plně do úhrnné služby a že dosažení certifikátu bylo jen podnětem k této prosbě a k příznivému jejímu vyřízení.Z toho nabyl st-l právo, aby mu sporná, v důstojnické hodnosti ztrávená služební doba byla uznána také příště, když se jedná o nároky z poměru služebního odvozované.Ježto nař. rozhodnutí při této služební době nepřiznalo aktu milosti v cit. výnosu obsaženému účinku právai nabytého, bylo nutno část nař. rozhodnutí zrušiti dle § 2 zák. o nss a § 7 zák. o ss a nebylo třeba obírati se ještě dalšími námitkami stížnosti, že st-1 nabyl právního nároku na započtení této důstojnické služby dle cit. zákona o služebních požitcích vojenských jednak' rehabilitací při jmenování evidenčním setníkem ke dni 1. dubna 1919, jednak propůjčením starobního příplatku IX. hodnostní třídy 800 Kč od 1. července 1919.ad II. Tento výrok žal. úřadu shoduje se úplně s cit. předpisem bodu 3., A odst. 2. Žal. úřad sice toto odůvodnění tak jasně nevyslovil, ale i v jeho důvodech, že jde o presenční službu, lze je spatřovati. Šlo o dobrovolnou službu činnou ve stavu zemské obrany, nesporně v postavení poddůstojníka z povolání, která bezprostředně předcházela další stejnou několikaletou službu poddůstojnickou.Proto dlužno rozuměti zkrácenému označení této služby jako »presenční« tak, že nechtěl tím žal. úřad naznačiti nic jiného, než ony prvé dva roky služby poddůstojníka z povolání, jež se dle citovaného bodu 3. nezapočítají.Dovolává-li se tedy stížnost na důkaz nezákonnosti tohoto výroku té okolnosti, že pak st-l sloužil dvakráte po dvou letech presenčně, totiž po prvé jako jednoroční dobrovolník ve vojsku (§ 25 bran. zákona ze dne 11. dubna 1889 č. 41 ř. z.) od 1. října 1891 do 30. září 1893 a pak v době shora pod č. II. uvedené v zemské obraně, a že tedy je možno, jen jednou presenční službu nepočítati, pak vzhledem k správnému vysvětlení použitého výrazu »presenční« není tato námitka způsobilá, aby dokázala nezákonnost onoho výroku o nezapočítatelnosti.ad III. Tu se stížnost domáhá prostě plného započtení této služby, aniž uvádí mimo všeobecnou výtku nezákonnosti, v čem tuto, nezákon- nost sluší hledati. Ježto tu výrok žal. úřadu odpovídá úplně citovanému předpisu bodu 3., nemůže soud k této dle § 18 zák. o ss nepřesně vytknuté nezákonnosti dále hleděti.a d IV. Tu stížnost sama přiznává, že st-l byl čekatelem od 1. března 1912 do 1. května 1914 a že jeden rok čekatelský se vskutku nemá započítávati; tvrdí jen, že si st-l odbyl čekatelský rok spolu s presenční službou od 1. října 1891 do 30. září 1893.Ale toto poslední tvrzení musí spočívati na nějakém omylu, nedorozumění stížnosti, poněvadž přece st-l nemůže tvrditi, že dle posledního rakouského branného zákona bylo možno odbývati si povinnou činnou službu v řadovém vojsku jako jednoroční dobrovolník s titulárními šaržemi a současně sloužiti jako čekatel na hodnost důstojníka z povolání. Ježto však stížnost sama oprávněnost nezapočítání jednoho čekatelského roku uznává a úřad také jen jediný rok od 1. března 1912 do 28. února 1913 z toho důvodu nezapočítává,.nelze ani v tom bodu dáti stížnosti za pravdu.Dle toho bylo v bodech II. až IV. stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.