Č. 1540.

Vyživovací příspěvek: Není nezákonné, odepřel-li úřad příslušníkům v boji padlého vyživovací příspěvek z toho důvodu, že jim důchod předků podle zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. byl odepřen a že nemají nárok na vyživovací příspěvek proto, že § 40, odst 2 cit. zák. stanoví, že se vyživovací příspěvek vyplácí pouze na účet onoho důchodu.
(Nález ze dne 5. října 1922 č. 13876.) Věc: Elekta C. v L. proti zemské vyživovací komisi v Praze stran výživného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lce byl vyživovací příspěvek, který jí byl vyplácen, když dne 27. července 1914 nastoupil činnou službu vojenskou syn její, později v roce 1915 padlý, po rozumu § 40 zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. zastaven okresní vyživovací komisí koncem ledna 1922, poněvadž výnosem zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Praze byl jí odepřen důchod podle cit. zákona. Zemská vyživovací komise odvolání zamítla z důvodů první stolice, k nimž připojila, že odvolatelka byvši se svým nárokem na důchod po rozumu zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. odmrštěna, nemá nárok na vyživovací příspěvek proto, ježto § 40, odst. 2. cit. zákona stanoví, že se vyživovací příspěvek vyplácí pouze na účet onoho důchodu.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
§ 4, odst. 3 zákona ze dne 23. září 1919 č. 530 sb. z. a n. stanoví, že vyživovací příspěvek se vyplácí příslušníkům v boji padlého i po ukončení války dále až do té doby, kdy vejde nová zákonná úprava vojenských požitků zaopatřovacích v platnost. Tato nová úprava stala se zákonem ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n. a vešla podle jeho § 46 v platnost 1. května 1920. Tímto dnem zanikly tedy všechny nároky na vyživovací příspěvek.
V § 40, odst. 2 ustanovil zákon ten částečnou změnou citovaného § 4, odst. 3 vyživ. zákona pouze, že vyživovací příspěvek a příplatky dlužno vypláceti důchodci a jeho příslušníkům od 1. května 1920 dále až do přiznání důchodu podle tohoto zákona poskytnutého, že však je sluší súčtovati na přiznaný důchod. Tímto ustanovením bylo tedy učiněno pouze opatření, aby ti, kterým až do 1. května 1920 příslušel nárok na vyživovací příspěvek a kterým podle cit. zákona přísluší i nárok na důchod, nezůstaly v době od 1. května 1920 až do přiznání resp. výplaty tohoto důchodu bez vší podpory, nebylo však ničeho změněno na platnosti zásady cit. § 4, odst. 3 cit. zákona, že nároky na vyživovací příspěvek řečeným dnem zanikají.
Podle této zásady mohl by býti vyživovací příspěvek st-lce dále vyplácen ode dne zastavení jen tenkráte, kdyby jí příslušel nárok na důchod po rozumu § 25 zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n.
Mohl tudíž žal. úřad zastaviti po 1. květnu vyživovací příspěvek jen tehdy, když zjistil, že příslušným úřadem st-lce důchod předků byl oduznán nebo že st-lka o důchod ten se nehlásila anebo v případě, že ani jeden ani druhý důvod nenastal, když si úřad na otázku, přísluší-li st-lce důchod předků, sám pro svůj obor jako na otázku prejudiciální odpověděl.
Dle spisů administrativních je nesporno a st-lkou ještě ve stížnosti výslovně doznáno, že důchod předků byl jí příslušným úřadem oduznán a že výrok ten nebyl jí v odpor brán.
Odepřela-li zemská vyživovací komise st-lce vyživovací příspěvek proto, že jí důchod předků dle zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. z. a n., byl odepřen a že nemá nárok na vyživovací příspěvek proto, že § 40, odst. 2 cit. zákona stanoví, že se vyživovací příspěvek vyplácí pouze na účet onoho důchodu, nelze v tom shledati nezákonnost. Jsou tudíž pro spor tento právně bezvýznamný skutkové okolnosti, které st-lka uplatňuje, zejména že potřeba vyživovacího příspěvku trvá dále, ježto životní a osobní poměry (churavost, stáří, nahluchlost, nemajetnost, 50 K pense měsíčně) se nezměnily.
Ježto výtka nezákonnosti nař. rozhodnutí není důvodná, bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1540. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 107-109.