Č. 1783.

Mimořádná opatření: VI. nař. ze dne 3. září 1920 č. 516 sb. z. a n. nedává straně ani věcný nárok na udělení neb ponechání povolení k nákupu potravin ani zvláštní postavení procesní.
(Nález ze dne 27. prosince 1922 č. 19931.)
Věc: Ladislav B. v D. B. (adv. Dr. O. Sommer z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran odnětí nákupní legitimace.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem okresní politické správy v Jičíně z 6. srpna 1917 č. — bylo st-li uděleno povolení k nákupu potravin podle ustanovení § 10. cís. nař. z 24. března 1917 č. 131 ř. z. Zemská správa politická mu výnosem z 19. února 1921 č. — toto nákupní povolení odňala dovolávajíc se předpisu § 10, odst. 1. vlád. nař. z 3. září 1920 č. 516 sb. z. a n., a to pro nespolehlivost. Ministerstvo vnitra odvolání st-lovo z tohoto výnosu nař. rozhodnutím zamítlo z důvodu uvedeného v rozhodnutí zemské správy politické.
Stížnost do tohoto rozhodnutí vznesenou neshledal nss důvodnou, uváživ toto: VI. nař. z 3. září 1920 č. 516 sb. z. a n. ustanovuje v § 10, že mimo území dříve uherské smí nakupovati potraviny a pícniny k dalšímu prodeji a obchodovati s nimi jediné ten, kdo kromě živnostenského oprávnění dostal k tomu zvláštní povolení od politického, okresního úřadu v době po 15. dubnu 1917 ....
Toto ustanovení neuvádí nijaké ani formální ani materielní podmínky, za kterých ono povolení může nebo má býti uděleno neb odepřeno, nebo udělené povolení odňato. Vytýká naopak zvláště, že úřad uděluje povolení podle volného uvážení, a může je i zcela odepříti. Zemskému politickému úřadu vyhrazuje právo povolení kdykoliv odvolati. Z této formulace nařízení vyplývá jasně úmysl ponechati úřadům při výkonu oprávnění jím propůjčených úplnou, v žádném směru neomezenou volnost. Nelze tedy ve smyslu nařízení ukládati úřadům ani povinnost, aby odpírajíce nebo odnímajíce povolení prováděly nějaké řízení a ovšem v důsledku toho ani. aby před takovým straně nepříznivým opatřením ji slyšely. Nelze-li z nařízení vyvoditi, že by odepření nebo odnětí povolení bylo vázáno na určité předpoklady, nelze ani za nezbytnou formální náležitost takovýchto opatření pokládati, aby byla opatřena důvody.
V daném případě ovšem správní úřady důvod, proč st-li udělené nákupní povolení bylo odňato, uvedly a bylo se zřetelem k tomu po názoru soudu jejich povinností, aby skutkovou okolnost, o niž své rozhodnutí opřely, zjistily způsobem vyhovujícím zásadám řízení správního, zejména tedy i za slyšení strany.
Ale nss uváživ, že, jak bylo vyloženo, nařízení z 3. září 1920 ponechává úřadům vůči stranám naprostou volnost, sprošťujíc je svým zněním i povinnosti rozhodnutí na jeho základě vydaná odůvodňovati, stranám pak že nepropůjčuje ani nijaký věcný nárok na udělení nebo ponechání nákupního povolení, ani nijaké zvláštní postavení procesní, nemohl uznati, že jest vadou podstatnou, jestliže úřad nezjistil způsobem formálně bezvadným skutkový podklad pro odůvodnění, jehož úplné opominutí by vůbec nijakou vadou řízení nebylo. Stížnost musila proto býti zamítnuta.
K vývodům stížnosti podotknouti jest ještě toto:
Jestliže stížnost poukazuje na to, že odepření neb odvolání nákupního povolení má prakticky týž účinek jako odnětí práva provozovati živnost, jež jinak přípustnou jest z důvodů velmi závažných, netřeba se námitkou touto zabývati, poněvadž pro posouzení, bylo-li konkrétním opatřením porušeno subjektivní právo strany, rozhodným jest toliko obsah a úmysl normy, o niž opatření se opírá.

Citace:

č. 1783. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 676-677.