Č. 1559.

Pozemková reforma. — Řízení před nss: I. Spolu, vlastnictví velkého majetku pozemkového či samostatné dílce vzniklé fysickým rozdělením velkostatku mezi bývalé spoluvlastníky ještě před r. 1918? — II. K námitce vadnosti řízení přednesené teprve při veř. ústním líčení nelze podle § 18 zák. o ss přihlížeti.
(Nález ze dne 10. října 1922 č. 14202.)
Věc: Apolonie M. a Rosalie K. v N. Z. (adv. Dr. E. Stein z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran rozdělení velkostatku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dne 6. září 1921 podaly st-lky stpú-u oznámení, dle něhož nemovitý majetek knihovně jim v pozemkové knize N. Z. č. vl — společně připsaný a 438 kat. jiter 720 ° měřící přes tuto výměru, převyšující nejmenší míru zabraného majetku o několik jiter, není v pravdě statkem zabraným, protože to jsou už více než 20 roků skutečně na základě ústní smlouvy rozdělené dva majetky, které patří st-lkám, jež mají zvláštní domácnosti, spolu nikdy nežily a nežijí, nýbrž každá v jiné obci. Zdědily nemovitosti ty po svém nebožtíku otci a byly na ně převedeny knihovně v nerozděleném stavu. Žádaly proto st-lky, aby stpú schválil předloženou jimi listinu o rozdělení, danou v Nitře dne 22. června 1921 a tak osvobodil pod zábor nespadající dva statky od zabrání.
Žal. úřad nař. rozhodnutím z — žádosti nevyhověl, vycházeje z názoru, že velkostatek, o nějž jde, je dosud právním a hospodářským celkem, který dle výměry své, st-lkami udané, je majetkem státem' zabraným dle zákona ze 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost vlastnic, podaná pro nezákonnost, o níž rozhodl nss na podkladě těchto úvah:
St-lky uznávají, že jejich velkostatek má výměru předpokládanou v § 2 zák. zábor., mají však za to, že přes to nepodléhá záboru... Důvody, kterými se st-lky snažily své stanovisko podepříti, žal. úřad právem uznal za bezdůvodné.
St-lky spatřují totiž jedinou oporu pro své námitky ve skutečnostech, potvrzených také v předloženém jimi vysvědčení obce, že statek jim patřící jest fysicky více než 20 roků rozdělen takovým způsobem, že asi polovice majetku jest s jedním dvorem dána do pachtu Bernardu P., druhá polovice s druhým dvorem pak Bertholdu L., resp. jeho nástupcům, a že jmenovaní pachtýři drží tyto polovice a dvory takto v pachtu již více než 20 roků; dále v té skutečnosti, že st-lky mají zvláštní domácnost, nežijí spolu, jedna bydlí v N. a druhá prý v P. Ale fakt, že určitá část velkostatku jest propachtována jedné osobě, zbytek pak druhé, není ještě důkazem, že také vlastnictví velkostatku jest dle těchto známek mezi spouvlasníky fakticky rozděleno, neboť nic tomu není na překážku, aby i spoluvlastníci dali takovýmto způsobem svůj společný velkostatek do pachtu dvěma různým osobám. O tom však, zda si také vlastnictví k jednotlivým dílům takto utvořeným spoluvlastnice mezi sebe rozdělily, se v obecném osvědčení nic nepraví.
St-lkami dále tvrzená a v osvědčeni doložená okolnost, že obě st-lky žijí odděleně v samostatných domácnostech v různých obcích, nemůže rovněž námitku st-lek zdůvodniti, protože z ní pro odpověď na otázku skutečného rozdělení společného velkostatku nelze naprosto ničeho dovozovati.
Zbylo tedy jen tvrzení st-lek, že fysické rozdělení mezi nimi bylo již před 20 lety ústně umluveno. Žal. úřad neuznav skutečnosti st-lkami na doklad pravdivosti toho uváděné za podstatné, neuvěřil také holému tvrzení jejich a zamítl jejich žádost za uznání, že velkostatek jejich nepodléhá záboru.
St-lky nevytýkají tomuto postupu vadnost řízení, kterou by mohly spatřovati v tom, že jimi žal. úřad neposkytl před svým rozhodnutím možnost, aby nabídnuté důkazy, které úřad pokládal za nedostatečné, doplnily. Nepokoušejí se o doplnění takové ani ve své písemné stížnosti, ač by k tomu byly za tohoto stavu věci oprávněny, nýbrž trvají toliko na svém — jak vyloženo nesprávném — názoru, že okolnosti jimi uváděné dokazují pravdivost úmluvy fysického rozdělení.
K námitce vadnosti řízení zástupcem stížnosti teprve při ústním líčení přednesené, nemohl však nss po rozumu § 18 zák. o ss již přihlížeti .....

Citace:

č. 1559. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 150-152.