Č. 1592.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Předpis § 6 zák. z 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a n. obsahuje všeobecnou zásadu, které jest použíti i při porovnání nabývacích a zcizovacích cen a hodnot při určení přírůstku hodnoty převedených nemovitostí. (Nález ze dne 21. října 1922 č. 14846.)
Věc: Anna N. v R. proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím byla zamítnuta stížnost podaná st-lkou proti platebnímu rozkazu I. stolice, jímž st-lce vyměřena byla z převodu role č. kat. — v R. dávka z přírůstku hodnoty 756 Kč 94 h.
Stížnost k nss uplatňuje stejně jako stížnost k žal. úřadu, ze st-lka smlouvou ze 6. října 1920 za 5062 Kč prodala uvedený pozemek, kterého nabyla dědictvím, kdežto k účelům vyměření dávky z přírůstku hodnoty byla vzata za základ k 1. lednu 1903 hodnota 2025 K a že tu není objektivního přírůstku hodnoty, z něhož by mohla býti dávka z přírůstku hodnoty vyměřována, ježto od roku 1914 nastala devalvace peněz, takže poválečná koruna československá z r. 1920 neměla téže hodnoty jako předválečná koruna rakousko-uherská, nýbrž byla tehdy znehodnocena na méně než 1/12 hodnoty předválečné koruny. Při prodejní ceně 5062 Kč v r. 1920 proti ceně 2025 K v r. 1914 nejde proto o přírůstek, nýbrž o úbytek hodnoty; navrhuje se proto, aby nař. rozhodnutí bylo zrušeno jako nezákonné.
Nss setrval na právním názoru vysloveném v nálezech z 1. března 1921 č. 2521 (Boh. č. 741 adm.) a z 20. prosince 1919 č. 6801 (Boh. č. 277 adm.), k nimž se dle § 44 jedn. řádu poukazuje, že při vyměření dávky nelze bráti zřetele na pokles hodnoty ceny peněz.
K vývodům stížnosti jest obzvláště podotknouti, že zvýšené ceny v poválečné měně při prodeji nemovitosti docílené nezakládají se pouze na znehodnocení bankovek, v nichž smluvena a vyplácena jest zcizovací cena, nýbrž z valné části na vlivu ekonomického zákona o poptávce a nabídce, jak se v citovaném nálezu ze dne 1. března 1921 blíže rozvádí.
Úvahy stížnosti o nesrovnalosti koruny československé s korunou rakouskou nejsou však v oblasti československého státu vůbec na místě, vzhledem k výslovnému předpisu § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919 č. 187 sb. z. a n., dle něhož závazky, znějící na koruny rakousko-uherské, které jsou splatný v oblasti československého státu, platí se v korunách československých, při čemž se počítá 1 Kč za 1 K rakousko-uherskou.
V tomto předpisu dlužno shledati všeobecnou zásadu, které jest použíti též při porovnání nabývacích a zcizovacích cen a hodnot při určení přírůstku hodnotv převedených nemovitostí.
Bylo proto stížnost, uplatňující pouze devalvaci peněz za důvod nezákonnosti nař. rozhodnutí, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1592. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 218-219.