Č. 1746.

Policejní věci: I. Strana nemá subjektivního nároku, aby jí byl přiznán příspěvek k úhradě škody podle zák. z 18. března 1920 č. 187 sb. z. a n. — II. O kompetenci ministra s plnou mocí pro správu Slovenska vydávati rozhodnutí v určitém oboru v zastoupení některého ministra republiky čsl.
(Nález ze dne 13. prosince 1922 č. 19046.)
Věc: Šimon A. v Bratislavě proti ministerstvu čsl. republiky s plnou mocí pro správu Slovenska o náhradu škody způsobené výtržnostmi.
Výrok: Stížnost se jednak zamítá jako bezdůvodná, jednak se odmítá jako nepřípustná.
Důvody: Nař. rozhodnutím ze dne 15. června 1921 nevyhověl ministr s plnou mocí pro správu Slovenska žádosti st-lově, aby mu z prostředků státních nahrazena byla škoda, kterou utrpěl tím, že při výtržnostech sběhnuvších se počátkem listopadu 1918 v obci Modré byly mu odcizeny různé předměty majetkové, poněvadž v daném případě nejsou splněny podmínky § 5 zákona ze dne 18. března 1920 č. 187 sb. z. a n.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Stížnost namítá, že žal. úřad nebyl vůbec příslušným k vydání nař. rozhodnutí, ježto podle zákona ze dne 18. března 1920 č. 187 sb. z. a n. rozhoduje o poskytnutí příspěvku státního k náhradě škody, způsobené výtržnostmi, ministerstvo vnitra, nikoliv ministr s plnou mocí pro správu Slovenska.
Námitku tu neshledal nss důvodnou.
Jest sice pravda, že podle § 4 cit. zákona rozhoduje ministerstvo vnitra v dohodě s ministerstvem financí a s ostatními zúčastněnými ministerstvy o tom, zda a v jaké výši se má poskytnouti příspěvek státní k úhradě škody způsobené výtržnostmi.
Avšak nss vycházeje z právního názoru, jejž vyslovil již ve svém nálezu ze dne 16. června 1921 č. 77411 a na nějž se podle § 44 jedn. ř. odkazuje, nemohl shledati, že nař. rozhodnutí, které bylo vydáno ministrem s plnou mocí pro správu Slovenska na základě všeobecného zmocnění ministerstva'vnitra ze dne 1. července 1920 č. 31520 a ze dne 6. července 1920 č. 39671/1920 bylo rozhodnutím, které bylo vydáno orgánem nepříslušným.
Pokud pak stížnost brojí proti nař. rozhodnutí tvrzením, že podmínky § 5 cit. zák. v případě, o nějž jde, jsou splněny, jest uvážiti, že st-l vymáhá náhradu škody výtržností jemu způsobené výslovně podle zákona ze dne 18. března 1920 č. 187 sb. z. a n. Dle § 1 zákona toho může stát onen příspěvek poskytnouti, o tom pak, zda a v jaké výši má příspěvek býti poskytnut, rozhodují dle § 4 cit. zák. příslušné tam uvedené úřady podle volného svého uvážení.
Z ustanovení těch vychází tedy, že ten, kdo výtržnostmi utrpěl škodu na majetku, životě nebo zdraví, nemá vůbec proti státu právního nároku na poskytnutí příspěvku k úhradě této škody. Toto právní stanovisko zaujal již nss ve svých usneseních ze dne 28. února 1921 č. 2125 a ze dne 20. ledna 1922 č. 1413 2 a setrvává na něm. Nemůže proto st-l tvrditi, že by zamítnutím žádosti o řečený příspěvek pro nedostatek podmínek, na něž zákon eventuelní poskytnutí příspěvku váže, bylo porušeno nějaké subjektivní jeho právo.
Není proto stížnost k nss-u ve smyslu § 2 zák. o ss přípustná a slušelo ji po této stránce odmítnouti jako nepřípustnou.

Viz u nálezu ze dne 18. října 1922 č. 14.928 (Boh. č. 1582).
Srovn. také nález ze dne 28. března 1922 č. 4385, Boh. č. 1264 adm.

Citace:

č. 1746. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 590-591.