Č. 1644.Známky: K registrační způsobilosti známek svou povahou deskriptivních (»alabastrin«). Známka svou povahou deskriptivní, nestane se způsobilou k zápisu tím, že se vžila tak, že ji zúčastněné kruhy obchodní uznávají toho času za označení zboží určitého závodu.(Nález ze dne 13. listopadu 1922 č. 6010/21.) Věc: Firma St. a spol. v H. proti ministerstvu obchodu stran ochranné známky »Alabastrin«.Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.Důvody: Stěžující si firma ohlásila dne 30. června 1919 u obchodní a živnostenské komory v Liberci po rozumu zákona z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. k zápisu pro území republiky čsl. slovní známku »Ala- bastrin« pro prací prášek a známka ta byla také v rejstříku jmenované komory pod č. — zapsána. Ministerstvo obchodu vyžádavši si prve vyjádření strany nař. rozhodnutím vyslovilo, že známka ta z důvodu § 1 známkové novely z 30. července 1895 č. 108 ř. z. zapsána býti neměla a nařídilo její výmaz. Rozhodnutí to odůvodnilo ministerstvo takto: Známka č. — Liberec vykazuje výlučně slovo »Alabastrin« a jest tudíž známkou slovní. Slovo »Alabastrin« utvořeno jest ze slova »Alaoastr« připojením koncovky »in«. Změnu slova »alabastr« tím vyvolanou jest považovati za nepatrnou, ježto koncovkou tou nemění se ani zrakový ani sluchový dojem slova »alabastr«, jež i v složenině »alabastrin« jest úplně patrná.Alabastr jest nerost, jenž stal se svou bělostí příslovečným. V označení »Alabastrin« bude tudíž konsumenstvo důvodně spatřovati údaj jakosti zboží v tom smyslu, že prací prášek známkou tou chráněný činí prádlo alabastrově bílým.Odporuje tedy známka v tomto směru ustanovení § 1 známkové nov. ze dne 30. července 1895 č. 108 ř. z.O stížnosti proti rozhodnutí tomu podané uvážil nss toto:Vývody stížnosti, týkajícími se výkladu zákona z 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n., nepokládal soud za potřebné se v daném případě zabývati již proto, že nař. rozhodnutím nařízen byl výmaz sporné známky z důvodu, že známka ta nevyhovuje předpisu § 1 novely známkové, obsahujíc výlučně udání o jakosti zboží. Z důvodu toho by však mohl výmaz známky již na základě § 21 lit. d) známk. zák. z 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. (co do znění změněného čl. IV. novely ze 17. března 1913 č. 65 ř. z.) kdykoli nálezem ministerstva býti nařízen a jest tedy pro daný případ otázka, zdali zápis provedený ve smyslu zák. č. 471 z r. 1919, jest zápisem novým čili nic, nerozhodná.Jest tedy zkoumati důvodnost námitky popírající ve věci samé, že známka »Alabastrin« obsahuje výlučně údaj jakosti zboží a že tedy odporuje předpisu § 1 nov. z r. 1895.Stížnost vytýká v tomto směru především, že úřad neprovedl šetření o tom, že — jak tvrdí st-lka — dle názoru obchodních kruhů slovo »Alabastrin« neoznačuje výhradně jakost zboží a jeho určení, nýbrž jest pokládáno za známku původu výrobku a zboží ze st-lčina závodu. Námitka tato založena jest zřejmě na právním názoru, že také známka po rozumu § 1 novely z r. 1895 deskriptivní stává se způsobilou k zápisu tehdy, když v zúčastněných obchodních kruzích získala si uznání jako známka označující původ zboží ze závodu, pro nějž se zápis žádá. Nss nemohl tento názor uznati za správný, řídě se v podstatě těmito úvahami: Známkový zákon z r. 1890 vymezuje v § 1 pojem známky v ten rozum, že známkami rozumějí se v tomto zákoně zvláštní znamení, která slouží tomu rozlišovati výrobky a zboží pro obchod určené od jiných výrobků a zboží stejného druhu. K tomuto výměru připojila pak novela ze 17. března 1913 č. 65 ř. z. jako druhý odstavec ustanovení tohoto znění:»Při posuzování, zdali se některá známka k tomu hodí, buď přihlédáno ke všem okolnostem, zejména k době, po kterou se známky užívá, podle názoru účastných obchodních kruhů.«Zákon, mluvě tu o názoru zúčastněných kruhů obchodních, měl patrně na zřeteli, že nazírání těchto kruhů na tu kterou známku v některých případech bude se lišiti od obecného nazírání kruhů nezúčastněných a pro. tyto případy zamýšlel uložiti úřadům, aby při rozhodováních, jež tu měl na mysli, položily svým rozhodnutím za měřítko nazírání zúčastněných kruhů obchodních. Podle zkušenosti půjde při tom obyčejně jen o otázku, zdali známka, sama o sobě t. j. podle kriterií obvyklých v širokých kruzích, na tom kterém odvětví obchodním nezúčastněných, nevhodná, nezískala si dlouhým faktickým užíváním v zúčastněných kruzích uznání jako známka výrobků, nebo zboží určitého závodu.Ale pravý smysl onoho ustanovení byl vystižen, zejména, aby bylo možno posouditi, na jaké rozhodnutí úřadů zákon, dávaje onu direktivu, pomýšlel, dlužno nejprve přihlédnouti k ostatním předpisům práva známkového o tom, které známky mohou býti předmětem zápisu do rejstříku a tudíž i oné zvláštní ochrany, kterou známkám zapsaným právo známkcvé poskytuje.V tom směru přihlédnouti jest zejména k § 3 známk. zák. (ve znění novelami upraveném) a k § 1 novely z r. 1895. Předpisy § 1 zn. zák. (v nynějším znění) pod č. 1, 2 a 4 vyloučeny jsou ze zápisu známky obsahující výhradně obraz nebo jméno osob veřejně významných, státní nebo jiné veřejné znaky, známky nemravné, pohoršlivé nebo způsobilé klamati konsumenty. Pod č. 3. uvedeny jsou jako nepřípustné značky, »kterých vůbec se užívá k označení určitých druhů zboží v obchodě.«Novela z r. 1895 pak připustivší v zásadě známky slovní, dotud ze zápisu vyloučené, ponechala zákaz zápisu v platnosti pro takové známky slovní, které obsahují výhradně údaje o místě, době nebo způsobu výroby, o jakosti, určení o ceně, množství a váze zboží — t. j. pro tak zvané známky deskriptivní.Máme-li veškeré uvedené předpisy práva známkového na zřeteli, vzniká otázka, zdali zásady obsažené v 2. odst. § 1 zn. zák. použíti jest jen tenkráte, posuzuje-li se způsobilost známky k zápisu toliko s hlediska 1. odst. § 1 zn. zák., to jest v tom směru, je-li způsobilá rozlišiti výrobky a zboží jí opatřené od jiného zboží stejného druhu, jinými slovy, je-li podle obvyklé terminologie distinktivní, či sluší-li zásadě té přiznati plat- nost také ve všech neb aspoň v některých případech posuzování, nevadí-li zápisu známky některá z překážek v § 3 zn. zák. a v § novely z r. 1895 vytknutých.K rozřešení této otázky dospěl nss touto úvahou:Ustanovení 2. odst. § 1 zák. zn. založeno jest na myšlence, že nedostatek výraznosti některé známky může býti vyvážen tím, že kruhy mající zájem na výrobcích nebo zboží známkou takovou opatřených, budou ji na základě svých odborných znalostí a zkušeností přes její nedostatečnou výraznost, pojímati jako známku určenou k rozlišení právě těchto výrobků nebo zboží. Nemá býti podle úmyslu zákona měřítkem objektivní způsobilosti té které značky, rozlišovati jakékoli předměty obchodu od předmětů téhož druhu, ale jiného původu, nýbrž okolnost, zdali značka ve spojení s určitými konkrétními výrobky nebo zbožím jest fakticky pojímána jako ochranná známka těmi, kdo na obchodě s těmito předměty jsou účastni. Z toho vyplývá, že zásady vyslovené v odst. 2. § 1 zn. zák. použíti jest vždycky tehdy, ale jen tehdy, jde-li o otázku, zdali některá značka jest způsobilá plniti ten úkol, který pojmově náleží k podstatě známky ve smyslu známkového práva, t .j. rozlišovati výrobky a zboží od výrobků a zboží stejného druhu.V souhlase s tím a ostatně i dle povahy věci nelze použíti principu 2. odst. § 1 zn. zák., to jest pokládati za rozhodující pro posuzování způsobilosti známky nazírání zúčastněných kruhů obchodních, v těch případech, kdy zápis některé známky byl by na újmu zájmu veřejnému. Tak tomu jest nepochybně při známkách vyznačených v § 3 pod č. 1, 2 a 4. neboť důvodem zákazu známek tohoto druhu byly zjevně především zřetele povahy policejní. Pokud pak se týče závady vytknuté v § 3 pod č. 3 zn. zák., jest patrno, že zákon tu vylučuje ze zápisu a tím odepírá ochranu značkám, které mají povahu obvyklých prostředků dorozumívacích, tedy značek, jež jsou společným kulturním majetkem. Značky takové ovšem velmi často nebudou vyhovovati ani požadavku 1-ho odst. § 1 zn. zák., ale zvláštní důvod, proč výslovným předpisem byly ze zápisu vyloučeny, jest ve všeobecném, tedy veřejném zájmu, aby zápisem nebylo monopolisováno užívání potřebných neb obvyklých prostředků výrazových na prcspěch jednotlivého podnikatele a nebylo tak bráněno všem ostatním volně jich užívati. V podstatě platí týž důvod také pro známky deskriptivní. Také slovní výrazy, převzaté z daného materiálu jazykového, jež jsou potřebné nebo vhodné k popisu předmětu obchodu, musejí zůstati volně použitelný pro každého, kdo jich použíti chce. Všeobecný zájem i důvody ekvity příčí se i při známkách deskriptivních ternu, aby vytvářeny byly pro jednotlivce výsady na používání obecných prostředků výrazových, vzniklých bez jejich přičinění. Je-li však primárním důvodem zákazu známek v § 3 odst. 3 vyznačených a známek deskriptivních (§ 1 nov. 1895) veřejný zájem na tom, aby zachována byla volnost používání obecných (ať vůbec nebo jen v kruzích obchodních obvyklých) prostředku výrazových, jest zjevno, že pro posouzení, vadí-li zápisu některé známky závada v § 3, č. 3 zák. zn. nebo v § 1 novely z r. 1895 vytčená, jest zcela nerozhodno, zdali podle nazírání zúčastněných kruhů obchodních ona známka jest způsobilá rozlišiti zboží od jiného zboží téhož druhu, čili nic. Jinými slovy: Principu, vysloveného v § 1, odst. 2 zák. známk. použíti nelze, jde-li o rozhodování o způsobilosti známky s hlediska zák. předpisů právě uvedených.Nss dospěv k tomuto vymezení dosahu předpisu druhého odst. § 1 zn. zák. výkladem positivních norem zákonných, musil ještě zkoumati, není-li právní názor takto vyvozený v rozporu se zněním a úmyslem mezinárodních smluv, ochranných známek se týkajících, pod jejichž působením se rakouské právo známkové vytvářelo a jež proto jsou velmi závažnou pomůckou pro výklad předpisu zákonných.Soud takového rozporu nenalezl. Jest mimo veškeru pochybnost, že novela z r. 1913 pojala onen předpis do známkového zákona, aby tím rakouské právo známkové uvedla v souhlas se zněním čl. 6 t. zv. smlouvy washingtonské z 2. června 1911, jíž změněna byla mezinárodní svazová smlova pařížská ze dne 20. března 1883 na ochranu živnostenského vlastnictví — revidovaná již v Bruselu 14. prosince 1900.Čl. 6 smlouvy Washingtonské stanoví v odst. 1, že »každá tovární neb obchodní známka v zemi původu řádně uložená bude připuštěna tak, jaká jest (telle quelle) k uložení a bude chráněna v ostatních zemích svazu.«V odstavci 2 obsaženo jest ustanovení, které známky mohou přes zásadu odst. 1 býti odmítnuty nebo za neplatné prohlášeny. Rozvrženy jsou na tři skupiny. Pod č. 1 uvedeny jsou známky, jejichž zápisu brání nabytá práva třetích osob v zemi, kde se za ochranu žádá, pod č. 3 známky, odporující dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.Č. 2 zní doslova:»2°. Les marques dépcurvues de tout caractěre distinctif, ou bien composées exclusivement de signes ou ď indications pouvant servir, dans le commerce, pour designér 1'espěce, la qualité, la quantřté, la destination, la valeur, le lieu ďorigine des produits ou 1'ěpoque de production, ou devenus usuels dans le langage couraní ou les habitudes loyales et constantes du commerce du pays ou la protection est réclamée.Dans 1'appréciation du caractěre distinctif ďune marque, on devra tenir compte de toutes les circonstances de fait, notamment de la durée de 1'usage de la marque.«Jak je patrno, jsou v odstavci prvém vyloučeny z mezinárodní ochrany tři kategorie známek: známky, jimž se nedostává způsobilosti rozlišovací (distinktivity) t. zv. známky popisné (deskriptivní) a konečně známky, jež staly se obvyklými v řeči nebo v obchodních zvyklostech.Odstavec druhý — jehož obsah byl v podstatě převzat novelou z r. 1913 do § 1 známk. zák. — dává direktivu jen pro oceňování distinktivity, ukládaje, aby v této příčině byl brán zřetel k veškerým okolnostem skutkovým, zejména k době užívání Známky. Výklad, že tato direktiva platí i pro oceňování deskriptivnosti nebo obvyklosti známek v tom smy- slu, že by dlouhé užívání zakládalo podle intencí smlouvy nárok na zápis a (mezinárodní) ochranu také známek deskriptivních a obecně v řeči nebo v stycích obchodních obvyklých, odporuje znění citovaných ustanovení, neboť nelze předpokládati, že by téhož výrazu »caractěre distinctif« v odst. 2 bylo užito ve významu jiném, širším, než v odstavci právě předcházejícím, že by totiž tento výraz v odst. 2 zahrnoval nejen pojem »caractěre distinctif« ve smyslu odst. 1, nýbrž i druhá dvě kriteria v odst. 1 vytknutá jako důvod vylučující nárok na ochranu podle odst. 1, čl. 6. Rozeznávání pojmů distinktivita, deskriptivní povaha a obecná obvyklost známek jest v teorii i praxi známkového práva časté a nelze míti za to, že by se smlouva washingtonská byla chtěla uchýliti od obvyklé, vžité terminologie. Také věcné důvody svědčí proti takovému extensivnímu výkladu onoho 2. odst. pod č. 2 čl. 6 smlouvy, a to důvody v podstatě tytéž, jaké uvedeny byly svrchu: nelze přikládati mezinárodní smlouvě úmysl, že by chtěla nutiti smluvní státy, aby poskytovaly ochranu známkám, jež se delším užíváním fakticky vžily, ve svém území i tehdy, když by se tím omezovala volnost vlastních příslušníků užívati značek nebo slovních výrazů obvyklých, zejména také slov k popisu zboží potřebných nebo vhodných. Nějakých zvláštních, přesvědčivých důvodu, které by přes uvedené rrcmenty k výkladu takovému nutily. nss ani ve znění washingtonské smlouvy, ani ve zprávách o jejím vzniku nenadezl.Opíraje se o předcházející úvahy založil nss svůj nález na právním názoru, žt direktiva, daná úřadům předpisem odst. 2 § 1 zn. zák., aby posuzujíce, hodí-li se známka k rozlišení zboží od jiného zboží stejného druhu, přihlížely k době užívání známky jako k okolnosti rozhodující, neplatí pro posuzování otázky, nevadí-li zápisu známky překážka vytknutá v § 1 novely z r. 1895. Nestane se tedy podle názoru soudu známka, svou povahou deskriptivní, způsobilou k zápisu tím, že se vžila, tak že ji zúčastněné kruhy obchodní uznávají toho času za označení zboží určitého závodu.Nss neshledal proto ani nezákonnosti ani vady řízení v tom, že žal. úřad, uznav spornou známku za deskriptivní, nepokládal okolnost stěžující si firmou namítanou, že obchodní kruhy pokládají známku tu za označení původu zboží z jejího podniku, za revelantní a okolnost tuto tudíž nezjišťoval.Zbývá tedy otázka, pokládal-li úřad právem známku »Alabastrin« za deskriptivní. Naříkané rozhodnutí dovozuje po této stránce, že alabastr jest nerost svou bělostí »příslovečný« a že v označení »Alabastrin« bude tudíž konsumenstvo důvodně spatřovati údaj jakesti zboží v tom smyslu, že prací prášek známkou tou chráněný činí prádlo alabastrově bílým.Namítá-li proti tomu stížnost, že slova »alabastr« a »bílý« nejsou totožná, že vedle alabastru bílého jsou též alabastry rozmanitě zbarvené, nemůže tato námitka správnost usuzování žal. úřadu vyvrátiti. Jest notorické, že se slova alabastr (a jeho odvozenin)) v obyčejné řeči skutečně užívá k označení obzvláštní bělosti, a se zřetelem k této skutečnosti jest zcela bez významu, zdali mineralogii jsou známy také alabastry jiné než bílé. Jestliže pak úřad, vycházeje z notorické skutečnosti, že slovo alabastr bývá obecně spojováno s představou bělosti, dospěl k úsudku, že známka slovo to obsahující, má povahu deskriptivní, ježto označujíc prací prášek bude pojímána jako udání o účinnosti tohoto prášku (totiž že činí prádlo bílým), tudíž o určité jakosti zboží, nelze shledati, že by úsudek ten byl v rozporu s požadavky správného myšlení.Pokud by ve vývodech stížnosti bylo spatřovati námitku, že slovo »Alabastrin« není totožné se slovem »alabastr« a že tohoto důvodu nelze spornou známku pokládati za pouhou známku popisnou ve smyslu § 1 novely z r. 1895, jest uvésti toto: S tendencí předpisu § 1 nov. 1895 by se nesrovnával a účel předpisu toho by mařil výklad, že k zápisu způsobilé jsou slovní útvary, vzniklé jakoukoli, tedy i sebe nepatrnější změnou takových slov z některé řeči převzatých, která obsahují údaje v onom předpisu vypočtené. Naproti tomu však slovní útvary, byť i zřejmě utvořené ze slov popisného významu, které však svým vnějším celkovým rázem liší se od původních slov. z nichž vznikly, tak že jeví se jako slova umělá, tedy individuelní invencí svých původců nově vytvořená, nelze pokládati za pouhé údaje popisné po rozumu uvedeného předpisu. Zdali v konkrétním případě změna na běžném slově provedená jest způsobilá, aby novému útvaru tak vzniklému dodala ráz nového slova invencí vytvořeného, jest otázkou skutkovou. Mohl proto nss také úsudek, z něhož žal. úřad patrně vycházel, že slovo »Alabastrin« neliší se do té míry od běžného slova alabastr, aby je možno bylo pokládati za nově vytvořené zvláštní slovo, přezkoumati jen s hlediska § 6 zák. o ss. Ani v tom směru však neshledal, že by byl úsudek onen lo- gicky nemožný.Z veškerých uvedených důvodu bylo stížnost zamítnouti.