Č. 1511.

Ochrana nájemníků: Nedohodne-li se majitel náhradních bytů s obcí (spol. bytovým úřadem) o nájemném z nich, jest k náhradním bytům hleděti jako k bytům zabraným a přísluší proto i po 1. červenci 1921 nájemnímu úřadu, aby stejně jako při bytech zabraných určil nájemné z bytů náhradních.
(Nález ze dne 19. září 1922 č. 12743.)
Věc: Firma M. L. B. v B. proti nájemnímu úřadu pro Velké Brno o určení nájemného z náhradních bytů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím z 5. ledna 1922 rozhodl nájemní úřad pro Velké Brno k žádosti městského bytového úřadu v Brně takto:
Nájemné z náhradních bytů v novostavbě provedené firmou M. L. B. v čp. — v B. stanoví se ve smyslu § 12 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. za každý jednopokojový byt s kuchyní a příslušenstvím ročně částkou 520 K.
K odůvodnění svého výroku uvedl žal. úřad, že v předválečných moderních domech na C. ulici a v nejbližším okolí položených činila hrubá činže i se všemi vedlejšími poplatky podle úřední statistiky berní správy za byty jednopokojové s kuchyní ročně 400 Kč. Pravidelný vzrůst stavebních nákladů a tím; i činže z bytů odhadl senát vzhledem na polohu a stavební provedení bytů na 30%. Rozdíl nějaký činiti mezi jednotlivými byty v domě zřízenými není v daných okolnostech odůvodněno. Při stanovení činže z náhradních bytů vzal úřad v úvahu na jedné straně vynaložený náklad stavební, dosavadní předepsané a vybírané poplatky vedlejší jakož i průn,ěrné ceny bytů vystavěných v nejbližším okolí bytů kompesančních a na druhé straně ony výhody sociální, jichž se společníkům firmy M. L. B. nezabráním jejich bytů dostalo a ještě dosud dostává.
Tato ustanovená činže zůstane jako první nájemné ve smyslu § 8 zák. o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920 č. 275 v platnosti, dokud zákon tento nepozbude účinncsti, tak že výrok ten, vztahuje se jen na ony nájemníky, kterým byty v uvedeném domě městským bytovým úřadem již byly přiděleny; opustí-li některý z nájemníků byt jemu přidělený, nastane pro firmu volnost k disponování s tím1 kterým bytem.
Ze smlouvy uzavřené dne 19. května 1921, tedy ještě za platnosti zákona o zabírání bytů obcemi vznikl právní závazek, jenž musel býti uskutečněn bez ohledu na to, zda zákon trval či nikoliv. Ostatně tento stav uznávala firma M. L. B. až do vydání nař. nálezu nájemního úřadu, poněvadž dne 27. srpna, 31. srpna a 21. září 1921, tedy po 30. červnu 1921 sama zažádala, aby činže nájemním úřadem byly stanoveny. Okolnost, že nájemní úřad stanovil nájemné teprve po 30. červnu 1921, je irelevantní a nemění na zmíněném závazku ničeho.
O stížnosti uvážil nss toto:
Žal. úřad ustanovil na žádost bytového úřadu výši nájemného z bytů, které st-lka podle úmluvy sjednané s bytovým úřadem po rozumu § 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a nař. zřídila jako byty náhradní, odvolav se na ustanovení § 12 téhož zákona.
Stížnost vytýká především, že nájemní úřad nebyl k tomuto opatření oprávněn, poněvadž dnem 30. června 1921 zaniklo právo obcí k zabírání bytů, působnost cit. zákona o zabírání bytů obcemi nebyla nadále prodloužena a st-lka tudíž nabyla opět práva volné disposice s oněmi byty.
Bylo proto nss-u zabývati se především otázkou příslušnosti žal. úřadu k vydání nař. rozhodnutí.
Zmíněný zákon o zabírání bytů ustanovuje v § 9 mimo jiné, že ze záboru dle § 8 jsou vyloučeny místnosti, jejichž majetníci v době s obcí (společným bytovým úřadem) sjednané zřídí svým nákladem přiměřené byty náhradní a pronajmou je osobám označeným obcí (společným bytovým úřadem) za nájemné smluvené napřed s obcí (společným bytovým úřadem).
Zákon o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 nepozbyl své účinnosti dnem 30. června 1921, neboť tímto dnem pominulo jen zmocnění obcí a společných bytových úřadů k dalšímu provádění opatření podle §§ 2—31 zákona toho, kteréž zmocnění bylo § 70 zák. ze dne 11. března 1921 č. 100 sb. z. a n. prodlouženo do 30. června 1921.
Tímto dnem nepozbyl zejména platnosti ani předpis § 9, pokud se týká náhradních bytů, ani předpisy § 12 o výši náhrady za byty zabrané a o příslušnosti nájemního úřadu k určení náhrady té v případech v odst. 3 § 12 uvedených.
Přirozeně nemohla dnem 30. června 1921 přestati ani veškerá působnost obcí a společných bytových úřadů (srov. § 14 zákona ze dne 11. července 1922 č. 225 sb. z. a n.). Zákon bytový v § 9 nemá předpisu o tom, jak má býti určeno nájemné z náhradních bytů, nedocílí-li se dohoda mezi pronájemcem a obcí (společným bytovým úřadem).
Zákonodárce chtěl zmíněným předpisem poskytnouti ochranu i nájemci bytu náhradního proti nedůvodným nárokům pronájemce, přiznal proto bytovému úřadu ingerenci na stanovení nájemného; dlužno tudíž souditi, že i v případě, že nebylo docíleno dohody o nájemném z bytů náhradních, zákonodárce nechtěl zůstaviti stanovení nájemného dohodě zúčastněných stran.
Náhradní byty svou povahou zastupují byty neb místnosti, jež by jinak záboru podléhaly; vstupují na jich místo, dlužno proto, podle intencí zákonodárcových použíti předpisů platných pro byty zabrané i na byty náhradní, jde-li o určení prvního nájemného.
Dle odst. 3 § 12 cit. zákona určí nájemní úřad, není-li nájemné ze zabraných bytů stanoveno, náhradu, nedojde-li k dohodě její výši, vyslechna, je-li toho třeba, osoby znalé místních poměrů. Použití předpisu toho v daném případě jest důvodné a nutné, má-li býti vyhověno intencím zákonodárcovým.
Podle spisů nedošlo k dohodě o nájemném mezi st-lkou a bytovým úřadem ani při jednání před nájemním úřadem, jehož se obě strany zúčastnily, a byl proto podle uvedeného předpisu nájemní úřad povolán, aby sám nájemné dle výsledků konaného šetření stanovil.

Citace:

č. 1511. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 45-47.