Č. 1523.

Stavební právo: I. * Jestliže soused v komisionelním řízení stavebním individulalisoval svoji námitku proti stavbě zcela zřejmě jen jako námitku soukromoprávní, nemůže vzhledem k zásadě koncentrační uplatňovati v dalším řízení svůj nárok na obmezení stavebníka, byť i stejné povahy faktické, z důvodů sousedského práva veřejného. — II. O soukromoprávních námitkách proti stavbě, v řízení stavebním včas uplatněných, o kterých nedošlo k narovnání, rozhoduje výhradně soud, jehož výroku úřad stavební, udílející stavební povolení jen s hlediska zájmů věřených, vyčkávati povinen není. — III. Trestní řízení pro přestupek řádu stavebního jest oficiosní a nepřísluší na jeho zahájení třetím osobám nárok.
(Nález ze dne 25. září 1922 č. 7229.)
Věc: Jan a Ludmila K. ve V. proti zemskému správnímu výboru v Praze o stavbu stodoly a kůlny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když k dozorčí stížnosti dnešních st-lů okresní správní komise ve Vys. Mýtě rozhodnutím z 21. ledna 1921 č. j. — zrušila dosavadní řízení, které obecní úřad stavební ve V. v květnu 1920 provedl o žádosti manželů Františka a Marie D. za povolení stavby stodoly a kůlny na pozemcích č. kat. ve V. a nařídila první instanci, aby provedla nové řízení podle předpisu §§ 35 a 37 stav. ř., konána dne 22. února 1921 stavební komise. Stavební znalec prohlásil, že stavba zatím již provedená odpovídá předpisům stavebního řádu. Dnešní st-lě jako vlastníci sousedního pozemku č. kat. — odvolávajíce se na ujednání učiněné prý se stavebníky při prvním řízení okresní správní komisí zrušeném namítali, že jim přísluší právo služebnosti ježdění na jihovýchodní straně stav. parcel — a —, pokud tyto hraničí na pozemkovou parcelu č. kat. —, a přes severní konec stav. parcely č. kat. — přiléhající k okresní silnici č. kat. —, a že proto se stavebníky ujednali, že hraniční zeď po celé délce ustoupí od hranic pozemku č. kat. — o 30 cm; dále namítali, že také zřízení dvířek v hraniční zdi porušuje jejich soukromá práva a odporuje podmínce, kterou v té příčině položili při prvním řízení.
Obecní úřad stavební povolil navrženou stavbu podle předložených plánů s podmínkou, »když od hranic pozemku č. kat. —, náležejícího manželům K. ustoupeno bude 30 cm, když se vezme přímá čára od zdola až nahoru«. Soukromoprávní námitka ohledně zřízení dvířek v hraniční zdi kolem dvora na pozemek č. kat. — byla podle § 37 stav. ř. odkázána na pořad práva. K odvolání stavebníků okresní správní komise rozhodnutím z — výměr první instance změnila v ten rozum, že se sporná stavba dodatečně povoluje a schvaluje tak, jak byla provedena, poněvadž není proti ní zcela žádných námitek z důvodů veřejných, k nimž stavebním úřadům jedině sluší přihlížeti (§§ 35 a 37 stav. ř.), a námitky soukromo- právní, jež byly proti ní při komisionelním šetření vzneseny sousedem Janem K. stran práva služebnosti jízdy, byly stavebním úřadem první instance správně odkázány na pořad práva soukromého a tam se též řeší. Odvolání dnešních st-lů bylo pak naříkaným dnes rozhodnutím zemského správního výboru z důvodů druhé instance zamítnuto a k nim po- dotknuto, že na tvrzené ujednání stran, které se stalo podle stížnosti při komisi dne 17. května 1920, nelze se odvolávati, ježto celé řízení a tudíž i komisionelní řízení ze dne 17. května 1920 bylo rozhodnutím okresní správní komise ze dne — zrušeno a rozhodnutí to vešlo v moc práva, dále že okresní správní komisi jako stavebnímu úřadu vyšší stolice přísluší právo, aby podmínky povolení stavebního, stavebním úřadem 1. stolice stanovené, k stížnosti přezkoumala, měnila i rušila konečně pak že není stavebním řádem ustanoveno, aby vyřízení věci stavební bylo odloženo do rozhodnutí sporu o námitkách soukromoprávních, nýbrž že i tehdy, byly-li námitky ty odkázány na pořad práva soukromého, jest stavebním úřadům rozhodnouti, zdali stavbu lze technicky provésti a z ohledů veřejných dovoliti, pokud se týče, dodatečně schváliti (§ 37 stav. ř.), jak se i v tomto případě stalo.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
St-lé především namítají, že naříkané rozhodnutí je již proto protizákonné, poněvadž úřad dodatečně povoluje stavbu provedenou bez předchozího stavebního povolení, místo aby nařídil její odstranění a stavebníky potrestal. Námitka ta je však bezdůvodná, jak patrno z ustanovení § 127 stav. řádu, které udělení dodatečného povolení zásadně nevylučuje. Pokud však domáhala by se tím stížnost trestného zakročení proti stavebníkům, je nepřípustná, poněvadž trestní řízení pro přestupky řádu stavebního je řízení oficiosní, jímž se výhradně v zájmu veřejném ukládá trest pro nezachování policejních předpisů, takže na jeho zahájení třetím osobám nárok nepřísluší.
Věcně st-lé vznášejí proti povolené stavbě dvě námitky: 1. že stavba provedena je těsně na hranici jejich pozemku č. kat. —, a nikoli ve vzdálenosti 30 cm, jak smluveno a v stavebním povolení první instance stanoveno, 2. že jsou v hraniční zdi zřízena dvířka vedoucí přímo na parcelu č. kat. —.
V bodu 2. stížnosti st-lé formulují obě tyto námitky jako námitky práva veřejného, opírajíce námitku prvou o veřejné ohledy komunikační, k nimž stavební úřad má přihlížeti podle § 28 ob. zř., a námitku druhou o § 56 stav. ř. Nss nemohl však zkoumati, zda obě výtky takto formulovány jsou věcně odůvodněny, poněvadž je st-lé v administrativním řízení jako námitky veřejnoprávní nepřednesli. Jak z § 35 stav. ř. vychází, ovládáno je řízení o povolení stavby zásadou koncentrační v ten způsob, že veškery námitky proti projektované stavbě dužno pod následky prekluse uplatnit při stavební komisi samé. Ze spisů není sice patrno, jaký byl obsah jednání a jaké námitky snad st-lé vznesli při prvním stavebním řízení, které podle obsahu spisů konáno bylo o stavební žádosti manželů D. ve dnech 5. a 17. května 1920. Okolnost ta nepadá však na váhu, ježto toto stavební řízení bylo rozhodnutím okresní správní komise z —, jak ze znění jeho nepochybně zřejmo, celé zrušeno, a první stolici nařízeno provésti nové řízení podle předpisů §§ 35 až 38 stav. ř. Komisionelní řízení provedené na to první instancí dne 22. února 1921 nejeví se jako pouhé pokraování a doplnění řízení konaného v květnu 1920, nýbrž je jediným procesním podkladem stavebního povojení, o něž jde. Proto lze.přihlížeti také jen k těm námitkám, které st-lé vznesli při tomto komisionelním řízení konaném dne 22. února 1921. Při této komisi odůvodňovali však požadavek, aby stavba vedena byla ve vzdálenosti 30 cm od hranice jejich pozemku, pouze poukazem na to, že jim přísluší právo služebnosti jízdy na jihovýchodní straně stav. parcel — a —, pokud tyto hraničí na pozemkovou parcelu č. kat. —, a přes severní konec stav. parcely č. kat. — přiléhající k okresní silnici č. kat. — a námitku druhou rovněž jen tím, že zřízení dvířek v hraniční zdi odporuje jejich právům soukromým. Jestliže soused stavebníkův v komisionelním řízení stavebním individualisuje svou námitku proti stavbě zcela zřejmě jako námitku soukromoprávní, nemůže vzhledem k zásadě koncentrační, jež řízení toto ovládá, uplatňovati v dalším průběhu řízení z důvodů sousedského práva veřejného svůj nárok na obmezení stavebníka — byť i obmezení toto bylo fakticky stejného obsahu, jako obmezení, jehož se soused dožadoval z titulu práva soukromého. Ježto st-lé výslovně obě své námitky při stavební komisi formulovali jako námitky ryze soukromoprávní, a jinak proti projektované stavbě ničeho nenamítali, jsou s všelikými jinými námitkami prekludováni, a nelze se podle toho, co právě řečeno, s námitkami jejich tak, jak je formulují v bodu 2. stížnosti, věcně
zabývati.
Na tom nemění ničeho ani okolnost, že stavební úřad první instance sám povolil projektovanou stavbu jenom s podmínkou, ustoupí-li od hranic pozemku č. kat. — na 30 cm. Neboť rekursní instanci přísluší, aby v postupu instančním na podkladě provedeného komisionelního řízení posoudila projekt stavební samostatně a rozhodnutí první instance podle právního svého úsudku reformovala. Interesent pak, který při stavební komisi opomenul z titulu svého práva sousedského vznésti nějakou námitku veřejnoprávní, z okolnosti, že stavební úřad nižší stolice veřejný ohled přání tomu odpovídající uplatnil z moci úřední, nenabývá práva preklusí již ztraceného, aby ohled ten v dalším postupu proti odchylným rozhodnutím stolic vyšších jako své veřejné právo sousedské přiváděl k platnosti. I když by tedy stavební úřad obecní svrchu vytčené omezení byl snad stanovil z ohledů veřejných, nemohli se st-lé vzhledem k nastalé preklusi domáhati jeho zachování jako svého práva.
Lze tedy jedině zkoumati, zda nař. rozhodnutí resp. udělené jím sta- vební povolení je nezákonné vzhledem k soukromoprávním námitkám, které st-lé vznesli v stavebním řízení. Stížnost hájí v té příčině názor, že byly-li vzneseny soukromoprávní námitky, stavební úřad nemůže dáti povolení bez ohledu na ně, nýbrž musí je učiniti závislým na výsledku případného sporu. Názor ten nemá však v zákoně opory. Co je jádrem stavebního povolení, předepsaného v § 27 stav. ř., patrno v § 37 stav. ř., podle něhož má stavební úřad rozhodnouti o tom, »zdali a pokud stavba z veřejných příčin se může dovoliti a technicky provésti.« Stavební povolení obsahuje tedy vždy jenom výrok o tom, že stavba je přípustná z ohledů veřejných. Neobsahuje a se zřetelem na principielní omezení kompetence úřadů stavebních ani nemůže obsahovati vý:ok o tonu, je-li přípustná také vzhledem k eventuelním soukromoprávním ná- mitkám osob třetích; rozhodnutí po této stránce zůstává vždy -- bez ohledu na to, jak stavební povolení zní — vyhrazeno soudům, u nichž interesent může svá soukromá práva stavbě překážející uplatniti, ovšem s úspěchem jen potud, pokud si uplatnění jich podle předpisů stav. řádu včasným vznesením příslušných námitek v řízení stavebním zajistil (§ 35 stav. ř.). Povolení stavebního úřadu s jedné strany a rozhodnutí soudu o soukromoprávních námitkách se strany druhé jsou tedy dva akty paralelní, na sobě nezávislé, z nichž každý posuzuje stavební projekt s hlediska úplně odlišného, a vyřizuje jej pro svůj obor samostatně a definitivně, aniž je co do účinnosti ve svém oboru závislým na aktu druhém. Stavební řád předpisuje proto pro případ, že byly v řízení stavebním vzneseny námitky soukromoprávní, toliko, že stavební úřad pokusiv se marně o narovnání, má strany s jejich sporem odkázati na pořad práva, íienařizuje však, že má svoje rozhodnutí učiniti závislým na výsledku event. sporu, nýbrž naopak, že má i v takovém případě vždy o tom rozhodnouti, zdali a pokud se stavba může »dovoliti« z veřejných příčin (§ 37 stav. ř.). Postup, jaký žádá stížnost, byl by nelogický; neboť obsahuje-li »stavební povolení« stavebního úřadu vždy jenom výrok o tom, že stavba je přístupna z ohledů veřejných, tedy z ohledů, jichž posouzení spadá výhradně do kompetence úřadu stavebního, není logicky možno účinnost jeho, omezenou na tuto stránku veřejnoprávní, činiti závislou na výroku soudu, který podle svého zásadního oboru působnosti může posuzovati a posuzuje věc s hlediska zcela jiného, t. j. výhradně s hlediska soukromoprávního.
Zbývá posléze výtka, že stavební úřad obě soukromoprávní námitky st-lů neodkázal na pořad práva, jak nařizuje § 35 recte 37 stav. ř. Než i ta je bezdůvodná. Soused, který při stavební komisi vznesl soukromoprávní námitky, má ovšem po zákonu (§ 37 stav. ř.) nárok na to, aby rozepře tím vzniklá byla odkázána na pořad práva, t. j. aby v rozhodnutí stavebního úřadu bylo osvědčeno, že a které soukromoprávní námitky při stavební komisi vznesl. Tomuto jeho nároku je však učiněno zadost, když třebas teprve z rozhodnutí instance vyšší je patrno, které námitky učinil a jaký jest jejich obsah. Tento požadavek jest však v daném případě splněn. Pokud se týče námitky o zřízení dvířek v hraniční zdi, byla výslovně odkázána na pořad práva již v stavebním povolení obecního úřadu z 2. března 1921 a odkaz ten vyššími stolicemi zůstal nedotčen. Námitka o vzdálenosti stavby od hranic pozemku č. kat. — nebyla sice na pořad práva odkázána již první instancí, jak mylně se konstatuje v rozhodnutí okresní správní komise z 25. května 1921, ale stalo se tak věcně způsobem s dostatek zřejmým v jejím vlastním rozhodnutí, a to tak, že druhá instance výrok první stolice právě v tomto bodě změnila a vyslovila, že soukromoprávní námitka st-lů o právu služebnosti jízdy byla odkázána správně na pořad práva soukromého, kde se také řeší, kterýžto výrok byl třetí instancí potvrzen.
Z uvedených důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1523. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 70-74.