Č. 1710.

Úrazové pojištění dělnictva: * Úrazová pojišťovna jest podle § 16 úraz. zák. oprávněna, usnésti se během příspěvkové periody na zvýšení příspěvkové sazby tarifu se zpětnou účinností od počátku tohoto období.
(Nález ze dne 30. listopadu 1922 č. 1145.)
Věc: Rudolf L. v B., Matěj F. v P., inž. Eduard F. v T., Augustin H. v Ch. a Ferdinand Sch. v R. (adv. Dr. V. Kasanda a Dr. Lad. Špaček z Prahy) proti ministerstvu sociální péče v Praze (za zúčastněnou stranu taj. Dr. Fr. Trnka) stran dodatečného předpisu úrazových příspěvků.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Ministerstvo sociální péče rozhodnutími z —, proti nimž směřují podané stížnosti, vyslovilo v pořadí instančním, že st-lé jsou povinni, za příspěvkové období 1919/II. zaplatiti pojistné příspěvky úrazové na základě tarifu usneseného správní komisí úrazové pojišťovny dělnické v Praze dne 14. listopadu 1919 a schváleného výnosem ministerstva sociální péče ze dne 21. prosince 1919 č. 30613/III/19 a to již s účinností od 1. července 1919.
Vůči námitkami vzneseným v odvoláních, že předpis úrazových příspěvků se zpětnou účinností od 1. července 1919 odporuje zákonu, poznamenalo ministerstvo, že zvýšení tarifu s platností od 1. července 1919 bylo správní komisí ústavu složenou ze zástupců zaměstnavatelů a zaměstnaných, pravoplatně usneseno a ministerstvem sociální péče jako nezbytně nutné ve smyslu § 16 úraz. zákona schváleno a že není též žádného zákonného ustanovení, které by vylučovalo zpětnou platnost takového opatření.
O stížnostech proti těmto rozhodnutím podaných uvážil nss toto:
Předmětem sporu v daném případě jest otázka, je-li úrazová pojišťovna oprávněna, usnésti se během příspěvkové periody na zvýšení příspěvkové sazby tarifu se zpětnou účinností od počátku příspěvkového období, během něhož usnesení to se stalo.
Nss, řeše tuto otázku, řídil se na základě usnesení odborového plena svého ze dne 18. září 1922 těmito úvahami:
Zákon o úrazovém pojišťování ze dne 28. prosince 1887 č. 1 ř. z. na rok 1888 ustanovuje v § 16 jediné, že se pojistné vyměří dle tarifu od pojišťovny sestaveného a státem schváleného, nemá však žádného předpisu o tom, zdali a pokud může ustanovena býti zpětná působnost tarifu.
Jest tudíž při řešení otázky výše uvedené přihlédnouti k tomu, zda tendence předpisů o úrazovém pojištění platných v době vydání nař. rozhodnutí vylučuje oprávnění úrazové pojišťovny, aby se usnesla během období příspěvkového na změně tarifu s účinností její od počátku období toho, jinak řečeno, zda je pro příspěvkovou povinnost zaměstnavatelovu rozhodným onen tarif, který platí na počátku období příspěvkového aneb ten tarif, který náležitým způsobem vznikl během; tohoto období příspěvkového.
Po stránce formální jest především vytknouti, že členy úrazových pojišťoven, které dle § 9 zákona úrazového spočívají na zásadě vzájemnosti, jsou dle § 10 t. z. jak podnikatelé závodů pojištění podléhajících také dělníci a výkonní úředníci v nich zaměstnaní v § 1 naznačení a že orgánem povolaným k projevům vůle jak zákonodárné, tak výkonné v mezích stanov státem schválených jest představenstvo, jemuž náleží veškeré vedení správy a zastupování ústavu a které dle § 12 cit. zák. jest organisováno tak, že v něm stejným poměrem zastoupeni jsou podnikatelé i pojištěnci.
Vzorné stanovy vydané ministerskou vyhláškou ze dne 24. ledna 1889 č. 13 ř. z., s nimiž souhlasí stanovy úrazové pojišťovny v Praze, v § 19 určují působnost představenstva a přikazují do jeho působnosti jak usnášení se o tarifu, tak i o jeho změnách vůbec bez jakéhokoliv omezení, zejména bez omezení časového.
Ani zákon ani stanovy neomezují výslovným předpisem svobodnou vůli představenstva jako zákonného představitele a zákonodárného orgánu úrazové pojišťovny usnášeti se na změně tarifu, a to ani co do doby, od které má tarif účinkovati.
Projev vůle té jest omezen jediné potud, že nesmí odporovati základním principům, jimiž úrazové pojišťování jest ovládáno a duchu zákona toho vůbec.
Po této stránce uvážil nss toto:
Dle § 16 zák. úrazového opatří se peníze, jichž třeba, aby uhrazeny byly dle početních zásad pojišťovací techniky náhrady, jež pojišťovny podle §§ 6 a 7 vypláceti mají, i náklady správní, jakož i podíl, kterého se má použíti dle § 15 k utvoření reservního kapitálu, příspěvky pojistnými, které členové podle výdělku pojištěnců platiti mají.
Tarif pojistný má pak sdělán býti dle příspěvkové sazby, která bude vyšetřena pro každé procento nebezpeší a každé dvě koruny výdělku.
Naše úrazové pojišťování je tedy vybudováno jednak na systému kapitálovém, který znamená, že příspěvky pojistné mají býti vyměřeny tak, aby stačily k utvoření fondu, ze kterého by dávky úrazové mohly býti hrazeny, jednak na systému prémiovém, totiž že se vypočítávají příspěvky pojistné se zřetelem k tomuto účelu a stanoví se předem podle počtu pravděpodobnosti.
Z toho plyne, že tarif má ovšem dle své povahy zpravidla působiti pro dobu budoucí, že však musí příslušnému orgánu úrazové pojišťovny ponechána býti možnost tarif změniti, jakmile výsledky hospodaření ukážou, že skutečnost je jiná než předpoklady, na nichž je tarif založen, že změna tarifu je nutná.
Dle § 21 zák. úrazového jsou podnikatelé povinni do 14 dnů po uplynutí každého období příspěvkového stanovami určeného zaplatiti kvóty tarifního pojistného a připojiti výpočet o výši pojistného, za uplynulé období příspěvkové, pojišťovna pak prozkoumá, jak § 23 nařizuje, správnost výpočtu a na základě provedené zkoušky stanoví se pojistné příspěvky za období uplynulé. Dle § 28 vzorných stanov mají příspěvky placeny býti pololetně pozadu tak, že jsou splatný vždy 30. června a 31. prosince za uplynulou periodu příspěvkovou.
Z těchto ustanovení neplyne však ještě, že pro určité příspěvkové období jest výlučně rozhodný onen tarif, který platil v době, kdy toto období počalo. Ustanovení ta spíše nasvědčují tomu, že definitivní výpočet příspěvků má se státi až po uplynutí periody příspěvkové dle tarifu, který v době tohoto konečného stanovení pojistných příspěvků je v platnosti.
Taková změna výpočtu příspěvků na základě změny tarifu, nastalé ještě před uplynutím období příspěvkového, by pak ovšem odporovala zákonu, kdyby jí porušeno bylo právo podnikatele k placení příspěvků povinného.
Dle § 17 zák. úrazového v původním jeho znění připadlo z pojišťovacích příspěvků dle tarifu vyměřených na pojištěnce 10% a dle § 22 byl podnikatel oprávněn zaměstnancům svým částku na ně připadající ze mzdy neb služného jich si zadržeti.
V tomto právu by byl podnikatel ovšem zkrácen dodatečným zvýšením tarifu, které by mělo zpětnou působnost a neodpovídalo by proto takové dodatečné zvýšení tarifu za minulou dobu intencím zákona. Zákonem z 21. srpna 1917 č. 363 ř. z. bylo však ustanovení § 17 zák. úrazového změněno tak, že pojišťovací příspěvky jdou vůbec na řád podnikatele, čímž o;dpadla hlavní překážka bránící zvýšení tarifu během období příspěvkového se zpětnou platností.
Zbývá tedy ještě námitka, že náš úrazový zákon přijal zásadu pojištění proti pevné prémii předem, stanovené, aby podnikatel při kalkulaci op.n výrobků svých věděl, s jakým obnosem pojistného jest mu poptati a že by zmíněnou změnou tarifu byl poškozen, poněvadž by při kalkulaci cen nemohl zvýšený poplatek bráti v počet. Okolnost ta však nemůže padati na váhu, uváží-li se, že tarif má býti dle intencí zákonodárce regulátorem, který musí míti potřebnou pružnost, má-li odpovídati skutečným poměrům, a že výrobce musí při kalkulaci cen počítati s jistým risikem, zejména možností, že v době, než dojde k odbytu zboží, změní se předpoklady, na nichž kalkulace jeho spočívá, zejména s možností, že veřejné dávky budou zvýšeny. Nepočítá-li s takovou možností, činí tak na své vlastní nebezpečí.
Také nelze přehlédnouti, že by dle názoru stížnosti důsledně snížení tarifu za dobu minulou nebylo přípustné, ač by proti němu věcně sotva co mohlo býti namítáno.
Na základě uvedených úvah dospěl nss k úsudku, že zvýšení příspěvkové sazby tarifu v průběhu období příspěvkového se zpětnou účinností od počátku téhož období neodporuje ani znění ani duchu platných předpisů o úrazovém pojištění a zamítl proto stížnosti jako neodůvodněné.

Citace:

č. 1710. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 514-517.