Č. 1676.

Ochrana nájemníků: Paragrafu 34 zák. ze dne 27. dubna 1922 č. 130 sb. z. a n. nutno rozuměti tak, že v jednání zahájeném před nájemním úřadem, ale do 30. dubna 1922 nedokončeném nesmí nájemní úřad již pokračovati, nýbrž že strana musí věc znovu zahájiti u soudu.
(Nález ze dne 20. listopadu 1922 č. 17290.)
Theodor H. a Marie N. v Brně proti nájemnímu úřadu pro Velké Brno stran určení nájemného.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím ze dne 23. srpna 1922 č. — vyslovil nájemní úřad pro Velké Brno k žádosti Ladislava P., majitele domu v Brně o zvýšení nájemného toto:
Dle § 8, odst. 1 zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. může majitel domu od 1. května 1920 zvýšiti bez svrlení úřadu nájemné dne 1. srpna 1914 neb při prvním pozdějším pronájmu smluvené o 20%.
Žadatel tvrdil, že byty st-lů byly do roku 1917 součástí většího bytu. z něhož rozdělením vznikly. Zakládá-li se tvrzení to na pravdě, netvoří základ obecného 20% zvýšení nájemné dne 1. srpna 1914 smluvené, nýbrž nájemné při prvním pozdějším pronájmu ujednané. Zvýšil-li však majitel domu od té doby do 1. května 1920 nájemné o více než 20%, jsou nájemníci povinni, platiti toliko dosavadní nájemné o 20% zvýšené.
Zvýšené výlohy na kominickou mzdu a osvětlování jest rozvrhnouti na nájemníky podle čistého nájemného dne 1. srpna 1914 placeného.
1% dávku z nájemného jsou nájemníci povinni nahraditi majiteli domu. vykáže-li se potvrzením berního úřadu.
Stížnost do rozhodnutí vytýká provedenému řízení vadnost a zmatečnost, ježto nájemníci k jednání dne 23. srpna 1922 konanému vůbec nebyli obesláni a tím byla jim odňata možnost, vyvrátiti tvrzení majitele domu z nichž žal. úřad vychází za předpokladu, že se zakládají na pravdě.
Nss shledal stížnost důvodnou.
Nař. rozhodnutím rozhodl žal. úřad podle zákona ze dne 9. dubna 1920 c. 275 sb. z. a n. k žádosti majitele domu o přiměřenosti zvýšení nájemného od st-lů požadovaného. Rozhodnutí to bylo vydáno 23. srpna 1922. V doně té nebyl však nájemní úřad již oprávněn vydati rozhodnutí na základě uvedeného zákona.
Dnem 1. května 1922 pozbyl zákon o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1920 č. 275 sb. z. a n. platnosti, byv nahrazen zákonem ze dne 27. dubna 1922 č. 130 sb. z. a n.
Novým zákonem tím byla příslušnost rozhodovati o přípustnosti zvýšení nájemného a o návrzích na určení přiměřeného nájemného přenesena výlučně na soudy (§§ 21, a 22 a násl.), takže 1. květnem 1922 příslušnost nájemních úřadů k rozhodování nájemních sporů zanikla.
§ 34 zákona ze dne 27. dubna 1922 stanoví pak, že pokud nebylo řízení před nájemními úřady zahájené do 30. dubna 1922 skončeno, bude soudem rozhodnuto jen, podá-li strana u soudu návrh nový dle tohoto zákona.
Ustanovení to nelze vykládati jinak, než že v jednání před nájemním úřadem zahájeném a do 30. dubna 1922 nedokončeném nesmí nájemní úřad více pokračovati, nýbrž že strany musí věc znovu zahájiti u soudu.
Ježto předpisy nového zákona o ochraně nájemníků a příslušnosti soudu jsou normy kogentní, jichž jest dbáti z moci úřední, nemohl žal. úřad ve sporné věci dne 30. dubna 1922 nesporně nedokončené vůbec dále postupovati, provésti jednání a vydati rozhodnutí.
Z těchto úvah bylo naf. rozhodnutí zrušiti pro nezákonnost po rozumu § 7 zák. o ss, aniž bylo zapotřebí, zabývati se námitkami ve stížnosti vznesenými.

Citace:

č. 1676. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 434-435.