Č. 1579.

Legionáři: I. Kdy lze mluviti o podmínečné přihlášce do čsl. zahraniční armády ve smyslu zák. ze dne 24. července 1919 5. 462 sb. z. a n. — II. Nové rozhodnutí či pouhé opakování starého rozhodnutí?
(Nález ze dne 17. října 1922 č. 14847).
Věc: Leopold C. v P. (adv. Dr. V. Černý v Prahy) proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. A. Šafář) stran přiznání charakteru legionáře.
Výrok; Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Mno (kancelář čsl. legií) zamítlo usnesením z 29, května. 1920 č. — st-lovu žádost za přiznání charakteru legionáře, poněvadž do 28. října nepodal přihlášky do čsl. zahraniční armády bezpodmínečně a žádost podaná po dni 28. říjnu 1918 byla Národní radou v Paříži zamítnuta.
O opětné žádosti za přiznání charakteru legionáře podané 28. května 1921 zahájilo ministerstvo šetření a vydalo 23. července 1921 výnos, dle kterého »komise pro přiznání legionářského charakteru« zamítla opět žádost st-le o přiznání legionářského charakteru v důsledku zákona z 24. července 1919 č. 462 sb. z. a n, Rozhodnutí ze dne 29. května č. — zůstává na dále v platnosti. Důvod: Přihláška do 28. října nebyla bezpodmínečná, druhá byla podána až po 28. říjnu 1918.
Stížnost naříká rozhodnutí to pro nezákonnost a vady řízení a dovolává se toho, že se st-l hlásil do čsl. zahraniční armády jako dobrovolník bezvýminečně a) 16. září 1914 jsa tehdy na Černé Hoře u spolku »Komenský« v Kijevě, b) podáním datovaným v Moissac 14. září 1918 u čsl. Národní rady v Paříži, c) memorandem z 19. listopadu 1921, kterým urgoval vyřízení podání ad b).
Žal. ministerstvo v obvodními spise namítlo, že záležitost ta byla již rozhodnutím z 29. května 1920 č. — ukončena, že si st-l do rozhodnutí toho v zákonné lhůtě nestěžoval, že se ministerstvo podáním z 25. května 1921 zabývalo toliko dobrovolně a že rozhodnutí, které na základě tohoto přezkoumání bylo vydáno, nelze naříkati stížností před nss.
Nss uznal, že ovšem výnosem ministerstva národní obrany z 29. května 1920 o přihlášce st-le do čsl. legií bylo konečně rozhodnuto. Poněvadž však ministerstvo se vůči opětné žádosti z 28. května 1921 na toto platné rozhodnutí neodvolalo, nýbrž o žádosti nové zahájilo šetření a ve věci vydalo nové — podstatně s dřívějším stejné — rozhodnutí, nutno nař. rozhodnutí, nemá-li býti samo sebou procesuálně v odporu, vyložiti v ten rozum, že povoluje o nové žádosti obnovu řízení, tím prvé rozhodnutí ruší a žádost ve věci opětně zamítá.
Slovy »Rozhodnutí ze dne 29. května 1920 č. — zůstává na dále v platnosti« konstatováno pouze, že právní stav prvým rozhodnutím vzniklý, novým rozhodnutím nebyl změněn.
Nelze proto stížnost do nař. rozhodnutí pokládati za nepřípustnou.
Ve věci shledal nss, že se nař. rozhodnutí zabývá věcně pouze přihláškou, kterou st-l podáním datovaným v Moissac 14. září 1918 učinil Národní radě čsl. v Paříži.
V podání tom uvádí st-l, že jsa vojínem a důstojníkem z povolání a dychtě po tom, aby mohl svoje ještě zcela dobře uchované síly věnovati k prospěchu a blahu své vlasti a svého" milého národa prosí, aby byl zařazen jako dobrovolník do bojujících řad samostatné čsl. armády dle možnosti v hodnosti nadporučíka, v níž i v armádě rakouské mnohá léta co samostatný velitel oddělení služby konal. Ostatní obsah podání svědčí pouze o tom, že se st-l nevzdává svého práva na bezprávně zadrženou těžce ztenčenou pensi, již hodlá po ukončení války sobě vymáhati.
Poněvadž nař. rozhodnutí přiznání legionářského charakteru zamítá jedině z důvodu, že přihláška do 28. října 1918 nebyla bezpodmínečná, aniž uvádí, v čem shledává podmíněnost přihlášky, odvodní spis pak vytýká, že si st-l kladl podmínky jak co do zaopatřovacích požitků, tak co do hodnosti — st-l pak ve své stížnosti sám připouští, že na přiznání charakteru legionáře má nárok pouze ten, kdo se do čsl. zahraniční armády přihlásil před 28. říjnem 1918 bezpodmínečně, netřeba soudu zkoumati, zdali dle zákona přihláška musí býti bezpodmínečná a zůstává spornou pouze otázka právní, zdali shora uvedený obsah přihlášky obsahuje podmínku. Činění nějaké jest dle zákona podmíněné jen tehdy, když v nabídce nebo smlouvě učiněno závislým od nějaké události nebo slibu v ten způsob, že když událost nenastane nebe slib nebude dán, sejde s nabídnutého činění (srovn. § 696, 897 o. z. o ).
Zkoumá-li se podle této zásady přihláška z 14. září 1918 a zejména obsah shora označený, nelze seznati, že st-l vstup svůj do čsl. zahraniční armády nebo své dostavení se k zařadění do ní vázal na nějakou událost neb nějaké zajištění ve svůj prospěch nebo, že by v případě, kdyby na svou přihlášku byl býval vyzván, aby se k zařazení do této armády dostavil na určené místo, vyzvání toho nebyl uposlechl, když by nebyl zařazen jako nadporučík, nebo když by mu nebyly zajištěny zaopatřovací požitky.
To, co st-l v přihlášce uvádí, nemuselo tam snad býti uvedeno, nelze tomu však přikládati jiného významu, než projevu určitého přání a úmyslu, nikoliv však významu podmínky.
Nař. rozhodnutí, shledávajíc přihlášku z 14. září 1918 podmíněnou, posuzuje tedy tuto přihlášku právně nesprávně, pročež musilo jako zákonem neodůvodněné býti zrušeno.

Citace:

č. 1579. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, číslo/sešit č. 1579, s. 188-190.