Č. 1667.

Administrativní řízení: Res judicata.
(Nález ze dne 17. listopadu 1922 č. 16920.)
Věc: Antonín H. v P. (adv. Dr. A. Brázda z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze o jmenování a výměru odpočivného.
Důvody: Rozhodnutím zemské školní rady v Praze ze dne 8. ledna 1919 č. — st-l k vlastní žádosti dán na trvalý odpočinek, o čemž byl praven výměrem okresní školní rady ze dne 12. února 1919 č. —; žádosti za reaktivování nebylo rozhodnutím zemské školní rady ze dne 16. dubna 1920 č. — ze zásadních důvodů vyhověno.
Další žádosti st-lově ze dne 21. června 1920 za odročení jeho pensionování a tím i za úpravu jeho pensijních požitků podle zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n. nebylo rozhodnutím zemské školní rady ze dne 4. srpna 1920 č. — vyhověno ze zásadních důvodů.
Odvolání z toho podané bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné, ježto st-1 byl dán pravoplatně výměrem z 8. ledna 1919 k vlastní žádosti na trvalý odpočinek dnem 1. března 1919, po zákonu pak mu nepřísluší nárok na to, aby byl pensionován od určitého data, a dle platných předpisů nelze také odůvodniti dodatečnou změnu pravoplatného pensinování, zvláště ježto by odporovalo ustanovení § 9 zákona ze dne 17. prosince 1919 č. 3 sb. z. a n. z roku 1920. Tvrzení st-lovo, že se jedná o nežádané pensionování, nesrovnává se s pravdou, poněvadž přeložení jeho na trvalý odpočinek se stalo k vlastní jeho žádosti pedané dne 25. listopadu 1918.
Vývody rekurentovými, kterými tento brojil proti pravoplatnosti svého, pensionování. nař. rozhodnutí se sice výslovně nezaměstnává, avšak zamítajíc odvolání jeho v celku jako neodůvodněné, prohlásilo i tyto vývody jeho za bezdůvodné.
Stížnost uvádí proti tomu v podstatě
1. že st-l žádal za pensionování nikoliv dobrovolně, nýbrž z donucení,
2. že žádal za pensionování od 1. září 1919, byl však pensionován od 1. března 1919,
3. že proti pensionování se nemohl odvolati z důvodů uvedených již v rekursu, totiž v podstatě pro nemoc a z donucení.
Námitky tyto nejsou důvodné.
Není sporu o tom, že st-l byl výměrem zemské školní rady ze dne 8. ledna 1919 č. — pensionován, že o tom byl řádně uvědomen a že proti tomu nepodal včas opravných prostředků; tím tedy stal se tento výrok, který — pocházeje od úřadu kompetentního, — není zmatečným, neodstranitelným, a nemohl tedy st-1 dávno po uplynutí rekursní lhůty důvodně s úspěchem vytýkati tomuto rozhodnutí nezákonnost.
Stížnost se ovšem snaží tvrditi, že ono rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť st-l prý rekurs proti němu nepodal z donucení a pro nemoc.
Tvrzení tato však jsou lichá. Neboť již 7. února 1920 žádal st-l za reaktivování, při čemž uvedl, že pensionován byl za mimořádných odolností a proti své vůli a že proti pensionování nepodal námitek jediné proto, aby v době převratu neztěžoval práci školských úřadů, podobně podáním ze dne 21. června 1920 žádal toliko za odročení pensionování; mohl-li tedy 7. února 1920 a 21. června 1920 podati uvedené žádosti, jejichž petitem uznává sám sebe za pensionovaného, byl by již tehdy mohl uplatniti později přednesené námitky proti pravoplatnosti výroku o pensionování pro nemoc nebo donucení.
Toho však neučinil.
Bylo-li tedy odvolání jeho zamítnuto s poukazem na právní moc oncho pensijního rozhodnutí ze dne 8. ledna 1919, nelze tomu vytknouti ani nezákonnost ani podstatnou vadnost.
Jelikož pak dále nss jest podle § 2 svého zákona povolán toliko zkoumati, zda nebyla práva strany porušena nezákonným rozhodnutím správního úřadu, nemůže se soud vůbec zaměstnávati momenty ekvity a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 1667. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 416-417.