Č. 1603.

Obecní úředníci: K pojmu »povolání« ve smyslu § 44 zák. č. 443/1919 sb. z. a n.
(Nález ze dne 30. října 1922 č. 7307.) Věc: Obec Kutná Hora proti zemskému správnímu výboru v Praze stran služebního poměru zvěrolékaře Bedřicha L.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Žal. úřad nařídil podle zdejšího nálezu ze dne 24. května 1921 č. j. 6531 (Boh. č. 855) šetření o tom, zda soukromá zvěrolékařská praxe, provozovaná městským zvěrolékařem B. L., je tomuto povoláním ve smyslu § 44 zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n., jež vylučuje, aby bylo možno považovati obecní službu jmenovaným konanou za jeho povolání výhradné. Šetření záleželo v tom, že byly vyslechnuty stěžující si obec i strana spolužalovaná, vyžádáno dobrozdání zvěrolékařské komory a dále vyjádření berní správy v K. H. o majetkových a výcělkových poměrech zvěrolékaře L. Na tomto podkladě žal. úřad rozhodnutím z 27. ledna 1922 č. j. — uznal opětně právem, že st-l má nárok na úpravu služebních požitků dle zákona ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a uložil obci, aby úpravu tu provedla. Rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě zmíněného materiálu dospěl k přesvědčení, že nelze soukromou praxi zvěrolékaře L. kvalifikovati za činnost pravidelnou nebo trvalou, že činnost ta není značného rozsahu a pravidelným, normálním a zejména trvalým zdrojem výživy a základem existence st-lovy, takže nelze praxi tu pokládati za povolání ve smyslu citovaného zdejšího nálezu.
O stížnosti podané do rozhodnutí toho obcí K. H. nss uvážil:
§ 44 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb, z. a n. vylučuje z oboru platnosti tohoto zákona ty obecní úředníky, kteří úřadu svého u obce nevykonávají jako stálé a výhradné povolání, tedy ty, kteří vedle toho mají ještě povolání jiné. »Povolání« ve smyslu tohoto zákona je pojem právní, jehož obsah dlužno zjistiti interpretací zákona. Vznikne-li v konkrétním případě spor, zda činnost, kterou úředník vedle své služby obecní vykonává, je mu povoláním ve smyslu zákona, dlužno zjistiti, zda v konkrétním skutkovém stavu jsou obsaženy všechny podstatné elementy onoho pojmu. Jde tedy o logickou subsumpci určitého skutkového stavu pod určitý pojem právní, při níž — nehledě k volnému oceňování průvodů o jednotlivých relevantních skutečnostech — pro nějaké volné uvažování úřadu není místa. Pokud by tedy odvodní spis spolužalované strany, odvolávaje se na volnou úvahu úřadu, chtěl namítati, že nss není příslušným, aby konkluse úřadu o tom, je-li činnost nějaká povoláním, věcně přezkoumával, nebylo by možno námitku takovou shledati důvodnou.
Pojem »povolání« ve smyslu § 44 zákona z 23. července 1919 definován byl v nálezu tohoto soudu z 24. května 1921 č. 6531 jako činnost, kterou někdo vykonává pravidelně a trvale s tím úmyslem, aby mu byla normálním a trvalým zdrojem: výživy a základem existence. Podstatné znaky tohoto pojmu jsou tedy: 1. určitá činnost, 2. vykonávaná pravidelně a trvale, 3. s tím úmyslem a účelem, aby osobě ji vykonávající byla normálním a trvalým zdrojem výživy a — buď sama o sobě nebo vedle jiného takového zdroje — také základem existence. Tyto znaky vyjadřují vesměs jednoduché skutečnosti, jichž zjištění nevyžaduje žádných odborných vědomostí a znalostí, jakých by rozhodující úřad neměl sám. Závěr však ze skutečností v konkrétními případě zjištěných o tom, spadá-li určitá činnost pod pojem povolání, je součástí kogniční činnosti úřadu samého. Pro nějaký důkaz znalecký není tu tedy místa. Nemohl proto nss dobrozdání zvěrolékařské komory, jež si žal. úřad vyžádal, přiznati významu znaleckého posudku jako průvodního prostředku k zjištění určitých relevantních skutečností, nýbrž toliko jako pomůcky, kterou si úřad opatřil pro svou interní informaci a která jej ovšem nemohla zbaviti povinnosti, aby skutkové premissy pro právní závěr jemu samému náležející vhodnými průvodními prostředky sám zjistil.
Podobným způsobenu je však nutno posuzovati i vyjádření berní správy z 18. června 1921. Výsledky šetření, které vykonala berní správa pro svoje potřeby, t. j. za účelem předpisů daní, nejsou směrodatný pro přítomný spor a nemohou poskytnouti skutkový základ pro jeho řešení. Tím méně může ovšem vyjádření berní správy býti kvalifikováno jako důkazní prostředek o tom zda spolužalovaná strana zvěrolékařskou praxi vykonávala.trvale či jen občasně, zda ve velkém či v malém rozsahu a jaký význam měla pro uhrazení životních potřeb jejich. Vyjádření berní správy mohlo žal. úřadu sloužiti jako důkazní prostředek jenom o tom, jaké příjmy ze zvěrolékařské praxe byly spolužalovanou stranou fatovány, po případě vzaty za základ pro její zdanění, a jaká daň z příjmu a daň výdělková byly jí předepsány; neboť jenom o těchto okolnostech byla berní správa kompetentní vydati úřední osvědčení. A právě tyto skutečnosti vyjádření berní správy neobsahuje, uvádějíc v tom směru jen, že jmenovaný přihlásil zvěrolékařskou praxi soukromou k zdanění 1. února 1918 a že mu byla stanovena sazba výdělkové daně 24 K.
Nelze proto ani dobrozdání zvěrolékařské komory ani vyjádření berní správy — nehledě k oběma skutečnostem posléze zmíněným — považovati za průvodní prostředky, o něž by úřad mohl svoje rozhodnutí opírati.
Dlužno proto zkoumati, zda závěr žal. úřadu, že soukromá praxe provozovaná spolužalovanou stranou není jí povoláním ve smyslu § 44 cit. zákona, má dostatečný podklad v tom, co zjištěno z ostatních správních spisů a z prohlášení obou stran.
Z pojmu povolání, jak byl shora determinován, plyne, že činnost, o niž jde, musí býti vykonávána pravidelně a trvale. Musilo by tedy býti prokázáno, že soukromá praxe zvěrolékaře L. těchto znaků nevykazuje. Spolužalovaná strana nepopírala v administrativním řízení, že provozuje soukromou praxi zvěrolékařskou, netvrdila nijak, že by zvěrolékařské rady a pomoci poskytovala jenom občasně ze zvláštní ochoty, naopak odvolávala se na to, že podle ustanovovacího dekretu je přímo povinna vykonávati ji svědomitě v celém okresu, poukazovala pouze na to, že jí provozuje toliko, pokud jí v tom nebrání úřední povinnost její jako městského zvěrolékaře, a z okolnosti, že vázána jsouc služební povinností, nemůže býti klientům k disposici, kdykoliv si toho přejí, dovozovala, že dlužno praxi její pokládati za příležitostnou.
Obec naproti tomu uvedla, že zvěrolékař L. provozuje praxi soukromou pravidelně a stále ve velkém rozsahu, že o tom svědčí také předepsaná mu daň z příjmu, že za tím účelem má zvláštní dopravní prostředek, aby mohl snáze vykonávati praxi venkovskou a že od okresu požívá zvláštního příspěvku 1000 Kč ročně s povinností, aby chudším klientům účtoval povoz za režijní cenu.
Vzhledem k tomu, co uvedl v administrativním řízení zvěrolékař L., byl by úřad mohl dojíti k svému závěru jenom tehdy, když by byl zjistil, že úřední práce, které a jak je jmenovaný skutečně vykonává, zabírají mu fakticky tolik času, že zbývající doba nestačí, aby mohl vedle toho provozovati soukromou praxi pravidelně, a že ji může proto vykonávati jen výjimečně. Takového zjištění však ve spisech není. Ze správních spisů vysvítá, že zvěrolékař L. nemá jako ostatní úředníci obecní pevně stanovených úředních hodin. Určité časové vymezení jeho úředních prací podává se jenom nepřímo z ustanovení jatečního řádu o době stanovené pro porážky (Jateční řád všeobecný § 4 v souvislosti s § 7, § 10 lit. d), Jateční řád pro porážky koní § 2), při čemž padá ovšem v úvahu také ustanovení § 5 instrukce pro ohledávajícího obecního zvěrolékaře, z níž vychází, že ani v uvedené době nemusí býti přítomen, nýbrž může se dáti zastupovati městským lékařem. Tento fakt stanovisku žal. úřadu nesvědčí. Jinak není tu však žádného zjištění, zejména výslechem přezvědných osob, ani o tom, kelik času spolužalovaná strana stráví průměrně denně vykonáváním jednotlivých svých úředních povinností, ani o okolnostech, které uvedla v administrativním řízení obec na pod- poru svého stanoviska. V tomto směru mimo jiné dlužno také vytknouti, fe — ač obec na to poukazovala a okolnost ta, byť ne rozhodna, přece jen je velmi závažná, — žal. úřad ani nezjistil, jaká daň z příjmu počínajíc r. 1907 byla spolužalované straně předepsána (§ 217 zák. o d. os.) a nepokusil se ani dotazem u finanční správy vyšetřiti, jaký příjem ze své soukromé praxe přiznala, ač připiš berní správy z 20. července 1921 č. — sdělení takové za všech okolností nevylučoval.
Aby soukromá praxe spolužalované strany mohla býti považována za její povolání, bylo by dále dle definice shora uvedené třeba, aby jí byla vykonána s tím úmyslem a za tím účelem, aby jí byla normálním a trvalým zdrojemi výživy a — vedle služby obecní — také základem její existence. To nebylo by ovšem možno říci, kdyby existence tohoto zdroje nezáležela na vůli spolužalované strany, nýbrž na vůli osoby třetí, zejména obce, která by měla právní možnost výkon soukromé praxe znemožniti. Toho však není. Podle odst. 4 lit. k) služební instrukce je zvěrolékaři L. vykonávání soukromé praxe dovoleno; jmenovaný sám to uznává, uvádí dokonce, že výkon praxe jemu v jmenovacím dekretu uložen za povinnost, a stojí na stanovisku, že by mu obec výkon ten zakázati nemohla. Podle lit. n) služební instrukce má možnost, aniž by tím porušil své služební povinnosti, kdykoli z města se vzdáliti, jsa povinen jenom při vzdálení na dobu delší 2 dnů učiniti oznámení starostovi; podle jatečního řádu C § 5 koná v jeho nepřítomnosti úřad na jatkách městský lékař, jemuž zvěrolékař může prostě svou nepřítomnost oznámiti.
Existence a trvání tohoto druhu zdroje výživy je tedy závislé jen na vůli spolužalované strany samé. Jde tedy o to, zda zvěrolékař L. sám provozuje soukromou praxi s úmyslem a tak, aby mu byla normálním a trvalým zdrojem výživy a základem existence. Že provozuje praxi s úmyslem výdělečným, není pochybno. Jmenovaný dále ve svých administrativních rekursech také opětně udal, že výkon soukromé praxe je mu povoláním, arciť povoláním vedlejším. Nikdy netvrdí, že by nechtěl využíti možnosti obcí mu dané a nechtěl soukromou praxi stále a pravidelně vykonávati. Projevil-li svůj úmysl vykonávati praxi trvale a pravidelně také tím, že učinil nějaká zevnější opatření za tím účelem, na př. — jak tvrdí obec — tím, že veřejně oznamuje svou ordinaci tabulkou na soukromém bytě, nebo že za účelem ordinace na venkově chová si zvláštní dopravní prostředek (povoz, motocykl), nebylo zjištěno.
Nemá tedy závěr žal. úřadu ani v tomto druhém směru ve spisech dostatečného podkladu.
Ježto skutková podstata nař. rozhodnutí zůstala takto v podstatných bodech neúplnou, bylo rozhodnutí v základě § 6, odst. 2 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 1603. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 258-262.