Č. 1754.Administrativní řízení: * Nadřízený úřad správní není po zákonu oprávněn zrušiti z moci úřední pro vady řízení osvobozující trestní nález podřízené stolice.(Nález ze dne 15. prosince 1922 č. 19004.)Věc: Ant. P. a Dr. Adolf T. v K. (adv. Dr. A. Kraus z Kraslic) proti ministerstvu vnitra v Praze stran pokoutního obchodu s cizími valutami.Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.Důvody: Nálezy ze dne 6. října 1920 č. — sprostila okresní politická správa v Kraslicích Dra Adolfa T. a Antonína P. v K. obžaloby pro přestupek min. nař. ze dne 18. června 1918 č. 223 ř. z. proto, že konaným šetřením nebylo zjištěno, že by se byli dopustili přestupku obchodování s cizími platidly, a vyslovila současně vrácení zabavených a u ministerstva financí uložených peněz, a to: Dru A. T-ovi 9800 K a Ant. P-ovi 12310 M, pokud se týče jejich protihodnoty v Kč. Obnos 800 K. r. Antonínu P. zabavený byl prohlášen ve smyslu § 3 min. nař. ze dne 30. ledna 1919 č. 47 sb. z. a n. za propadlý ve prospěch státu.Naříkaným rozhodnutím zrušilo ministerstvo vnitra zmíněné trestní nálezy z moci úřední proto, že tyto nálezy spočívají na neúplném a vadném řízení, a uložilo okresní správě politické v K., aby doplníc šetření ve věci zavedené vydala nové nálezy.Ve stížnostech k nss podaných namítají Dr. Adolf T. a Antonín R. v podstatě, že nař. rozhodnutí porušuje zákon, ježto dle zásad administrativního řízení není přípustno, aby osvobozující nálezy I. stolice, jež vešly v moc práva, změněny byly rozhodnutím III. stolice, totiž ministerstvem vnitra, a to zejména s pominutím II. instance a zejména, že jest nepřípustná reformatio in pejus.Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:Administrativní řízení spočívá na myšlence respektování právní moci; opatření a rozhodnutí úřadů správních nabývají právní moci s účinkem, že zavazují i úřad, pokud účinek ten není vyloučen výslovným předpisem zákona aneb nejde o takové vztahy, které dle své povahy použití tohoto předpisu vylučují.Pokud jde o trestní řízení policejní, neobsahují předpisy je upravující nijakého výslovného ustanovení, jímž by účinky právní moci, pokud jde o nálezy trestní, byly vyloučeny, zejména, které by úřadům nadřízeným propůjčovalo právo nálezy trestní z úřední moci rušiti. Není nijakého podkladu pro názor, že by nálezy trestní podle své povahy nebyly způsobilé právní moci, jak vysvítá z toho, že dle trestního řádu účinky právní moci se přiznávají i osvobozujícím trestním nálezům soudním, jež v neprospěch obžalovaného naříkány býti mohou jen veřejným pokud se týče soukromým žalobcem, po případě soukromým účastníkem ve lhůtě třídenní (§§ 282, odst. 2, 465, odst. 3, 284 a 466 trest, řádu), kdežto výsledek zmateční stížnosti pro zachování zákona dle §§ 33, 292 a 479 tr. řádu nemá na osvobozeného obžalovaného žádného účinku (§ 292 tr. řádu).Že i předpisy upravující trestní řízení policejní z této zásady vycházejí, vysvítá již z myšlenky, na níž spočívá § 5 min. nař. ze dne 31. ledna 1860 č. 3 ř. z., dle něhož politické odvolací stolice nesmí zostřiti trest první instancí vyslovený. V tom, že pro policejní řízení trestní nebyla zavedena instituce veřejného žalobce, nelze o sobě ještě spatřovati dostatečný důvod, aby policejním nálezům trestním upírán byl účinek právní moci, poněvadž hájení veřejného zájmu na potrestáni za činy neb opomenutí, z moci úřední stihatelné, jest dle stávajícího právního řádu svěřeno úřadu trestnímu samému; nerecipovalo-li zákonodárství, upravujíc policejní trestní řízení jmenovitě v ministerských nařízeních ze dne 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., ze dne 5. března 1858 č. 34 ř. z. a ze dne 31. ledna 1860 č. 31 ř. z. institut veřejného zástupce pro obor všeobecného policejního řízení trestního, činilo tak zřejmě vědomě a úmyslně — a to patrně vzhledem k zamýšlenému zjednodušení celého řízení a vzhledem k menší závažnosti přestupků, pro něž toto řízení mělo platiti —, neboť institut veřejného žalobce jako zástupce veřejných zájmů byl dobře znám tehdejšímu zákonodárství, jež jej zavedlo již ve starém trestním řádě soudním ze dne 29. července 1853 č. 151 ř. z. a výslovně jej recipovalo v § 4 cís. nař. ze dne 20. června 1858 č. 88 ř. z. pro trestní řízení poli- cejní ohledně oněch určitých přestupků v trestním zákoně uvedených, jež byly — přechodně — policejním úřadům přikázány.V daném případě žal. úřad zrušil osvobozující výrok první stolice z moci úřední pro vady řízení, vycházeje zřejmě z právního názoru, že jemu jako úřadu instančně nadřízenému přísluší právo zrušiti nálezy trestní, byť i formálně nabyvší právní moci, pro vady řízení.Tento právní názor podle to,ho, co shora bylo řečeno, nenalézá opory ani ve výslovném předpisu zákona ani v zásadách, na nichž jest vybudováno platné administrativní řízení. Dle platného právního řádu není nadřízený úřad správní po zákonu oprávněn zrušiti z moci úřední osvobozující policejní nález trestní podřízené stolice pro vady řízení.Otázkou, zdali a za jakých předpokladů by byla v daném případě snad přípustná obnova řízení, jež jako taková zasahuje ve zmíněný účinek právní moci, nss neměl příčiny se zabývati, protože žal. úřad spatřoval důvody porušení ve vadách zběhnuvších se v řízení první instance a zavedení obnovy řízení v technickém smyslu na mysli neměl.Bylo proto nař. rozhodnutí jako nezákonné zrušiti dle § 7 zák. o ss.Pokud se st-lé domáhají přiznání nákladů řízení, poukazuje se k ustanovení § 40 zák. o ss, podle něho-ž může býti uložena náhrada nákladů těchto jenom st-li — a to v případě zamítnutí stížnosti, — nikdy tudíž žal. úřadu.