Č. 1733.

Zaměstnanci býv. státu uherského (Slovensko): I. O výši pense zaměstnanců býv. státu uherského (státních ústavů), kteří byli dáni do výslužby podle § 6 odst. 1 a § 8 zák. ze dne 15. dubna 1920 ě. 269 sb. z. a n. Započítatelnost vál. půlletí. — II. Na repliku podanou bez vyzvání nejv. spr. soud nemůže hleděti.
(Nález ze dne 9. prosince 1922 č. 17922.) Věc: Madelaina F., býv. diurnistka čsl. státního dětského domova v E., proti ministerstvu sociální péče (min. koncipista Dr. J. Sandtner) o pensijní požitky.
Důvody: St-lka — býv. diurnistka někdejšího uherského státního dětského asylu v Rimavské Sobotě (ústav ten nese nyní název československý státní dětský domov) — nebyla ve smyslu zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n. definitivně přijata do služeb státu čsl. Rozhodnutím žal. úřadu ze dne 9. února 1922 č. — byla st-lka dána na základě § 6 cit. zákona na trvalý odpočinek a to dnem 1. února 1922 s podotknutím, že jí budou poskytnuty zaopatřovací požitky (pense) v té míře a potud, pokud by na ně měla nárok podle zákonů uherských platných dne 28. října 1918.
Rozhodnutím dne 17. června 1922 č. — vyměřil pak žal. úřad st-lce podle § 103 zák. čl. LXV : 1912 vzhledem k době do pense započítatelné 10 roků, 6 měsíců a 27 dní (okrouhle 11 roků) roční pensi v částce 530 K.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
St-lka spatřuje nesprávnou výměru pensijních požitků v těchto směrech:
a) jednak v tom, že jí žal. úřad přiznal roční pensi pouze částkou 530 K, kdežto podle názoru stížnosti náleží jí roční pense 620 K,
b) jednak v tom, že jí žal. úřad vůbec nepřiznal ony výhody co do výše pense, které jsou stanoveny v § 2, odst. 1, § 5 bodu 3, § 7, odst. 3 a § 8 vl. nař. ze dne 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n.
O těchto výtkách stížnosti uvážil soud:
ad a) St-lka uplatňuje, že při stanovení započítatelné doby služební slušelo také započítati válečná půlletí ve smyslu zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n. Výtku tu neshledal soud důvodnou.
Rozhodnutím žal. úřadu ze dne 9. února 1922, do něhož nepodala st-lka včas stížnost k nss-u a. jež nechala tedy proti sobě vejíti v moc práva, bylo vysloveno, že st-lka dává se na odpočinek podle § 6 zákona ze dne 15. dubna 1920 č. 269 sb. z. a n.
Cit. zákon stanoví pak v § 6, odst. 1., že ti bývalí státní zaměstnanci bývalého uherského státu, kteří, ač za to ve smyslu tohoto zákona žádali, nebyli trvale převzati do služeb státu čsl., budou dáni na odpočinek a že jim budou poskytnuty zaopatřovací požitky v té míře a pokud by na ně měli nárok podle zákonů uherských platných dne 28. října 1918.
Podle § 8 cit. zákona č. 269 z roku 1920 platí pak ustanovení § 6, odst, 1. téhož zákona obdobně i pro trvale ustanovené státní zaměstnance státních ústavů bývalého uherského státu.
Z ustanovení § 6, odst. 1 a § 8 cit. zákona jde tedy zcela nepochybně na jevo, že pro výši pensijních nároků býv. definitivních státních zaměstnanců státních ústavů bývalého uherského státu, kteří byli dáni na odpočinek podle § 6, odst. 1 a § 8 cit. zák., jsou rozhodný toliko uherské zákony platné dne 28. října 1918 o zaopatřovacíchh požitcích státních zaměstnanců bývalého uherského státu. Nemohou tedy zákony vydané za vlády republiky čsl., které upravují výši pensijních nároků státních zaměstnanců státu čsl., na zaopatřovací požitky vůbec přicházeti v úvahu, jde-li o výměru pense uvedených býv. státních zaměstnanců státních ústavů býv. uherského státu, kteří byli dáni na odpočinek podle § 6 cit. zák. č. 269 z roku 1920,zejména ani předpisy § 1 č. 1, odst. 2. a § 5, odst. 3 zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. z. a n., jimiž se právě státním zaměstnancům státu čsl. přiznává výhoda týkající se výše pensijních nároků, totiž výhoda započtení válečných půlletí do celkové doby rozhodné pro výměru pensijních požitků.
Z těchto úvah vychází tedy, že také st-lka, jež jako býv. diurnistka státního dětského asylu — tedy vzhledem k § 6 zák. čl. VIII : 1901 a zák. čl. XXIV : 1897 býv. definitivní státní zaměstnanec státního ústavu býv. uherského státu — byla dána na odpočinek podle § 6 cit. zákona č. 269 z roku 1920, nenná právního nároku na to, aby jí při výměře pense byla přiznána svrchu zmíněná výhoda stanovená v zákoně č. 457 z roku 1919.
Právem tedy pokládal žal. úřad v daném případě za dobu započítatelnou do pense st-lčiny pouze 11 roků a právem vyměřil pak st-lce podle § 103 zák. čl. LXV : 1912, který upravuje pense býv. diurnistů býv. státu uherského, k nimž podle § 92 téhož zákona náležejí i býv. diurnisti státních ústavů býv. uherského státu, roční pensi pouze částkou 530 K.
ad b) St-lka jest také na omylu, míní-li, že jí přísluší právní nárok na ony výhody, které co do výše pensijních požitků poskytuje býv. státním zaměstnancům býv. uherského státu vládní nařízení ze dne 25. srpna 1921 č. 298 sb. z. a n.
Cit. vládní nařízení přiznává určité výhody co do výše pensijních požitků pouze určitým býv. státním zaměstnancům bývalého uherského státu, totiž jednak těm, kteří vstoupili do výslužby před 31. srpnem 1919 (čl. I. t. nař.), jednak pak těm, kteří vstoupili do výslužby v době od 31. srpna 1919 až včetně do 30. dubna 1920 (čl. II. t. nař.). To jde zcela jasně na jevo jak z nadpisů článku I. a II. tohoto nařízení, tak i z positivních ustanovení §§ 1 a 14 téhož nařízení.
Ze znění těchto předpisů cit. nařízení vychází tedy zcela nepochybně, že pro otázku, zda v konkrétním případě má býv. státní zaměstnanec býv. uherského státu nárok na to, aby byl účasten výhod poskytovaných cit. vládním nařízením, jest v první řadě rozhodným den, kdy dotyčný zaměstnanec vstoupil do výslužby.
Z předpisů těch jde pak dále na jevo, že se toto nařízení nevztahuje vůbec na ony býv. státní zaměstnance býv. státu uherského, tudíž ani na býv. státní zaměstnance státních ústavů býv. uherského státu — kteří vstoupili do výslužby teprve po 30. dubnu 1920.
V daném případě vyslovil žal. úřad v rozhodnutí ze dne 9. února 1922, že st-lku dává do výslužby dnem 1. února 1922.
Tímto rozhodnutím, jež, jak svrchu uvedeno, nechala st-lka proti sobě vejíti v moc práva,, byla otázka, kterým dnem vstoupila st-lka do výslužby, pravoplatně rozřešena.
Ježto pak st-lka podle tohoto pravoplatného rozhodnutí vstoupila do výslužby teprve dnem 9. února 1922 — tedy nesporně p o 30. dubnu 1920 — jest jasno, že se na st-lku nemůže cit. vlád. nařízení č. 298 z roku 1921 vůbec vztahovati.
Nemůže tudíž st-lka dovozovati pro sebe právní nárok na výhody poskytované tímto nařízením býv. státním zaměstnancům bývalého uherského státu.
Z těchto příčin bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou. K vývodům podání, jež st-lka učinila dne 29. listopadu 1922 u nss-u a v němž reaguje na vývody odvodního spisu, nemohl soud vůbec hleděti, ježto st-lka nebyla ve smyslu § 24 zák. o ss vyzvána, aby podala repliku na odvodní spis.

Citace:

č. 1733. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 561-564.