Č. 1631.

Zaměstnanci samosprávných svazů: * Ustanovení čl. I. prov. nař. ze dne 4. března 1920 č. 151 sb. z. a n., že služba ztrávená v čsl. legiích počítá se legionářům trojnásobně do služební doby podle § 37 služ. pragm. rozhodné pro určení služebního pořadí v příslušné hodn. třídě jmenováním nabyté, neodporuje zákonu.
(Nález ze dne 9. listopadu 1922 č. 16265.)
Věc: Inž. Karel M., zemský stavební rada v Olomouci (adv. Dr. V. Míša v Brně) proti moravskému zemskému výboru v Brně (za strany zúčastněné adv. Dr. V. Svoboda z Prahy) o služební pořadí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, který od r. 1907 byl v zemské technické službě a za války konal nějaký čas službu v legiích, byl usnesením zemského výboru z 2. října 1920 povýšen ad personam do VII. hodn. tř. s platností od 1. října 1920; současně s ním povýšen stejně také ing. R., rovněž legionář. Usnesením z 18. února 1922 byla oběma udělena systemisovaná místa stavebních radů VII. hodn. třídy. Usnesením z téhož dne zemský výbor jmenoval stavebními rady VII. hodn. třídy nad systemisovaný stav ještě inženýry M., C, F. a B., rovněž legionáře, vesměs s platností od 1. října 1920, a stanově zároveň ve smyslu § 46/3 služ. pragm. pro moravské zemské úředníky pořadí technických úředníků VII. hodn. tř., zařadil inženýry R., M., C, F. a B., kteří až do té doby byli zařaděni vesměs za st-lem, před něho, a to proto, že jim ve smyslu vlád. nař. ze 4. března 1920 č. 151 sb. z. a n. jejich službu v legiích započetl do služební doby, která dle § 46 mor. služ. pragm. je rozhodna pro určení služebního pořadí, a dle toho, jak ze započtení toho vyplynulo vzájemné pořadí jmenovaných úředníků v hodn. třídě VIII., stanovil jim také pořadí v hodn. tř. VII.
Proti tomu směřuje stížnost, napadajíc rozhodnutí to jako nezákonné.
Nss uvažuje o stížnosti byl nucen zaujati stanovisko především k vývodům odvodního spisu žal. úřadu, jenž stížnost označuje jako nepřípustnou. Nss nemohl námitce této dáti za pravdu.
Zemský výbor usnesením z 18. února 1922 udělil st-li systemisované místo zemského stavebního rady VII. hodn. tř. a vyrozuměl jej o tom dekretem z 18. března 1922 č. — s dodatkem, že zároveň »stanovil ve smyslu § 46, odst. 3 služ. pragmatiky hodnostní pořadí zemských technických úředníků této hodn. třídy s vysokoškolským vzděláním, jak je uvedeno v seznamu vyloženém v ředitelství zemského stavebního úřadu«. Tímto dodatkem zmíněný seznam pořadový, zaslaný výnosem z 18. února 1922 č. — ředitelství moravského zemského stavebního úřadu s vyzváními, aby dovolilo účastníkům v něj nahlédnouti, poněvadž se v dekretech jmenovacích naň odkazují, přestal býti interním opatřením úředním, a stal se jako součást jeho jmenovacího dekretu úředním rozhodnutím o st-lově pořadí, které nabylo proti němu plné účinnosti, jakmile mu byl výměrem zemského stavebního ředitelství z 22. března 1922 sdělen.
Právě proto, že zmíněným dodatkem jmenovacího dekretu rozhodnutí o pořadí stalo se součástí jmenovacího aktu — třebas bylo separátně intimováno — považoval je st-l právem za rozhodnutí konečné, které jen stížností u nss může býti napadeno. Že zemské stavební ředitelství — jak žal. úřad sám uvádí — omylem vyhradilo účastníkům do 14 dnů rozklad na zemský výbor, je lhostejno, a nemůže zajisté st-li býti vytýkáno, že tohoto nesprávného poučení se nedržel a posuzuje rozhodnutí zemského výboru správně, podal proti němu stížnost přímo na nss.
Posléze nelze pak ani pokládati stížnost za nepřípustnou proto, že zemský výbor již v dekretu z 23. dubna 1921 č. —, kterým započítal st-li jeho službu v legiích, vyhradil si stanoviti jemu pořadí později, takže by snad námitky st-lovy ohledně pořadí byly dle § 14 zák. o ss opožděny. Neboť z výhrady oné bylo patrno, jaké pořadí mu zemský výbor hodlá určiti, a dokud mu to známo nebylo, neměl st-l možnosti, věcně proti určení svého pořadí brojiti. Jaké pořadí mu zemský výbor přiznává, stalo se mu však známým teprve z vyrozumění ze dne 22. března 1922.
Není proto důvodu odmítnouti věcné prozkoumání stížnosti. St-l vznáší v podstatě proti rozhodnutí o svém pořadí hlavně námitky dvě:
1. vytýká, že po zákonu — nehledíc k vládnímu nařízení ze 4. března 1920 č. 151 sb. z. a n., které prý je nezákonné — není správná započítávati službu strávenou v legiích také pro pořadí dotyčných úředníků legionářů v poměru k úředníkům jiným;
2. namítá také — jak aspoň dlužno rozuměti ne zcela jasným vývodům stížnosti — že ustanovuje pořadí v nové hodnostní třídě při současném povýšení několika úředníků nemá zemský výbor volnost, nýbrž je vázán pořadím, které pro jmenované úředníky ve smyslu § 46, odst. 2 služ. pragmatiky vyplývá z dosavadního jejich zařadění.
O těchto námitkách bylo uváženo:
Povyšování do vyšších hodnostních tříd upravuje § 58 služ. pragmatiky. Stanoví v té příčině, že povýšení na) systemisovaná místa dějí se nezávisle na lhůtách pro časový postup, a že jest při tom hleděti k potřebné schopnosti, způsobilosti, zdatnosti a důvěryhodnosti. V posledním odstavci upravuje povyšování ad personam, při čemž stanoví, že z pravidla jmenovati jest z uchazečů, kteří přicházejí v úvahu, onoho, který jest v, pořadí nejvyšším. Je nepochybná, že v onom případě, t. j. při povyšování na místa systemisovaná, na povýšení žádný úředník nároku nemá. Tím spíše platí to však při povýšení ad personam, které pragmatika považuje za výjimku, Právě proto dlužno však dalšímu ustanovení, že jest při tom z pravidla jmenovati z uchazečů pořadím nejstaršího, přiznávati povahu pouhého předpisu 'nstruktionelního, který dává sice zemskému výboru direktivu, jak si při povyšování na místa nesysiemisovaná má počínati, neposkytuje však úředníku pořadím nejstaršímu nárok, aby byl povýšen před ostatními. Pokud tedy st-l dovolává se pro sebe také předpisu § 58 služ. pragmatiky, je stížnost jeho bezdůvodná.
Další námitky stížnosti opírají se o ustanovení § 46 služ. pragm.
Podle odst. 1 tohoto §u je pro pořadí v určité hodnostní třídě rozhodnou služební doba v témže služebním odvětví v dotčené hodnostní třídě strávená. Neplyne-li již z toho určité hodnostní pořadí — tedy při stejné služební době v téže hodn. třídě — rozhodný jsou pak pro pořadí okolnosti uvedené v odst. 2.
K těmito dvěma předpisům, které jsou celkem shodný s ustanovením § 37 služ. pragm. pro úředníky státní, přičiňuje § 46 mor. služ. pragm. v odst. 3. zvláštní nový předpis pro případ, že zemský výbor povyšuje dva nebo několik úředníků současně do téže hodnostní třídy, a sice v ten smysl, že tu zemský výbor »stanoví zároveň mezi nimi hodnostní pořadí aneb vyhradí si stanoviti pořadí v době pozdější, není-li jejich hodnostní pořadí stanoveno již okolnostmi uvedenými pod 1—4« (scil. odstavce druhého). V německém textu zní odst. 3. § 46 doslovně: »Befördert der Landesauschuss zwei oder mehrere Beamte gleichzeitig ifi dieselbe Rangklasse, so hat er hiebei ihre Rangfolge zu bestimmen; er kann sich jedoch, wenn diese Rangfolge nicht schon durch die sub 1 bis 4 angefuhrten Umstände bestimmt ist, deren Festsetzung auch fur einen späteren Zeitpunkt vorbehalten«.
Zemský výbor ve svém odvodním spisu vykládá ustanovení to —opíraje se hlavně o německý text — tak, že výhrada »není-li jejich hodnostní pořadí stanoveno již okolnostmi uvedenými pod 1—4«, vztahuje se pouze na případ, kdy zemský výbor stanovení pořadí si vyhradil na později, nikoli však také na ten případ, kdy pořadí stanoví hned při povýšení, a pro tento poslední případ hájí, že zemský výbor při určení pořadí má plnou volnost, nejsa vázán na ustanovení odstavce druhého.
Nss tohoto názoru nesdílí. Které okolnosti jsou rozhodný pro stanovení pořadí, normuje služební pragmatika sama v odst. 1. a 2. Ustanovení odst. 3. nemůže proto míti jiného významu, nežli že v prvé větě určuje dobu, kdy pořadí podle direktiv daných v odst. 2. bod 1—4 má býti stanoveno, a v druhé větě zmocňuje zemský výbor, aby ve výjimečných případech, kdy pořadí nelze určiti ani dle těchto direktiv, stanovení jeho si vyhradil pro dobu pozdější.
Že ustanovení odst. 3. § 46 služ. pragm. nelze dávati ten smysl, jaký mu přikládá zemský výbor, plyne také z těchto úvah:
V osnově služební pragmatiky, předložené sněmu zemským výborem (tisk 59. I. zas. XII. sněm. obd. 1914), zněl sporný odstavec takto: »Povyšuje-li zemský výbor dva nebo více úředníků současně do téže hodnostní třídy, stanoví zároveň mezi nimi hodnostní pořadí, aneb si vyhradí stanoviti pořadí v době pozdější.« Nějakého omezení tu není. Znění toto samo o sobě nasvědčovalo by ovšem výkladu zemského výboru. Avšak již tu ozývá se dvojí pochybnost. Předpisy odst. 2. § 46 mají praktický význam právě jenom tehdy, když několik úředníků bylo jmenováno současně do téže hodnostní třídy a když tedy proto pořadí jejich nemůže ve smyslu odst. 1. býti určeno délkou služební doby v této třídě strávenou. Kdyby odst. 3. měl ten význam, že při současném povýšení několika úředníků zemský výbor má právo pořadí jejich ustanoviti libovolně, neměl by odst. 2 — kdyžtě zemský výbor dle odst. 3 je povinen zároveň pořadí stanoviti, ač-li si určení to nevyhradí na později — vůbec významu. Kromě toho napadá také, že v průvodní zprávě, ačkoli se tam vyznačují všechny závažnější odchylky od pragmatiky úředníků státních, odstavec 3 § 46 — ač dojista při výkladu, který mu dává zemský výbor, znamenal by proti této pragmatice odchylku velkou — jako úchylka taková se tam neuvádí. Již to vzbuzuje pochybnosti o správnosti výkladu zemského výboru.
Výbor pro služební pragmatiku ve svém elaborátu (tisk 156) připojil k textu navrženému zemským výborem dodatek: »není-li jejich hodnostní pořadí stanoveno již okolnostmi uvedenými pod 1—4«. Z jakých důvodů se tak stalo, není z průvodní zprávy patrno. Český text zůstavuje pochybnost, zda se toto omezení vztahuje na oba případy, či platí-li jen tehdy, když zemský výbor si určení pořadí vyhradil na později. Německý text svědčí ovšem výkladu poslednímu. Logická interpretace vede však k důsledku opačnému. Zemský výbor povyšuje současně dva nebo několik úředníků dle § 46/3, může a musí buď pořadí jejich zároveň stanoviti, anebo' si určení to vyhraditi na později. Ani podle názoru žal. úřadu nemůže si určení to vyhraditi na později, je-li hodnostní pořadí povýšených úředníků stanoveno již okolnostmi uvedenými pod 1—4 odst. 2. Musí tedy v takovém případě nastati alternativa druhá, t. j. zemský výbor musí pořadí to stanoviti zároveň při jmenování. Jinými slovy musí tedy stanoviti v konkrétním případě něco, co předpisy odst. 2. bod 1—4 je všeobecně již stanoveno. Z toho podává se důsledek, že stanovení pořadí ve smyslu odst. 3 je pouhým deklaratoriem, kterým se při současném povýšení několika úředníků — když tedy schází pohodlné kriterium odstavce 1 — patrně za účelem zamezení sporů hned deklaruje, jaké pořadí ji mdle ustanovení odst. 2 přísluší v nové hodnostní třídě, a že těžisko tohoto odstavce 3 leží v tom, že zemskému výboru pro výjimečné případy, kdy selhává i kriterium odstavce 2, dává zmocnění, aby si určení pořadí vyhradil pro
dobu pozdější.
Dospěl-li nss k výsledku, že § 46, odst. 3. nedává zemskému výboru práva, aby při současném povýšení několika úředníků určil libovolně vzájemné jejich pořadí, nýbrž že jest povinen říditi se při tom direktivami stanovenými v bodu 1—4 odst. 2, musil přikročiti ke zkoumání, zda určení pořadí provedené usnesením z 18. února 1922 těmto pravidlům vyhovuje.
Zemský výbor určuje zúčastněným úředníkům služební pořadí v hodnostní třídě VII., řídil se ve smyslu § 46, odst. 2 bod 1 hodnostním pořadím, které jim vyplynulo v hodnostní třídě nejblíže nižší ze započtení služební doby, strávené v legiích dle předpisů čl. 1 vlád. nař. ze 4. března 1920 č. 151 sb. z. a n., jenž dle čl. 4 téhož nařízení platí obdobně také pro zemskou službu a nařizuje, že služba strávená v legiích počítá se trojnásobně (resp. dle čl. 3/2 dvojnásobně) do služební doby dle § 37 služební pragmatiky rozhodné pro určení služebního pořadí v příslušné hodnostní třídě jmenováním nabyté. Je jisto, že kdyby služba v legiích počítala se ve smyslu tohoto ustanovení také pro určení pořadí, mělo by příznivější pořadí tím v nižší hodnostní třídě nabyté všude tam, kde by pořadí v třídě %
vyšší řídilo se subsidiárně dle směrnice stanovené v bodu 1, odst. 2 § 46 služební pragmatiky moravské, také vliv na pořadí v této třídě vyšší.
Tato souvislost přiměla nss, aby ve smyslu námitek stížnosti zkoumal dále, zda ono ustanovení vládního nařízení ze 4. března 1920 č. 151 sb. z. a n., dle něhož služba v legiích započítává se trojnásob také do služby rozhodné dle § 37 služební pragmatiky pro určení služebního pořadí, je ve shodě se zákonem.
Cit. nařízení vydáno je na provedení zákona z 24. července 1919 č. 462 sb. z. a n. a má svůj zákonný podklad v § 18 tohoto zákona, jímž se mi- nistru Národní obrany ukládá, aby zákon provedl. Nemůže tedy nařízení jíti ve svých disposicích dále, nežli jak je zákon onen vymezil. Zákon z 24. července 1919 stanoví ve svém § 1 všeobecně, že služba strávená v čsl. legiích počítá se legionářům »trojnásobně do služby i do výslužby«. Důvodová zpráva (tisk 1429 N. Shr. 1919) specifikuje toto všeobecné znění tak, že miá býti započtena »do doby služební, do postupu platového a časového, jakož i do výslužby«. Má-li se po zákonu počítati trojnásobně vůbec »do služby«, nelze rozuměti tomu jinak, nežli že se služební doba v legiích, ztrojnásobněná, má počítati jako efektivní služba pragmatikální vštude tam, kde služební doba jest podmínkou nějakých výhod a práv. Jestliže tedy prováděcí nařízení v čl. I. stanovilo, že se má počítati také do služební doby, pokud tato dle § 37 služební pragmatiky je rozhodna pro určení pořadí, nelze shledati, že by šlo přes meze, které mu vytkl svrchu citovaný zákon. Nebylo proto možno námitce stížnosti, že toto ustanovení prováděcího nařízení je nezákonné, dáti za pravdu.
Že by za platnosti tohoto ustanovení pořadí st-lovo bylo nesprávně stanoveno, stížnost nevytýká, a nemusil se proto nss zabývati okolnostmi, jak zemský výbor ono započítání legionářské služby provedl.
Zmiňuje-li se však st-1 dále, že jemu služba v legiích takto pro pořadí připočítána nebyla, nemohl nss touto otázkou se zabývati, poněvadž přiznání resp. odepření této výhody nebylo předmětem ani administrativního řízení ani nař. rozhodnutí.
Z uvedených důvodů jeví se stížnost bezdůvodnou.

Citace:

č. 1631. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 332-336.