Č. 1614.

Školství (Slovensko): Porušení práv církevní korporace disposicemi učiněnými ministerstvem školství a národní osvěty stran učitelských sil, zaměstnaných na střední škole vydržované zmíněnou církevní korporací, k jejímu nákladu stát přispívá podle § 47 zák. čl. XXX. z r. 1883.
(Nález ze dne 3. listopadu 1922 č. 15670.) Věc: Náboženská obec evangelická aug. vyzn. v Bratislavě proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze o ustanovení učitelských sil při evangelickém lyceu v Bratislavě.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím byli při evangelickém gymnasiu v Bratislavě profesoři na rok 1920/21 potvrzeni v úřadě a ponechány jim dosavadní státní doplňky platu od 1. září 1920.
Naproti tomu nebyli v úřadě potvrzeni ředitel Ferdinand H. pro disciplinární vyšetřování proti němu zavedené, profesor Josef A. pro vysoký věk a profesor Dr. Viktor M. pro nepřátelské chování proti republice čsl. a nařízeno, aby tato místa po dohodě s administrátorem biskupského úřadu západního distriktu byla jinak obsazena.
Dále ustanoveni byli bývalí státní uherští profesoři Dr. Ludvík L. a Dr. Richard M. profesory ve smluvním poměru na školní rok 1920/21 od 1. září 1920.
Při tom vysloveno, že z tohoto ustanovení nevyplývají pro čsl. republiku žádné závazky na pozdější definitivní převzetí těchto profesorů.
O stížnosti, která těmto opatřením o neschválení neb odstranění profesorů, o jich toliko dočasném uznání a o úpravě požitků vytýká nezákonnost, porušením autonomních práv církve jako vydržovatelky školy, po případě vadnost, uvážil nss toto;
Při veřejném ústním líčení navrhl zástupce žal. úřadu, aby stížnost byla odmítnuta jako nepřípustná, poněvadž st-lka nevyčerpala normální prostředky opravné, nepodavši ve smyslu §§ 11 a 17 nařízení bývalého uherského ministerstva kultu a vyučování ze dne 7. listopadu 1906 č. 95333 do tří měsíců proti nař. rozhodnutí odvolání nebo námitky k ministerstvu školství a národní osvěty.
Na názor v tomto návrhu projevený nss nepřistoupil z těchto úvah:
Uvedené ministerské nařízení pojednává o státních doplatcích pro učitelské osoby ustanovené na církevních, municipálních a obecních školách středních a stanoví v § 11, že ti, kteří při prvém ustanovení osobního přídavku, ať co do svého zařadění nebo co do výše přídavku nebo v jiném ohledu mají za to, že jim, bylo ukřivděno, mohou podati odvolání v době tří měsíců na ministra, dále v § 17, že když disciplinární rozhodnutí hlavní školské vrchnosti správce, profesora nebo učitele tělocviku osvobodí (pří disciplinárním řízení zavedeném podle § 16 in fine k vyzvání ministra), může ministr rozhodnouti o případném odnětí osobního přídavku i na základě dat, která má k disposici, že dále o tomto jeho rozhodnutí se uvědomí školská hlavní vrchnost, která stejně jako postižený má právo předložiti svoje námitky ministrovi do tří měsíců, načež se záležitost definitivně rozhodne.
Z těchto předpisů jest zjevno, že při nich jde jenom o otázku osobních přídavků státních.
Nař. výnos žal. úřadu jako nejvyšší stolice státní správy školské učinil různá opatření, proti nimž stěžující si obec náboženská, nechtěla-li promeškati lhůtu 60denní, stanovenou v § 14 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876 a chtěla-li je pro tvrzenou nezákonnost naříkati, musila podati v uvedené lhůtě 60denní stížnost na nss. Lhůta ta nemohla býti prodloužena rozkladem, námitkami neb odvoláním podanými k témuž úřadu (ministerstvu školství), který opatření učinil.
Vzhledem k tomu bylo soudu vejíti v meritorní projednání stížnosti.
Nesporným jest, že jde o ústav zřízený a vydržovaný náboženskou obcí evangelickou a. v. v Bratislavě.
Podle § 2 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876, jehož předpisy platí podle § 2 zákona ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. též pro příslušnost nss-u, může nss rozhodovati toliko v oněch případech, kde někdo tvrdí, že rozhodnutím nebo opatřením správního úřadu byla práva jeho porušena.
Vzhledem k tomu muže nss ke stížnosti náboženské obce zkoumati zákonitost naříkaného rozhodnutí toliko v tom směru, zda nař. rozhodnutím porušena byla práva stěžující si církevní korporace, nikoliv však také v tom směru, zda se nař. rozhodnutí dotklo práv shora uvedených osob učitelských, jichž jménem stížnost podána není.
V prv uvedeném směru jest pak uvésti toto:
Ústav jest střední školou vydržovanou církevní korporací, k jejímuž nákladu stát (ve smyslu § 47 zák. čl. XXX. ex 1883 přispívá; bližší pod- mínky tohoto přispívání státem stanoveny jsou ve zvláštní smlouvě ze dne 21. prosince 1894, uzavřené ve smyslu posledního odstavce uvedeného zákonného předpisu.
Z ustanovení této smlouvy a ze spisů správních plyne, že tu nenastal důsledek § 47 lit. d), 2. odst. zák. čl. XXX/83, že totiž nebyl celý ústav převzat do správy ministerstva, naopak že jde o ústav, k němuž státní správě příslušejí toliko práva dozoru podle 1. odst. § 47 lit. d), pokud se týče práva vyhrazená v jiných ustanoveních zákona, tak zejména práva vyhrazená ve smlouvě podle posledního odstavce § 47 uzavřené.
Platí tudíž i pro tuto školu předpis § 50 zák. čl. XXX/83, podle něhož má ministr, dostane-li vláda zprávu o státu nebezpečném směru konf. školy střední a cestou církevní vrchnosti není náprava možná, právo a povinnost po provedeném vyšetřování, byly-li konstatovány okolnosti, které by měly na ústavech bezprostředně ministru podřízených za následek ztrátu úřadu, žádati odstranění nebezpečných osob, pokud však sanace odstraněním by nebyla možná, podati vladaři, tudíž podle § 64, posl. odst. ústavní listiny republiky československé nyní vládě zprávu v příčině dočasného nebo definitivního uzavření ústavu.
Dále platí, jelikož stranami neplatnost resp. nezávaznost smlouvy z r. 1894 nebyla ani tvrzena, předpis bodu 5. této smlouvy, podle něhož jmenování pěti profesorů přísluší ministru, jmenování ostatních církevní obci a dále předpis bodu 14. téže smlouvy a § 38 zák. čl. XXX/83, podle nichž všichni profesoři a to i ti, kteří podle bodu 5. jsou jmenováni ministrem, podléhají disciplinární pravomoci církevní.
Mimo to jest míti na zřeteli také ještě předpisy uvedeného již nařízení ministerského ze dne 7. listopadu 1906 č. 95333, které §em prvním zavedlo osobní přídavky ze státních prostředků pro správce a profesory církevních (a jiných nestátních) škol středních; tyto přídavky likvidují se podle § 3 téhož nařízení do rukou církevní vrchnosti, která je pak podle § 4 povinna vypláceti je percipientům. Podle § 7 téhož nařízení jsou pro zastavení osobních přídavků a vůbec pro všechny otázky píi tom vznikající směrodatnými pravidla, vztahující se na profesory škol státních.
Zejména pak jest poukázati na předpisy §§ 15, 16 í. 17 téhož nařízení, podle nichž ztratí osobní přídavek ten, kdo se protistátně chová a byl proto trestním soudem odsouzen nebo disciplinární cestou uznán vinným, podle nichž dále ministr může příslušnou církevní vrchnost vyzvati, by zavedla disciplinami vyšetřování, při čemž, i když církevní vrchnost obviněného osvobodí, může ministr, jak již shora uvedeno, o případném odnětí osobního přídavku rozhodnouti i na základě dat, která má po ruce; co pokládati jest za protistátní chování, ustanovil poslední odstavec § 13 zák. čl. XXVI z roku 1893.
Konečně jest poukázati také ještě na předpis § 2 zákona ze dne 10. prosince 1918 č. 64 sb. z. a n., podle něhož »státní.... úředníci a zaměstnanci bývalého království uherského ponechávají se na Slovensku prozatímně ve svých úřadech, složí-li slib poslušnosti československé republice a uzná-li zmocněnec vlády, že i jinak jsou se své úkoly«.
Aplikují-li se předpisy tyto na nař. rozhodnutí a na stížné body stížností formulované, dospěje se k těmto závěrům:
1. O povolování a odnětí osobních přídavků pro profesory evangelického lycea rozhoduje ministr, nelze tedy spatřiti porušení zákona a autonomie církevní obce již v tom, když žal. úřad rozhodl o ponechání osobních přídavků od 1. září 1920 profesorům —, resp. o nevyplácení osobních přídavků řediteli H. a profesoru A. a M. a jest tedy námitka stížnosti v tomto směru vznesená bezdůvodnou.
2. V příčině profesorů L. a M. prohlašuje nař. rozhodnutí výslovně, že jsou to »bývalí uherští státní profesoři«.
Stížnost proti tomuto skutkovému zjištění, že tu jde o bývalé uherské státní profesory, ničeho nenamítá. Jsou-li však oba jmenovaní bývalými uherskými státního zaměstnanci, pak nelze v tom, že ministr podle uvedeného § 2 zákona č. 64/1918 rozhodoval o jejich dalším ponechání nebo neponechání ve službě resp. ve formě v jaké byli dále ponecháni (na smlouvu a toliko na rok) shledati porušení práv stěžující si církve.
Opatření v tom směru učiněná mohla by snad dotýkati se práv obou jmenovaných, kteří však stížnost nepodali.
Jest tedy stížnost i v tomto směru bezdůvodná.
3. Naproti tomu může však ministr žádati odstranění profesora z ústavu toliko cestou disciplinárního nálezu církevní vrchnosti podle bodu 14 smlouvy z roku 1894 a § 38 zák. čl. XXX ex 1883, po případě muže učiniti opatření podle § 50 zák. čl. XXX/83, nemůže však nařizovati církevní vrchnosti ,aby místa neuvolněná obsazovala jinými osobami proto, poněvadž proti jich držiteli se vede nebo bylo žádáno disciplinární řízení (H.) nebo poněvadž dosavadní držitel je vysokého věku (A.), nebo jeví protistátní chování (M.).
Stejně nemá opory v zákoně, vindikuje-li žaL úřad pro sebe vůbec právo povšechně (a nikoliv jenom ve směru ponechání státních přídavků platových) potvrzovati nebo nepotvrzovati profesory vydržovatelkou školy ustanovené.
Pokud tedy žal. úřad nař. rozhodnutím nařídil, aby místa některá byla jinak obsazena, a tím vyslovil též odstranění dosavadních držitelů z těchto míst, dále pokud povšechně nepotvrdil některé učitelské osoby vydržovatelkou školy ustanovené, octl se v rozporu se zákonem a bylo proto naříkané rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1614. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 289-293.