Č. 1681.

Železnice: I. Konsens stavební udělený pro stavbu soukromé vlečky do továrny nezaniká uplynutím určité doby. — II. K podmínce § 2 zák. o spr. s.: tvrzené porušení subjektivních práv.
(Nález ze dne 22. listopadu 1922 č. 17370.)
Věc: Karel W. v Praze a spol. (adv. Dr. J. Brabec z Prahy) proti ministerstvu železnic v Praze (min taj. Dr. Fr. Zuna) o platnost stavebního povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle protokolu sepsaného dne 16. září 1911 moravským místodržitelstvím v obci Hodolanech, týkajícího se zřízení vlečné dráhy do továrny na cement a cementové výrobky firmy Hrůza a Rosenberg v Olomouci udělen byl ex commissione stavební konsens pro stavbu této vlečky za podmínek v protokole tom, jakož i ve výnosu ministerstva železnic ze dne 4. srpna 1911 č. — obsažených. Konsens ten udělen v předpokladu, že stavebník nabude držby pozemků, na kterých vlečka ta má býti postavena.
Ministerstvo železnic v souhlase s ministerstvem vnitra přiznalo stavbě té výnosem ze dne 3. listopadu 1911 všeobecnou užitečnost ve smyslu § 1 zákona ze dne 18. února 1878 č. 30 ř. z., vzavši stavební konsens na vědomí.
Proti těmto dvěma rozhodnutím nebyla podána stížnost.
Vyvlastňovacím nálezem ze dne 20. ledna 1913 uznalo moravské místodržitelství, že dědicové po Václavu W. — nynější st-lé — jsou povinni firmě li. a R. pro zřízení této vlečky do vlastnictví odstoupiti pare. č. kat. obce H.
Stížnost dědici po Václavu W. proti tomuto vyvlastňovacímu nálezu podaná byla ministerstvem vnitra rozhodnutím ze dne 23. května 1914 zamítnuta.
K návrhu firmy H. a R. povolil okresní soud v Olomouci k žádosti moravského místodržitelství poznámku vyvlastnění na pozemcích dle hořejšího nálezu vyvlastněných.
Rozhodnutím ze dne 24. ledna 1921 zrušila zemská správa politická v Brně vyvlastňovací nález dne 20. ledna 1913, pokud šlo o pozemky st-lů, dovolávajíc se § 37, odst. 3 zákona ze dne 19. února 1878 č. 30 ř. z. Toto rozhodnutí, nenyvši nikým vzato v odpor, nabylo právní moci.
Dříve než bylo vydáno toto rozhodnutí, zažádala firma H. a R. u zemské správy politické v Brně žádostí de dato 10. ledna 1921, aby zavedeno bylo ohledně pozemků st-lům patřících nové řízení vyvlastňovací dle § 21 cit. zák. Uvedla v žádosti té, že nové politické pochůzky potřebí nebude, poněvadž poměry se nezměnily, leda potud, že návrh je tím odůvodněnější, když se bude v Olomouci stavěti nové nádraží. Zemská správa politická v Brně předložila spis> ministerstvu železnic, aby rozhodlo o tom, zdali stavební povolení, svého času při komisi ze dne 16. září 1911 zjištěné a ministerstvem železnic ve Vídni na vědomí vzaté, jest ještě v platnosti. O tom uvědomila jak firmu H. a R., tak st-le. Tito v podání z 5. dubna 1921 hájili stanovisko, že konsens projitím doby dle stavebního řádu zanikl a že firma H. a R. vlečky nepotřebuje, majíc již vlečku jinou.
Ministerstvo železnic, vyžádavši si zprávu ředitelství čsl. státních drah v Olomouci, která vyzněla v ten smysl, že postavení vlečky, jdoucí přes pozemky st-lů, je dosud v zájmu nerušeného provozu dráhy a že firma H. a R. nepostavila posud vlečku jinou, nýbrž jen část vlečky, schválené konsensem ze 16. září 1911, pokud netanguje pozemky st-lů, vydalo nař. nyní rozhodnutí tohoto znění:
Stavební povolení, udělené jménem bývalého ministerstva železnic při
pochůzce politické dne 16. září 1911 ex commissione bývalému ředitelství
severní dráhy ve Vídni pro stavební firmu H. R., nepozbylo platnosti
proto, že nebylo omezeno lhůtou a příslušný stavební řád nelze vztaho-
vati na železniční stavby tohoto druhu.
Vedle toho nezměnily se stavební poměry, pro něž se bývalé ředitelství severní dráhy ve Vídni stavebního povolení pro tuto vlečku domáhalo, a jest tudíž provedení konsentovaného projektu v celém rozsahu jak v zájmu nerušeného provozu státních drah, tak i v zájmu hospodářského vedení závodu stavebníkova nezbytně nutné.
Všeobecná prospěšnost vlečky byvši stavebníku přiřčena dle § 1 zák. z 18. února 1878 č. 30 ř. z. v dohodě s bývalým ministerstvem vnitra výnosem z 3. listopadu 1911 č. — zůstává v platnosti.
Ředitelství státních drah v Olomouci vyzváno, aby provedlo vyvlastňovací řízení a vydalo — bude-li výsledek nezávadný — nové vyvlastňovací nálezy.
Proti tomuto rozhodnutí, pokud jím vysloveno, že stavební povolení dané ex commissione dne 16. září 1911 nepozbylo platnosti, směřuje stížnost podaná u nss-u dědici po Václavu W.
Rozhoduje o stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Odvodní spis žal. úřadu míní, že stížnost je nepřípustná jednak proto, poněvadž nař. rozhodnutím nebylo vůbec zasaženo do práv st-lů, jednak proto, poněvadž neobsahuje přesně formulovaných bodů stížných. Tento názor však nss nesdílí.
Jest ovšem nepochybno, že vlastnického práva případně držby st-lů se nař. rozhodnutí nedotklo, poněvadž těch dotknouti se může pouze nález vyvlastňovací. Přece však nelze právem tvrditi, že by nař. rozhodnutí práv st-lů vůbec se nedotýkalo a že by tedy stížnost byla dle § 2 zák. o ss nepřípustná. Nař. rozhodnutím vysloveno, že stavební konsens, udělený firmě li. a R. při politické obchůzce dne 16. září 1911 pro stavbu vlečky, nezanikl, nýbrž trvá dále. Tím vysloveno, že není potřebí, aby bylo o konsensu tom.znovu jednáno. Následkem toho omezí se další řízení na řízení vyvlastňovací, jež bude k žádosti firmy H. a R. prováděno, a v tomto budou moci st-lé činiti námitky pouze proti vyvlastnění, nikoli však proti plánu stavby vlečky jakožto plánu, poněvadž v tom směru je již stavebním konsensem, daným dne 16. září 1911, pravoplatně rozhodnuto. V tom směru zasáhlo nař. rozhodnutí do subjektivních práv st-lů, t. j. do jejich procesních práv jako strany.
Že tomu tak, vyplývá z ustanovení nařízení z 29. května 1880 č. 57 ř. z. a nařízení z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. Dle § 24 prve citovaného nařízení postupovati je při vlečkách, k jichž stavbě potřebí je povolení ministerstva obchodu — nyní ovšem železnic — dle § 18 nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. a tento poukafcuje, jde-li spolu o vy vlastnění, na §§ 12—17 tohoto nařízení. Úkol pochozí komise, jež v případě takovém má býti konána, je pak dvojí: jednak vyšetřiti věc, která se má vyvlastniti, a podati dobré zdání o námitkách, proti vyvlastnění vznesených, jednak však také podati dobré zdání o plánu stavby a o námitkách proti němu činěných. Strany mohou pak dle odst. 4 činiti námitky nejen proti vyvlastnění, ale také proti stavebnímu plánu.
Tato poslednější možnost je však st-lům odňata nař. rozhodnutím,
jež vyslovuje, že stavební konsens byl pravoplatně již vysloven a v tom
směru nař. rozhodnutí zasáhlo v práva st-lů. Zda právem či neprávem,
o tom je nss-u rozhodnouti.
Nss neshledal také, že by stížnost byla nepřípustnou s hlediska § 18 zákona o správním soudě. Tvrdíť, že nař. rozhodnutí je nezákonným, poněvadž konsens projitím doby dle názoru jejího zanikl, a řízení vadným, poněvadž skutkový podklad, z něhož nař. rozhodnutí vychází, je zjištěn vadně.
Ovšem neshledal nss stížnost důvodnou.
Stížnost netvrdí, že by stavební konsens ex commissione dne 16. září 1911 k stavbě vlečky firmě H. a R. daný a výnosem ministerstva železnic ze dne 3. listopadu 1911 na vědomí vzatý, byl výslovně býval omezen na určitou dobu, nýbrž dovozuje jen, že z povahy věci a císařského patentu, blíže neuvedeného, vyplývá, že určitou lhůtou omezen býti musí. Pokud snad stížnost tím dovozuje nezákonnost nebo vadnost konsensu dne 16. září 1911 ex commissione uděleného, bylo by ovšem v tom směru stížnost odmítnouti jako nepřipustil cu, poněvadž jest opožděna (§ 14 zák. o ss.).
Pokud pak stížnost dovozuje, že žal. úřad nebyl oprávněn konsens Obnoviti, jdou vývody stížnosti mimo. Neboť nař. rozhodnutím nebyl konsens obnoven, vždyť obnovení předpokládá zánik, nýbrž prohlášeno pouze, že trvá dále, poněvadž právě, byv dán, nebyl na určitou lhůtu omezen.
Stížnost netvrdí ovšem výslovně, že by ex lege stavební konsens železniční zanikl, nebylo-li ho v určité lhůtě — třeba by v něm nebyla uvedena — použito, ale vývody její patrně na tento právní názor pouka- zují a z něho nezákonnost nař. rozhodnutí dovozují. Názor ten je však mylný. V citovaných svrchu nařízeních z 29. května 1880 č. 57 ř. z. a z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. není ustanovení, o něž dal by se názor takový opříti.
Že se nelze dovolávati stavebních řádů moravských (§ 51 zákona ze dne 16. června 1894), vyslovilo nař. rozhodnutí a stížnost proti tomuto názoru vůbec nebrojí. Má-li stížnost na mysli cís. nař. ze 14. září 1854 č. 238 ř. z., tu dovolání se tohoto nařízení bylo by nemístným, poněvadž nejde o udělení koncese železniční, nýbrž o povolení k stavbě vlečky.
Proto neshledána námitka, pokud naříkanému rozhodnutí vytýká nezákonnost, důvodnou.
Pokud jde o namítané vady řízení, bylo i touto námitkou se zabývati, poněvadž byť i konečný návrh zněl jen na zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost, přece námitka ta je ve stížnosti formulována a nelze ji pominouti, jak navrhuje to odvodní spis. strany zúčastněné.
V tom směru namítá stížnost jednak, že skutkový podklad, z něhož žal. úřad vycházel, že totiž poměry vůči době, kdy konsens stavební byl udělen, se nezměnily, je mylný, jednak že st-lé nebyli k šetření v tom směru konaném přizváni. I tu je třeba znovu uvésti, že nešlo o obnovu konsensu, tedy o konsens nový, nastupující na místě konsensu zaniklého, nýbrž jen o rozhodnutí, zda konsens tak, jak byl 16. září 1911 udělen. trvá.
Ministerstvu železnic zůstaveno je §em 46 nař. z 25. ledna 1879 č. 19 ř. z. naříditi pro zachování bezpečnosti a obecného dobra doplnění a změnu schválených již návrhů. V daném případě šlo o návrh již schválený a bylo by ministerstvo bývalo oprávněno schválený návrh (konsentovanou stavbu) změniti nebo ji doplniti, kdyby bylo shledalo, že bezpečnost a obecné dobro toho vyžaduje.
Jestliže za účelem tohoto zjištění provedlo šetření a nepřivzalo k němu st-le, není v tom žádné vady, poněvadž § 46 v případě předepsání změn nařizuje pouze slyšení společnosti železniční. Konstatování v nař. roz- hodnutí obsažené, že poměry se nezměnily, nemá zřejmě jiného smyslu než že žal. úřad nemá příčiny, na konsensu k stavbě v r. 1911 daném, posud však nepoužitém, něčeho měniti neb nařizovati jeho doplnění, když se poměry nezměnily.
Nezměněný stav, žal. úřadem konstatovaný, byl tedy pouze příčinou, proč žal. úřad na daném stavebním konsensu ničeho nezměnil, nebyl však důvodem pro obnovu tohoto konsensu, jak stížnost zřejmě — ovšem mylně — se domnívá.
Úřad žal. pro svůj zákcnu odpovídající výrok, že stavební konsens daný 16. září 1911 nezanikl, nýbrž trvá, nebyl by potřeboval onoho šetření vůbec a provedl-li je k účelu jiného zjištění, nemohla by ani případná jeho vadnost, kterou však nss v žádném směru neshledal, míti na zákonnost nař. rozhodnutí vliv.
St-lé ve svém podání ze dne 5. dubna 1921 nežádali, aby konsens stavební byl zrušen, nýbrž zastávali pouze právní názor, že projitím doby a změnou poměrů zanikl. Totéž stanovisko hájí i stížnost. Nesío tedy snad o návrh st-lů na zrušení povoleného konsensu, nýbrž jen o rozhodnutí otázky právní, zda udělený konsens stavební projitím doby uhasí, a nebylo tedy i z toho důvodu potřebí, aby st-lé uvědomeni byli o šetření, jež žal. úřad zavedl, nehledě ani k tomu. že k věci té v podání z 5. dubna 1921 své stanovisko zaujali.
Proto shledána i výtka vad řízení bezdůvodnou.
Z těchto důvodů byla stížnost zamítnuta.

Citace:

č. 1681. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 442-445.