Č. 1686.

Pozemková reforma: I. Nedostatek podpisu předsedy stpú nebo jeho náměstka na rozhodnutí tohoto úřadu nečiní rozhodnutí to nezákonným — mohl by za určitých předpokladů tvořiti jen vadu řízení. — II. Nedostatek povšechného nebo pracovního plánu neoddaluje povinnost vlastníka zabraného statku, aby vyhověl své povinnosti plynoucí z § 5 zák. zábor. — III. Stát. poz. úřad není povinen, aby bral z úřední povinnosti zřetel na nárok vlastníka zabrané půdy podle § 11 zák. zábor.
(Nález ze dne 23 listopadu 1922 č. 17369.)
Prejudikatura: k II. Boh. č. 1229.
Věc: Matyáš P. ve V. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (minist. koncipista Fr. Valenta) stran zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 29. dubna 1922 č. — navrhl stpú v Praze okresnímu soudu jako pozemkoknižní vrchnosti v Dunajské Středě podle § 16 zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a § 8 nařízení ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb. z. a n., aby při nemovitostech patřících vlastnicky st-li bylo poznamenáno, že nemovitosti ty zabrány jsou státem podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. a aby současně oznámil po rozumu §§ 2 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. st-li, že se stpú rozhodl nemovitosti v návrhu uvedené převzíti, a aby toto zamýšlené převzetí v pozemkových knihách bylo poznamenáno.
Proti tomuto opatření, pokud jim žal. úřad oznamuje st-li zamýšlené převzetí nemovitostí dle §§ 2 a sl. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n., směřuje stížnost podaná u nss-u, která namítá:
1. Stpú zastupuje na venek předseda neb jeho náměstek. Rozhodnutí neb opatření jedním z nich nepodepsané je tedy neplatné.
2. Naříkanému opatření nebyl základem řádně sdělaný pracovní plán, při kterém by musel býti brán zřetel k tomu, jaká část se st-li dle § 11 zábor. zák. propustí a jak na zabrané resp. propuštěné půdě bude hospodařeno. Úřad při sdělávání plánu toho má upraviti užívání vodních sil, cest a všeho, co řádné hospodaření zajišťuje. O tom všem nebylo konáno žádné šetření, ač bylo nutné již proto, že velkostatek protkán je kanálovým zařízením 50 km dlouhým, které přídělem různým osobám utrpí a poškodí tím i jiné velkostatky.
3. Tím, že žal. úřad hodlá převzíti veškery nemovitosti, trpí hospodářství st-lovo, když tento neví, co z majetku jeho bude mu dle § 11 zábor. zák. ponecháno.
4. Dle postupu, jak jej žal. úřad ve svém úředním věstníku uveřejnil, mají předem převzaty býti velkostatky nad 5000 kat. jiter. Velkostatek st-lův je daleko menší.
Rozhoduje o stížnosti té veden byl nss těmito úvahami:
ad 1. I kdyby předpisu § 3 zákona ze dne 11. května 1919 č. 330 sb. z. a n. bylo rozuměti tak, jak jej vykládá stížnost, že totiž každé písemné vyhotovení, opatření neb rozhodnutí žal. úřadu má býti podepsáno od předsedy neb náměstka tohoto, úřadu, nemohl by předpis tem míti jiného účelu, než zaručiti nepochybnou pravost úředního původu písemnosti oné. Mohl by tedy nedostatek podpisu toho býti pokládán za vadu řízení tehdy, když by vznikla pochybnost, že písemnost ona pochází od úřadu, nelze však z tohoto nedostatku dovoditi nezákonnost rozhodnutí neb opatření, písemností tou dokumentovaného. Pochybnost takovou však stížnost sama nevyslovme a shledána proto výtka tato bezdůvodnou,
ad 2 a 3. Právo státu na převzetí zabraných nemovitostí založeno je již záborem samým (arg. § 5 zábor. zák.). Na splnění povinnosti majitele zabraných nemovitostí, tomuto právu státu odpovídající, totiž na přenechání jich státu, může stát od okamžiku záboru po dané výpovědi naléhati kdykoli. I před výpovědí může pak učiniti straně oznámení o zamýšleném převzetí a navrhnouti jeho poznamenání v knize pozemkové, poněvadž tato opatření jsou pouhými přípravnými kroky pro skutečné odevzdání zabraných nemovitostí státu, jež kdykoli může býti žádáno.
Důsledek ten vyplývá z § 5 zábor. zák. a nebyl modifikován předpisy §§ 18 a 19 zákona ze dne 30. ledna 1920 č. 81 sb. z. a n., jichž se stížnost dovolává. Jak opětně již bylo vysloveno, nemá strana nároku na to, aby byl vypracován a sjednán plán povšechný nebo pracovní a nemůže odsunovati povinnost k odevzdání zabraných nemovitostí státu poukazem na to, že plán takový posud nebyl stanoven a že nebylo vykonáno potřebné šetření, jež by vypracování plánu takového vyžadovalo. Nehledě k tomu, že předpis §§ 18 a 19 příděl. zák. má karakter pouhé vnitřní instrukce, z níž strana pro sebe žádných práv dovozovati nemůže, je zřejmo, že oznámení zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí ještě není překážkou, aby majitel zabraného majetku uplatnil nárok na propuštění ze záboru dle § 11 zábor. zák., na kteréžto právo má při sdělání pracovního plánu dle § 18 příděl. zák. býti vzat zřetel. Z toho plyne, že sdělání plánu dle § 18 příděl. zák. může následovati také oznámení za- mýšleného převzetí, jsou tedy námitky z tohoto ustanovení čerpané již proto bez podkladu.
Pokud jde o ustanovení § 11 zábor. zák., jehož se stížnost dovolává, tu stížnost ani netvrdí, že st-1 před vydáním nař. opatření svůj nárok dle tohoto § uplatnil, neměl tedy žal. úřad ani možnosti, aby o nároku tom rozhodl.
Nemohl tedy tento st-lem posud neuplatněný nárok býti nař. rozhod- nutím porušen. Že není věcí žal. úřadu, aby z úřední povinnosti na nárok dle § 11 zábor. zák. bral zřetele, je zřejmo ze znění tohoto § a § 3 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n., z nichž jde, že majitel zabrané nemovitosti je povinen nárok svůj dle § 11 zábor. zák. uplatniti, k tomu uplatnění dává mu právě § 3 zák. z 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n., o který se naříkané opatření opírá, poslední lhůtu.
Jeví se tedy i námitky pod 2. a 3. vznesené bezdůvodnými.
ad 4. Z vývodů svrchu uvedených vyplývá bezpodstatnost i této námitky. Neboť je-li právo k převzetí zabraných nemovitostí založeno již záborem samým a jsou-li předpisy o postupu a plánu, jak sluší zabrané nemovitosti přejímati, pouhými instrukcemi, jež nemohou býti pramenem subjektivních práv strany, pak je zřejmo, že st-1 nemůže právem odporovati zamýšlenému převzetí svých nemovitostí proto, poněvadž dle plánu ve věstníku žal. úřadu uveřejněného mají býti napřed převzaty velkostatky větší 5000 kat. jiter a velkostatek st-lův výměry té nedosahuje.
Shledány tedy všechny námitky stížnosti bezdůvodnými a musela býti proto zamítnuta.

Citace:

č. 1686. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 454-456.