Č. 1565.

Řízení před nejv. spr. soudem: Rozhodnutí min. nár. obrany ve smyslu § 2 zák. o ss či pouhé prohlášení jedné smluvní strany (v otázce užívání budov poskytnutých obcí sice podle ubytovacího zákona, ale takových, které si vojenská správa podle § 7 zák. o ubytování vojska a prov. nař. ze dne 27. prosince 1895 č. 119 ř. z. k § 7 měla opatřiti jinak, než podle ubytovacího zákona).
(Nález ze dne 11. října 1922 č. 14347.)
Věc: Městská obec Litoměřice proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. B. Šefl) o použití budov bývalého vojenského velitelství v Litoměřicích. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Není sporu o tom, že zastupitelstvo města L. se 18. ledna 1905 usneslo, že za účelem přeložení 9. sborového velitelství Jo L. pořídí podle zákona o ubytování vojska místnosti s příslušenstvím, jaké říšské ministerstvo války k tomu cíli žádá, a že město L. postavilo za účelem umístění vyšších velitelství dvě budovy, které také k umístění sborového a divisního velitelství byly věnovány a upotřebeny za stanovené nájemné; poměr ten smluven byl na 25 let t. j. až do roku 1933.
Po státním převratu zařídila vojenská správa, dovolávajíc se okolnosti, že budovy ty věnovány byly podle zákona o ubytování vojska a že uvedených vyšších velitelství již v L. není třeba, aby budovy vo- jenských úřadů č. I. použito bylo k umístění 3. čsl. pěší divise a jiných úřadů, budovy č. II. pak k umístění ženijní školy.
Tvrdíc, že umístění ženijní školy stalo se v rozporu s věnováním a bez souhlasu obce, která budovy propůjčila, podala obec u okresní správy politické v L. návrh, aby bylo zjištěno, že část místností v budově bývalého sborového velitelství používána jest v odporu s věnováním, že tato změna věnování bez souhlasu věnovatelky jest nepřípustná a činila správu vojenskou odpovědnou za škodu, která tímto věnování neodpovídajícím užíváním vzejde. Okresní správa politická o návrhu tom zahájila jednání a zaslala protokol o tom ministerstvu národní obrany se žádostí, aby vojenská správa zaujala určité stanovisko a aby o podání obce buď rozhodla neb příslušné řízení zavedla.
Mno odpovědělo na tuto žádost výnosem z 30. srpna 1921 č. —, že ježto budovy bývalého sborového velitelství a divisního velitelství byly svého času dány bývalé vojenské správě k používání na základě zákona ubytovacího z r. 1879 nebo 1895, může jich tato až do jich vrácení (§ 6 ubyt. zákona) pro vojenské účely používati ve smyslu § 33 ubyt. zák.
Příslušné ustanovení § 33 pojednává sice jen o budovách pro vojenské oddíly, což odpovídá plně celé konstrukci ubytovacího zákona, neboť podle prováděcích předpisů k § 7 ubyt. zák. o ubytování vyšších velitelství, ústavů atd. musí se postarati vojenská správa, takže ubytovací zákon pojednává jenom o kasárenských budovách určených pro jednotlivé vojenské oddíly a vojenská tělesa. Jestliže však obec L. vzala na sebe závazek vystavěti ony budovy na základě zákona ubytovacího, ač tento pro takový případ nemá specielních ustanovení, musí nésti důsledky. Takových budov obdobným způsobem, jak stanoveno jest pro budovy nepotřebné pro ubytování vojenských oddílů, lze na dobu vojenskou správou zaručené platební doby ve smyslu § 33 ubyt. zákona užíti pro jiné vojenské účely nebo, dokonce pronajati vojenskou správou.
Poněvadž úplata podle dosavadního způsobu a nového způsobu používání celkem nedozná značné změny, vyslovilo Mno, již výnosem ze dne 15. července 1921 č. — ochotu, aby úplata za tyto budovy byla nově upravena, jestliže si to bude obec i nadále přáti.
K žádosti ministerstva byl výnos ten stěžující si obci sdělen, která do něho podala stížnost vytýkajíc 1. vadnost řízení, poněvadž ministerstvo rozhodlo v prvé a poslední instanci, aniž byla věc smíšenou komisí vyšetřena a aniž rozhodla nejprve okresní správa politická a zemská správa politická; 2. nezákonnost, poněvadž ustanovení § 33, odst. 2 zákona o ubytování vojska, kterého se nař. výnos dovolává, se nehodí na stavení, která byla věnována dobrovolně za předpokladu, že vyšší velitelství budou přeložena, kteréž však obec dle zákona o ubytování nebyla povinna poskytnouti.
V odvodním spisu i při veřejném ústním líčení bylo žal. úřadem namítáno, že nař. výnos není rozhodnutím Mno jakožto instance, nýbrž pouhým prohlášením strany, jímž tato sděluje protistraně své stanovisko, při čemž poukázáno na to, že obec, když nesouhlasila s tímto stanoviskem, měla žádati za provedení řádného správního řízení dle § 20 ubyt. zák.
Nss dospěl rovněž k názoru, že nař. výnos nelze pokládati za rozhodnutí nebo opatření dle § 2 zák. o ss. ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 před nss-em naříkatelné, že tudíž stížnost, postrádajíc předmětu jest bezdůvodnou, neboť obě strany souhlasí v tom, že není sporným užívání budov, které obec dle ubytovacího zákona na základě veřejnoprávně povinnosti k ubytování musela poskytnouti, nýbrž že jde o budovy, které si vojenská správa ve smyslu § 7 zák. ubyt. a prov. nařízení z 27. července 1895 č. 119 ř. z. k § 7 měla opatřiti jiným způsobem, než dle ubytovacího zákona, totiž nájmem, koupí neb zřízením příslušné budovy. Poměr vojenské správy k obci si stěžující jeví se proto poměrem soukromoprávním ve smyslu §§ 1090 a násl., zejména §§ 1098 a 1118 o. z. o.
Na vlastnosti poměru toho ničeho nemění okolnost, že se obec podle ubytovacího zákona zavázala budovy shora zmíněné věnovati, neboť nehledě k tomu, jaký význam toto ustanovení snad jinak má, zřejmo, že se tím závazek, který obec převzala, nestal závazkem veřejného práva, zejména že nemohla tím býti založena příslušnost úřadů dle § 20 ubyt. zákona, příslušných pro práva a závazky veřejnoprávní podle ubytovacího zákona vzniklé.
Z těchto úvah a z vylíčeného děje jde, že výnos naříkaný byl pouhým prohlášením jedné smluvní strany vůči úřadu, který se pokusil o smírné urovnání sporných práv a závazků mezi smluvními stranami soukromého práva, pročež stížnost byla zamítnuta jako bezdůvodná, při čemž se ovšem nss nemohl zabývati věcí samou.

Citace:

č. 1565. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 160-162.