Č. 1012.

Vyučování: * Rodiče dítek školu navštěvujících nejsou legitimováni k rekursu proti rozhodnutí předsedy zemské školní rady, kterým určitá škola podle § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. byla zrušena.
(Nález ze dne 2. listopadu 1922 č. 15673.)
Věc: Klára F. a společníci ve V. proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze stran legitimace k opravnému prostředku proti zrušení německé školy obecné ve Vrbici.
Výrok: Stížnost, pokud je podána též Josefem G., odmítá se jako nepřípustná; jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Předseda zemské školní rady v Opavě zrušil výměrem ze dne 1. září 1920 č. — na základě § 9 zákona z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. německou školu veřejnou ve Vrbici počátkem školního roku 1920/1921, ježto šetřením konaným dne 15. července 1920 na základě nařízení mezinárodní správní komise v Karvíně ze dne 6. července 1920 č. 188/9 bylo přihlášeno třinácti stranami 24 dítek, tříletý průměr činil 16 dítek, není tudíž vyhověno požadavku minima 40 dítek; taktéž je nejbližší německá škola v Bohumíně-Pudlově vzdálena od zrušené školy vrbické toliko 2 km a není přeplněna, takže nepatrný počet německých dítek vrbických může tam býti bez překážky přijat.
Rekurs podaný 37 občany proti onomu rozhodnutí k ministerstvu školství a národní osvěty byl nař. rozhodnutím zamítnut z toho důvodu, že občané jakožto jednotliví poplatníci nejsou k podání stížnosti V daném případě legitimováni.
O stížnosti uvážil nss takto:
I. Ze 37 st-lů podávajících stížnost k nss-u jeden, Josef G., nepodal odvolání k ministerstvu školství a národní osvěty, a nař. rozhodnutí tedy o nějakém jeho odvolání a tudíž ani o jeho legitimaci k rekursu se ne vyslovuje. Proti němu není tu tedy vůbec úředního rozhodnutí poslední stolice správní, které by podle §§ 2 a 5 zákona ze dne 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 bylo možno bráti v odpor stížností k tomuto soudu; proto bylo stížnost, pokud jest podána též jménem Josefa G., odmítnouti jako nepřípustnou.
II. Pokud pak stížnost podána jest ostatními 36 st-li, uznal ji soud za bezdůvodnou.
Nař. rozhodnutí nepřiznalo st-lům legitimaci rekursní proti rozhodnutí zemské škojní rady zrušujícímu německou školu.
Stížnost sama uznává, že rekursní legitimace v řízení správním přísluší každému, jehož práv se určité rozhodnutí neb opatření dotýká, a snaží se dokázati, že zrušením německé školy ve Vrbici jsou dotčena práva st-lů jako rodičů dítek školu navštěvujících nebo rodičů, jichž dítky by budoucně školu navštěvovaly.
Porušení práv v jiném směru stížnost ani netvrdí, resp. nelze shledati. že by v tomto směru formulovala přesných stížných bodů, jak to požaduje § 18 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. ex 1876.
Co do otázky legitimace rodičů uvážil soud toto:
Podle zákonů školských, zejména §§ 20 a násl. zákona ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. jsou ovšem rodiče nebo jejich zástupci povinni posílati děti určitého věku do školy národní, pokud tu nejsou sprošťovací důvody § 23 téhož zákona. Tato povinnost rodičů je pak ještě blíže určena předpisy zákonů zemských o zřizování škol, tak zejména § 19 a násl. slez. zákona ze dne 6. listopadu 1901 č. 41 z. z. a předpisy řádu školního a vyučovacího ze dne 29. září 1905 č. 159 ř. z.
Této veřejnoprávní povinnosti rodičů, omezující práva rodičů a zejména otce na výchovu dítek plynoucí z předpisů práva občanského (zejména z §§ 139, 141 a násl. o. z. o.) neodpovídá však individuelní právní nárok rodičů na to, aby této své zákonné povinnosti mohly urči- t ý m způsobem dostáti.
Podobně stanoví sice § 59 zákona o školách národních z r. 1869 a zemské zákony o zřizování škol podrobně, kdy a kde veřejná škola národní musí býti zřízena, avšak ani tomuto závazku určitých v zákoně stanovených orgánů a svazků zříditi školu neodpovídá subjektivní právo rodičů na zřízení nebo na existenci takovéto školy.
Jest ovšem pravda, že rodičové dítek školou povinných mají velmi živý interes na tom, aby jejich dítky chodily do školy, resp. na tem, aby povinnost návštěvy školní splniti mohly určitým způsobem, tedy též velmi živý zájem na tom, aby zde byla škola určitá anebo určitým způsobem organisovaná.
Tento zájem však, nejsa zákonem nijak jako právní resp. jako právo uznán, zůstává pouze faktickým, který k založení legitimace rekursní nepostačuje.
Zřizování a zrušování škol, zřizování a zrušování tříd školních, systemisování míst učitelských a pod. jsou vesměs otázky organisační, jichž řešení se dítek neb rodičů v právním smyslu nedotýká, nýbrž toliko, jak již uvedeno, v ohledu faktickém.
Zastupovati pak práva školy samotné a faktické zájmy dětí ji navštěvujících a jejich zákonných z: stupců jest věcí zvláštního orgánu, místní školní rady. Přísluší tedy v řízení administrativním ve sporu o zrušení veřejné školy národní postavení strany sice příslušné místní školní radě, nikoli však jednotlivým dětem, nebo rodičům.
Jinak ovšem má se věc, když jde o poměr dítěte resp. rodičů k určité škole tak jak jest organisována, jako na př. o přijetí do existující školy, o propuštění po případě vyloučení z takové školy a pod., tedy o otázky mající sídlo v osobě dítěte; zde pak ovšem může jíti o porušení práv, takže v podobných věcech legitimace rekursní může býti dána.
Nepřísluší tedy v řízení o zrušení určité školy postavení stran ani dětem (resp. jich zákonným zástupcům), které škelu tu navštěvují, a není tedy v rozporu se zákonem, odmítl-li žal. úřad rekurs rodičů pro nedostatek legitimace.
Nepřísluší-li pak dětem, které v konkrétním případě školu navštěvovaly a dále navštěvovati zamýšlely, resp. dětem, jež podle dovolení zákona nově ji navštěvovati chtěly, vlastně jejich rodičům, (zák. zástupcům) vymáhané postavení strany a legitimace, přísluší tím méně postavení strany dětem resp. jejich rodičům, jež by snad v budoucnosti, až děti dosáhnou stáří školou povinného, zamýšlely školu tu navštěvovati.
Jsou tedy námitky stížnosti, nesoucí se v tomto směru, bezdůvodné.
Bezdůvodná je dále též námitka stížnosti, vytýkající vadnost v tom směru, že žal. úřad nevyšetřil vlastnost rekurentú jako rodičů školních dítek; neboť úřad maje právem za to, že jednotliví rodiče k rekursu legitimováni nejsou, nemusil se vůbec zabývati otázkou, je-li vlastnost st-lů jakožto rodičů prokázána čili nic.
Pokud konečně stížnost namítá, že nař. rozhodnutí nepraví a neodůvodňuje, proč se rekurentům legitimace nedostává, jest na to odpověděti, že žal. úřad dle znění nař. rozhodnutí nepokládal st-le za legitimované jako občany a poplatníky; jest sice pravda, že žal. úřad neuvedl blíže důvody, proč občany a poplatníky za legitimované nepokládá, ale jednak plyne z užití výrazu »legitimace«, který v právním a úředním životě má pevně vyhráněný, obecně známý význam, že právě měl za to, že jejich práva nejsou dotčena, jeonak jest ze stížnosti samé patrno, že st-lé pochopili smysl a důvody nař. rozhodnutí a užili proti němu též všech obran, takže nelze tu shledati podstatné vadnosti ve smyslu § 6 zák. o ss.
Vzhledem k tomu bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1612. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 284-286.