Č. 1624.Obecní a obvodní notáři (Podk. Rus): I. * O nárocích obecních neb obvodních notářů na Podkarpatské Rusi, kteří nebyli ustanoveni notáři podle zák. z 22. března 1920 č. 211 Sb. z. a n. a nař. ze dne 18. února 1921 č. 71 Sb. z. a n., na zaopatřovací požitky podle § 7 téhož nařízení rozhodují administrativní výbory. Tito notáři mohou býti propuštěni ze služby bez nároků na zaopatřovací požitky, příslušející jim podle zákonů uherských jen, bylo-li proti nim provedeno disciplinární řízení podle zák. čl. XXII : 1886, leč by tu byl případ 3. odst. § 7 cit. nař. č. 71/1921 sb. z. a n. — II. * Proti rozhodnutí guvernéra Podkarpatské Rusi podle odst. 4. § 5 nař. z 18. února 1921 č. 71 sb. z. a n. není přípustno odvolání k ministrovi vnitra.(Nález ze dne 7. listopadu 1922 č. 15031.)Věc: Arnold S. v B. proti civilní správě Podkarpatské Rusi v Užhorodě (odb. rada Dr. K. Ludwig) o propuštění ze služby.Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím byl stěžovatel propuštěn ze služby již dnem 9. května 1921 a pokud mu byl odepřen nárok na výslužné, zrušuje se pro nezákonnost.Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-le jakoobvodního notáře v B. o jeho ustanovení notářem podle vládního na-řízení ze dne 18. února 1921 č. 71 sb. z. a n., resp. zákona ze dne 22.března 1920 č. 211 sb. z. a n. a propustil ho ze služby dnem 9. května1921 bez nároku na zaopatřovací požitky.O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto:Pokud předem jde námitku zástupcem žal. úřadu při ústním líčení přednesenou, že totiž stížnost bylo by zamítnouti jako nepřípustnou podle § 5 zák. o ss, nemohl soud ten přiznati jí důvodnost. Jde o žádost za ustanovení notářem podle § 5 zák. ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., resp. § 5 vlád. nař. ze dne 18. února 1921 č. 71 sb. z. a n. Podle tohoto § 5 vlád. nař. rozhodovati o žádostech takových náleží podle volné úvahy guvernéru Podkarpatské Rusi, jemuž také ministerstvo vnitra příslušnost neupírá. Ani z citovaného zákona ani z vládního nařízení č. 71 nelze však dovoditi, že by proti výrokům tohoto orgánu připuštěn byl pořad instanční k ministerstvu vnitra a nemá tudíž ona námitka zákonného podkladu, právě tak, jako táž námitka, pokud jde o část naříkaného rozhodnutí ohledně odepření nároku na výslužné.Jak patrno, obsahuje rozhodnutí v odpor vzaté výroky tři, vyslovujíc jednak odmítnutí st-lovy žádosti o přijetí do státní notářské služby, jednak propuštění jeho již dnem) 9. května 1921 a posléze oduznávajíc mu nárok na výslužné.Pokud jde o výrok první, bylo by sice lze z úvodu stížnosti souditi, že se obrací i proti němu, poněvadž však konečný návrh stížnosti týká se pouze odepření výslužného a stížnost také pouze v tomto směru je provedena, vychází nss z předpokladu, že st-1 mínil brojiti pouze proti druhé a třetí části nař. rozhodnutí. Kdyby však i při nejvolnějším výkladu stížnosti byio lze míti za to, že se vztahuje i na výrok první a to svými vývody o podmínce disciplinárního řízení, byla by stížnost bezdůvodná. Jak ze zákona ze dne 22. března 1920 č. 211 tak i z vládního nařízení ze dne 18. února 1921 č. 71 sb. z. a n., zákon ten na území Podkarpatské Rusi provádějícího, je totiž nad veškeru pochybnost patrno, že rozhodnutí o tom, bude-li žadatel, splnivší všechny předepsané podmínky do státní služby přijat čili nic, závislé jest na volné úvaze úřadu (arg. zejména 4 odst. § 5 cit. vlád. nař.), aniž by pro žadatele byl předpisy těmi založen právní nárok na ono ustanovení Nebylo-li tedy žádosti vyhověno a nebyl-li žadatel do státní služby přijat, nebyl,-) tím porušeno žádné jeho subjektivní právo (§ 2 zák. oss) a byla by stížnost v tomto směru bezdůvodná.Pokud však jde o druhou a třetí část výroku v odpor vzatého, uznal nss stížnost za důvodnou.Je nesporno a správními spisy doloženo, že st-l byl ustanoven obvodním notářem před 28. říjnem 1918, že včas podal žádost o své ustanovení a že ustanoven nebyl. Důsledkem tohoto nepřijetí do státní služby bylo podle 1 odst. § 7 jeho propuštění z činné služby, ale ovšem nikoliv dříve, než dnem, kdy jeho nepřijetí bylo vysloveno, tudíž dne 25. listopadu 1921. Žal. úřad vyslovil však následek ten se zpětnou platností, totiž od 9. května 1921, kdy st-l byl hlavným služným suspendován, a to z důvodu neplnění služebních povinností a porušení služební přísahy. Proti st-lově námitce, že jeho propuštění z tohoto důvodu mohlo se státi teprve po předchozím, řádně provedeném disciplinárním řízení, hájí odvodní spis stanovisko, že řízení tohoto nebylo třeba, poněvadž právě st-I nebyl převzat a byl tedy pouze provisorním úředníkem., na něhož se nevztahují předpisy platné pro zaměstnance řádně ustanovené. Leč tento závěr žal. úřadu je skutkově i právně nesprávný. Jde přece o propuštění st-lovo dnem 9. května 1921 a jest tedy řešiti sper podle tehdejšího stavu, na nějž okolnost později, teprve dne 25. listopadu 1921 nastalá, že do státní služby převzat nebyl, nemůže míti vlivu. Avšak stanovisko žal. úřadu nebylo by správné ani tehdy, kdyby oním nepřevzetím, o němž se odvodní spis zmiňuje, rozuměti se mělo, že nebyl ve svém úřadu orgány čsl. státu po státním převratu uznán, neboť nehledí-li» se ani k okolnosti ze správních spisů i z odvodních spisů patrné, že mu byl ještě dekretem žal. úřadu ze dne 3. dubna 1921 č. — zvýšen jeho plat do doby eventuelního definitivního převzetí, byla by okolnost ta naprosto nerozhodná, nemohouc v nedostatku positivní právní normy měniti nic na právním poměru jednou platně založeném.Nesporno jest, že st-l byl obvodním notářem zvoleným v Podk. R. před 28. říjnem 1918. Byl tudíž obecním úředníkem ustanoveným na doživotí podle § 69 zák. čl. XXII z r. 1886, proti němuž mohla býti vyslovena podle § 95 ztráta úřadu jen po předchozím disciplinárním řízení a to orgánem v § 89 t. z. uvedeným. Jestliže tedy žal. úřad, vycházeje z názoru, že se st-l těchto předpisů dovolávati nemůže, poněvadž do služeb republiky přijat nebyl, předpisů těch nešetřil a bez předchozího řádného disciplinárního řízení příslušným úřadem jen na základě pouhé suspense hlavním služným vyslovené a mající povahu jen přípravného aktu řízení toho, sám ztrátu úřadu jakožto následek poklesku disciplinárnímu řízení podléhajícího již od 9. května 1921 vyslovil, není jeho výrok v souhlasu se zákonem, pročež bylo jej v tomto bodu zrušiti podle § 7 zák. o ss.Rozhodnutí v odpor vzaté jest však postiženo nezákonností ještě ve směru dalším, pokud jde totiž o jeho třetí část.Podle 2. odst § 7 obvodním notářům před 28. říjnem 1918 ustanove- ným, kteří žádost včas podali, ustanoveni však nebyli, jest poskytnouti zaopatřovací požitky, pokud by na ně měli nárok podle uherských zákonu platných v území Podkarpatské Rusi dne 28. října 1918, leda že by zde byla podmínka odst. 3 téhož paragrafu, za které nároku toho pozbyli, kterýžto případ však v tomto sporu v úvahu nepřichází. Poněvadž žal. úřadem vyslovené propuštění ze služby již dnem 9. května 1921 shledáno bylo nezákonitým, zbývá pouze propuštění jakožto následek nepřevzetí do státní služby a tudíž právě případ 2. odst. § 7 cit. nař. Ve směru tom uvážil nss toto:Ohledně otázky, kterému orgánu náleží rozhodovati o tom, zda a jaké pensijní nároky má nepřijatý žadatel, neobsahuje ani zákon ani vládní nař. žádného ustanovení a nevychází z předpisů těch na jevo naprosto nic, z čeho by bylo lze souditi, že zákon chtěl i tento úkon právě tak, jako rozhodování o přijetí přikázati do kompetence žal. úřadu. Naopak, odkazuje-li zákon, pokud jde o zaopatřovací požitky, všeobecně a bez obmezení na uherské zákony platné dne 28. října 1918, nelze než souditi, že zachoval předpisy ty, pokud jde o úpravu otázky té vůbec, zejména tedy také v tom směru, který orgán má o otázce té rozhodovati a že tudíž neměl v úmyslu měniti nic na kompetenci předpisy těmi založené.Zde jsou rozhodné § 66 zák. čl. XXII. z r. 1886 a § 27 zák. čl. XXVI. z r. 1896 (nařízení býv. uh. ministra vnitra ze dne 15. července 1897 č. 44879), dle kterých kompetence ta náležela municipálnímu výboru a to nejen pokud šlo o výši zaopatřovacích požitků, nýbrž i co do otázky, zda nárok na požitky ty zde vůbec je a od které doby.Z toho vyplývá, že i když žal. úřad v mezích své kompetence rozhodne, že žadatel do státní notářské služby se nepřijímá a tudíž svého dosavadního místa pozbyl, opatření dle 2. odst. § 7 vlád. nař. č. 71/21 nenáleží témuž úřadu, nýbrž orgánu jinému, jemuž zejména bude také přihlížeti k podmínce, způsobu a výsledku disciplinárního řízení.Jestliže tedy žal. úřad, nehledě k tomuto právnímu stavu, sám k řešení otázky té přistoupil a o ní rozhodl, překročil meze příslušnosti zákonem mu přiznané a jest jeho výrok i v tomto směru nezákonitý, pročež bylo jej zrušiti podle § 7 zák. o ss.