Č. 1602.

Obecní statek: Také obecní rybníky, které byly dosud obecním statkem, byly zákonem ze dne 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. přeměněny v obecní Jmění a zanikla tedy požitečná práva starousedlých k nim.
(Nález ze dne 30. října 1922 č. 13764/21.)
Věc: Jan K. a František li. v Z. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran oprávnění na rybníku v Z.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Obecní zastupitelstvo v Z. usnesením z 27. února 1921 nevyhovělo žádosti Místního odboru čsl. malozemědělců, aby obecní rybníky č. kat. —, — a — byly prepachtovány veřejnou dražbou, poněvadž prý podle zákona ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. přeměna obecního statku v obecní jmění na rybníky, jež v zákoně jmenovány nejsou, se nevztahuje, K stížnosti jmenovaného Místního odboru okresní správní komise rozhodnutím z 20. března 1921 čj. — usnesení to podle § 95 ob. zříz. zrušila a nařídila obci, aby rybníky ty veřejnou dražbou propachtovala; v odůvodnění poukazuje se na ustanovení § 1 cit. zák., jímž se principielně vyslovuje přeměna všech nemovitostí obecního statku v obecní jmění, kdežto § 3 má na mysli jenom určité nemovitosti, jichž podílník užívá sám, čehož v daném případě není. Odvolání podané z rozhodnutí toho starousedlými Janem K., Františkem H. a spol. bylo naříkaným dnes rozhodnutím zemského správního výboru ze správných důvodů uvedených okresní správní komisí zamítnuto.
Stížnost podanou na toto rozhodnutí, kterou dlužno pokládati za podanou toliko Janem K. a Františkem H., ježto dodatek »s ostatními starousedlíky vzhledem k tomu, že osoby tím míněné nejsou ani ve stížnosti jmenovány ani na plné moci ke stížnosti připojené podepsány, je beze všeho právního významu — nss neshledal důvodnou.
Stížnost vytýká sice především, že úřad nezkoumal dosud povahu oprávnění st-lů na obhospodařování sporných obecních rybníků. Nss nemohl se však touto námitkou zabývati, poněvadž st-lé u v administrativním řízení nevznesli, ostatně také ve stížnosi ji nijak nerozvádějí, a v dalších vývodech nepopírají, že sporné rybníky byly obecním statkem ve smyslu § 70 ob. zř.
Zbývá tedy jediná námitka druhá, že zákon ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n. se na rybníky vůbec nevztahuje, ježto zákon ten vypočítává prý obecní statek taxativně, a rybníků do toho výpočtu nepojal.
Názor ten není správným.
§ 1 zákona ze 17. července 1919 stanoví všeobecně, aniž nějak rozeznává, že nemovitosti, jež jsou obecním statkem podle ustanovení obecního řízení, prohlašují se za kmenové obecní jmění. Z ustanovení toho podává se jediný možný závěr, že totiž všechny nemovitosti, které dosud byly obecními statkem, přeměňují se v obecní jmění; pro nějaké rozeznávání a vyjímání jednotlivých druhů nemovitostí z onoho princi- pielního ustanovení není nejmenší opory.
Stejně zevrubně stanoví pak zákon v § 2, že práva podílníků, užívati nemovitostí obecního statku, zanikají, a to zásadně bez náhrady, a toliko z této zásady posléze uvedené připouští v §§ 3 a 4 výjimku, poskytuje v určitých některých případech dosavadním podílníkům v růz- ných formách náhradu.
Nemůže býti tedy nejmenší pochybnosti jednak, že i obecní rybníky, které byly dosud obecním statkem, byly přeměněny v obecní jmění, jednak že dosavadní požitečná práva starousedlých k těmto rybníkům opřená o § 70 ob. zř. zanikla.
Odvolávají-li se st-lé na to, že zákon jednotlivé druhy nemovitostí obecního statku — prý taxativně — vypočítává, mají patrně na mysli výpočet uvedený v §§ 3 a 4. Zapomínají však, že tyto §§ nemají již za předmět přeměnu obecního statku v obecní jmění resp. dosavadní práva požívací, nýbrž že upravují toliko otázku náhrady za požitečná práva, ustanovením § 2 zevrubně zrušená, a to ovšem různě podle jed- notlivých druhů nemovitostí. Z toho, že v těchto §§ rybníky nejsou uve- deny, bylo by lze tedy dovozovati jen, že za zrušená požitečná práva k rybníkům náhrada se neposkytuje, nikoli však, že rybníky, které byly obecním statkem, nebyly přeměněny v obecní jmění, resp. že požitečná práva k nim nebyla zrušena. Jenom pokud by se jednalo o způsob náhrady za zrušená práva požitečná, má tedy tento výpočet význam. Poněvadž však se st-lé v administrativním řízení nedomáhali náhrady za dosavadní svá požitečná práva, nýbrž činili nárok, aby jim práva ta sama byla ponechána, tato otázka je však rozřešena již na základě §§ 1 a 2 zákona, netřeba se výkladem §§ 3 a 4 dále zabývati.
Rovněž netřeba přihlížeti k § 9 cit. zákona, který by snad stížnost mohla míti také na mysli, poněvadž obsahuje jen direktivy pro obec, jak má sama hospodařiti s některými nemovitostmi zrušeného obecního statku, u nichž úprava taková jevila se potřebnou.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1602. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 257-258.