Č. 1718.

Obecní statek: Předmětem náhradních nároků zmíněných v § 4 zák. ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n., je výhradně náhrada peněžitá. Obec není vázána přihnouti návrh, který jí stran odbytného učinila většina 2/3 bývalých podílníků.
(Nález ze dne 1. prosince 1922 č. 18005.)
Věc: Marie D. v T. a spol. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou adv. Dr. M. Eckstein z Plzně) stran užitků z obecního lesa.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se zúčastněné straně nepřisuzují.
Důvody: Rozhodnutím zemského správního výboru z 30. června 1921 č. — byl v cestě instanční zamítnut nárok Josefa a Marie D. a spol., bývalých to podílníků obecního statku v T., aby jim vydána byla polovina nebo celý výkaz z lesů obecního statku na r. 1921 in natura, s odůvodněním, že se nárok ten příčí ustanovení § 4 zák. ze 17. července 1919 č. 421 sb. z. a n.
Do rozhodnutí toho podali Josef a Marie D. a spol. stížnost k nss. Pokud stížnost podal Josef D., bylo řízení o ní usnesením nss-u z dnešního dne zastaveno, ježto tento st-l při veřejném ústním líčení prohlásil za sebe, že stížnost odvolává.
Stížnost ostatních st-lů nss neshledal důvodnou, řídě se těmito úvahami:
St-lé v rekursu na zemský správní výbor vytýkali mimo jiné, že obecní lesy, o něž jde, neměly povahu obecního statku, nýbrž jsou vlastnictvím st-lů. Žal. úřad zamítl tuto námitku poukazem na to, že právní povaha oněch lesů jako obecního statku byla pravoplatně uznána rozhodnutím úřadů administrativních i nálezem býv. správního soudu ve Vídni ze dne 11. dubna 1905 č. 4050 a že je tu tedy v tomto směru věc rozsouzena. Brojí-li nyní stížnost proti tomuto výroku jen povšechnou námitkou, že není proň žádného skutkového ani právního základu, postrádá onoho přesného formulování stížného bodu, jakého žádá § 18 zák. o ss, a nepřipouští tedy, aby se jí nss po této-stránce zabýval.
Druhá námitka stížnosti opírá se o právní názor, že učiní-li aspoň 2/3 bývalých podílníků obci návrh na rozdělení užitků obecního lesa odchylné od pravidel stanovených v odst. 1. a 2. § 4 cit. zák., jak se stalo v uvedeném případě, je návrh ten pro obec závazný a obec nucena naň přistoupiti.
Názor ten je všlak naprosto mylný.
§ 2 zák. ze 17. července 1919 stanoví kategoricky, že požitečná práva dosavadních podílníků k nemovitostem obecního statku zanikají bez náhrady, pokud v §§ 3 a 4 není stanoveno jinak. Tím je tedy vysloveno, že také právo dosavadních podílníků, bráti in nátura dříví z lesa obecního statku, zásadně zaniká, a že náhrada za tuto újmu přísluší podílníkům jen potud a v tom způsobu, pokud a jak v § 4 je výslovně stanovena. Pokud se týče doby, kdy právo to zaniká, je patrno z ustanovení § 4 odst. 1, že zákon chtěl býv. podílníkům ponechati dosavadní naturální požitky jenom pokud připadají ještě na rok 1919. Od 1. ledna 1920 nastupují na místo nároků na požitky naturální nároky náhradní, upravené v odst. 1. a 2. § 4. Předmětem těchto nároků je pak — jak ze znění obou těchto odstavců nepochybně zřejmo — náhrada výhradně v penězích.
Nejedná se tedy v odst. 1. a 2. § 4 o nějaké rozdělování naturálních požitků z lesa, nýbrž o rozvržení peněžité náhrady za zaniklé již nároky na naturální požitky.
Ustanovuje-li dále odst. 3, že se obec může s podílníky dohodnouti o » odbytném za nároky v předcházejících odstavcích uvedené«, je patrno — zejména uváží-li se také imperativní předpis odst. 1. § 9 cit. zák. - že má na mysli zase jen odbytné v penězích. Již s tohoto hlediska nebylo by tedy možno odůvodniti nárok st-lů, aby se jim jako odbytné dostalo lesního výkazu na r. 1921. Nehledě k tomu, je však také zcela mylný názor, že učiní-li 2/3 býv. podílníků obci návrh na takové odbytné, jest obec povinna jej přijmouti. Zákon mluví o »dohodě«, a předpokládá tedy zřejmě, že obě strany se dobrovolně o odbytném shodly; kromě toho musí k této dohodě, má-li býti účinnou, přistoupiti ještě schválení dohledacího úřadu. Z toho je zřejmo, že o nějakém nároku podílníků na to, aby obec návrhu podanému dvěma třetinami jich vyhověla, nemůže býti řeči. Odst. 3. chtěl stanoviti pouze vázanost menšiny podílníků dohodou učiněnou mezi většinou jich a obcí, nikoli však vázanost obce. Je proto i s tohoto hlediska stížnost bezdůvodná.
Za tohoto stavu nelze pak ovšem shledávati ani žádnou vadu řízení v tom, že úřad nezjišťoval, zda návrh st-lů měl skutečně za sebou dvě třetiny podílníků.
Bylo proto stížnost zamítnouti.
Výrok o útratách opírá se o ustanovení § 40 zák. o ss.

Citace:

č. 1718. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 530-532.