Č. 1646.

Státní zaměstnanci: Úředníku min. veř. prací, exponovanému do sídla uhelného inspekorátu, nepřísluší právní nárok na remuneraci ve smyslu výnosu min. veř. prací ze dne 25. ledna 1921 č. 4403 pres.
(Nález ze dne 13. listopadu 1922 č. 4970.)
Věc: Inž. Václav M. v O. proti presidiu ministerstva veřejných prací v Praze o remuneraci.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním ze dne 20. srpna 1921, řízeným na presidium ministerstva veřejných prací, žádal st-1 vzhledem k tomu, že postoupil dne 16. února 1921 do požitků 1. stupně platového VIII. hodn. tř., aby mn podle výnosu presidia min. veř. prací ze dne 25. ledna 1921 č. 4403 zvýšena byla remunerace a aby dány mu byly doplatky rozdílu mezi remuneraci pro IX. a VIII. hodn. třídu za dobu od 16. února 1921.
Nař. rozhodnutím žádosti této vyhověno nebylo.
Rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí tomuto pro nezákonnost podané řídil se nss těmito úvahami:
Jádro sporu tvoří otázka, zda st-li jakožto úředníku min. veř. prací. exponovanému do sídla uhelného inspektorátu v Ústí n. L. přísluší právní nárok na remuneraci v žádané jím výši.
St-l takovýto právní nárok pro sebe vindikuje z toho důvodu, že koná službu mimo své služební místo, tudíž má nárok na odškodnění ve formě dietního paušálu odpovídajícího požitkům té které hodnostní třídy.
Při tom opírá svůj nárok o 1. oběžník min. veř. prací č. 131. vydaný výnosem ze dne 15. července 1920 č. 3938 pres., 2. výnos presidia min. veř. prací ze dne 25. ledna 1921 č. 4403 pres., a 3. výnos min. veř. prací ze dne 5. února 1921 č. 22/2 res. 1921.
Nss neshledal však, že z výnosů těchto st-lem tvrzený právní nárok lze odvoditi.
Výnosem ze dne 15. července 1920 č. 3938 pres. bylo stanoveno, že úředníkům uhelných inspektorátů, pokud se zřetelem na příslušející jim remuneraci dostávali při služebních cestách mimo úřední místo nikoliv celé diety s příplatkem, nýbrž pouze příplatek k dietě samotné, náleží od 1. dubna 1920 počínaje místo celé diety — scil. normované usnesením ministerské rady ze dne 4. června 1920 — pouze kvóta nové diety, která má býti k celé nové dietě percentuálně přibližně v témže poměru, v němž byl starý příplatek k součtu staré diety a příplatku. Příslušná částka diety byla pak ve výnose tom pro jednotlivé hodnostní třídy vypočtena. Výnosem tím bylo tedy jenom normováno, jaká část nových diet přísluší těm úředníkům uhelných inspektorátu, kterým povoleny byly remunerace, a nikterak nelze z něho opačně odvozovati nárok na remuneraci samotnou.
Výnosem presidia min. veř. prací ze dne 25. ledna 1921 č. 4403 bylo pak uhelnému oddělení ministerstva veřejných prací sděleno, že remunerace státních konceptních úředníků, přidělených uhelným inspektorátům, počínaje od 1. ledna 1921 se nově upravují v zásadě tím způsobem, že úředníkům s požitky té které hodnostní třídy příslušeti bude měsíční remunerace blíže označená. Se zřetelem k tomu stanovena byla výnosem tímto st-li od 1. ledna 1921 měsíční remunerace 750 K, odpovídající dle směrnice této požitkům IX. hodnostní třídy. Uhelné oddělení bylo požádáno, aby příště, kdykoliv nastane změna v požitcích jednotlivých úředníků, učinilo presidiu návrh na novou úpravu remunerace. Všechny uhelné inspektoráty pak měly býti upozorněny na to, že remunerace zůstávají nadále částečně dietním paušálem a že tedy platí nadále dosavadní obmezení ve příčině diet. Tento presidiální výnos intimovalo pak uhelné oddělení min. veř. prací jednotlivým inspektorům pro zásobování uhlí výnosem ze dne 5. února 1921 č. 22/2 res. Z celého toho postupu, zejména pak z té okolnosti, že presidium min. veř. prací v dotčeném spise výslovně připomíná, že zaměstnanci nemají právního nároku na remuneraci v určité výši, nýbrž že pravidlo o souvislosti výše remunerace s hodnostní třídou jest pouze interní směrnicí, a dále z té okolnosti, že cit. výnos uhelného oddělení min. veř. prací má povahu výnosu reservátního (srovn. č. 22/2 res.), jde na jevo, že min. veř. prací nezamýšlelo touto novou úpravou remuneraci založiti právní nárok jednotlivých úředníku a že úprava tato neměla ani jednotlivým úředníkům býti sdělována, vyjímaje individuální přiznání remunerace a že tedy úprava ta měla býti toliko vnitřní směrnicí pro úřad sám.
Ale ani z předpisu o poskytování dietního paušálu nelze nárok st-lův na přiznání remunerace vyplácené dosud úředníkům s platy VIII/1 hodn. třídy odůvodniti. Ve příčině cestovních paušálů usnesla se ministerská rada ve schůzi konané dne 4. června 1920, že veškeré přídavky nebo příplatky k cestovním paušálům se ruší. že dále paušály vyměřené náhradou za diety se zvýší až na částku, jež by byla úměrná s novou dietou, že však zvýšení provede se se zřetelem k individuálním poměrům o částky přiměřeně nižší, po případě se paušál takový vůbec nezvýší. Kromě toho vyplývá ze spisů, že ne celá remunerace měla býti dietním paušálem, nýbrž že funkci tuto vykonávala pouze polovice remunerace a že i tato polovice úkolu tohoto plně nevyčerpává, takže, jak z odvodního spisu žal. úřadu jde na jevo, vedle dietního paušálu mají dotyční úředníci a tedy i st-1 nárok alespoň na kvótu speciální diety při jednotlivé cestě.
Ježto tedy st-li nepřísluší právní nárok na remuneraci v požadované výši vůbec, jsou liché i ostatní námitky stížnosti, pokud k odůvodnění počátečního termínu výplaty zvýšené remunerace uplatňují, že teprve po provedeném propočítání služební doby o přiznání zvýšené remunerace mohlo býti zažádáno a pokud poukazují na nesrovnalost proti jiným úředníkům, kterým remunerace taková byla již přiznána.
Bylo tedy stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 1646. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 367-369.