Č. 1756.

Policejní právo trestní: I. Není podstatnou vadou řízení, nebyl-li v policejním řízení trestním každý svědek vyslýchán v nepřítomnosti druhých. — II. Nejv. spr. soud nemůže přezkoumávati hodnocení výpovědí svědeckých, správním úřadem předsevzaté. — III. Ke skutkové podstatě přestupku § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z.
(Nález ze dne 15. prosince 1922 č. 19259.)
Věc: Jiří Sch. ve V. proti zemské správě politické v Brně o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem okresní správy politické v Přerově z — byl st-l uznán vinným přestupkem § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., spáchaným tím, že se dne — veřejně na návsi ve V. choval proti- policejně, pronášeje výroky: »No jaká sláva Masarykovi, snad že se jel do Ruska nažrat; a co nám pomohl Masaryk — pomohl jen boháčům, nám však Masaryk h pomohl, pomohl jen nařvancům, do Ruska se šel jen nažrat; komunisté ho vítat nebudou, nevidí těch 370 zavřených, těm nepomůže«; těmito výroky vzbudil jmenovaný veřejné pohoršení a byl proto pro naznačený přestupek odsouzen k trestu vězení 14 dnů.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo zamítnuto s odůvodněním, že skutková podstata přestupku je prokázána, trest se však zmírňuje z moci úřední na vězení 48 hodin.
Rozhoduje o stížnosti, vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí i vadnost řízení, uvážil nss takto:
Cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. zakazuje v § 11 každé policejně závadné chování na veřejných shromaždištích, jímž se porušuje pořádek a slušnost, ruší zábava obecenstva aneb jinak způsobuje pohoršení.
Žal. úřad ve výrocích st-li za vinu kladených shledává skutkovou podstatu uvedeného trestního činu. Pokud stížnost namítá, že obviněný uvedených výroků vůbec neužil, jde o otázku, zda mohl správní úřad na základě provedených důkazů dospěti k zjištění, že st-l inkriminovaná slova pronesl. Svědci Vilém K. a Alois R. k rozkazu druhé stolice v přítomnosti obviněného u první stolice slyšení potvrdili, že obviněný užil všech výroků mu za vinu kladených; svědek Florián K. potvrdil výrok obviněného: »No jaká sláva Masarykovi, snad že se jel nažrat do Ruska.«
St-l vytýká způsobu, jakým svědci u první stolice byli slyšeni, vadnost, ježto jednak byli zároveň přítomni, takže byl následující svědek vždy pod vlivem předchozího a pak nereprodukovali samostatně výroky st-li za vinu kladené, nýbrž jen všeobecně a paušálně udali, že výroky pronesl.
Výtka tato jest, pokud se týká svědka Floriána K. v rozporu se spisy, ježto K. slova obviněným pronesená samostatně opakoval při svém výslechu stejně jak je udal četníkovi. K. a R. taktéž slova obviněného svého času dopodrobna udali četníkovi, mohli se proto odvolati na četnickou zprávu a stačilo, potvrdili-li správnost svých dřívějších údajů. V policejním řízení trestním nejsou předepsány určité formy pro výslech svědků a nebylo by proto podstatnou vadou řízení ani, kdyby nebyl každý svědek v nepřítomnosti ostatních slyšen. Úřad měl o podrobných a určitých výpověděch svědků spolehlivý a dostačující podklad pro zjištění skutkových okolností případu, hodnocení průvodní síly prostředků průvodních nemůže však nss přezkoumávati.
Ve věci samé snaží se st-l i pro případ, kdyby slov mu za vinu kladených skutečně byl užil, prokázati, že správní úřad k rozhodování o trestním činu není příslušným, ježto inkriminovaná slova se týkají pouze osoby presidenta republiky a nikoliv jeho úřadu a mohl by proto st-l pro tato slova býti žalován jenom u soudu pro urážku na cti.
Náhled tento není správným.
Zákon stanoví pro čin, o který jde, policejní trest s výhradou případného trestního stíhání, jest tedy dle daných okolností přípustný dvojí trest a to každý samostatně, předpokládaje, že trestní čin vyčerpává skutkovou povahu deliktu jak policejním nařízením, tak i trestním zákonem stanovenou. Dospěl-li žal. úřad na základě provedených důkazů k závěru, že st-1 inkriminovanými výroky způsobil pohoršení, není závěr ten v rozporu se zákonem ani se spisy; výroky, jichž st-1 užil o nejvyšším funkcionáři státu, jsou samy o sobě dle povahy své způsobilé vyvolati u každého slušného člověka pohoršení a jsou jimi dotčeny city vážnosti příslušníků státu k presidentovi republiky.
Stížnost bére nař. rozhodnutí v odpor též v tom směru, že tu nejde o veřejné pohoršení; také tato výtka není důvodná. Cís. nařízení z 20. dubna 1854 v § 11 nestanoví, že by pohoršení samo musilo být veřejné, nýbrž mluví jen o pohoršení vůbec, vyvolaném na veřejném místě.
Tato náležitost jest tu zajisté dána, neboť výroky závadné proneseny byly — jak nesporno — na návsi, místě to zajisté veřejném, u přítomnosti více osob, které výroky těmi pohoršeny byly.
Vývody stížnosti nejsou proto ani ve směru meritorním případný, pročež bylo ji jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 1756. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 609-610.