Č. 1751.

Známky: * Nepříčí se zákonu, nařídilo-li ministerstvo obchodu, podle § 21 lit. d) a § 3 č. 4 zák. o ochraně známek ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. výmaz známky zapsané dříve u některé obchodní komory rakouské, z důvodu, že známky obsahující říšský znak rakouský příčí se veřejnému pořádku.
(Nález ze dne 14. prosince 1922 č. 19125.)
Věc: Firma J. H. v Dolních Rakousích (adv. Dr. O. Gellner z Prahy) proti ministerstvu obchodu v Praze (odbor, rada K. Weber) o výmaz známek.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím ze dne 26. srpna 1921 ministerstvo průmyslu, obchodu a živností rozhodlo dle § 21 lit. d) zák. o ochraně známek ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. po vyslechnutí chranitelky firmy Josef H., že známky č. — Vídeň a — Vídeň, přihlášené jmenovanou chranitelkou k zápisu u obchodní a živnostenské komory v Praze pro Colingeovy nápravy, polocolingeovy nápravy, Heiserovy mazané nápravy, koleskové nápravy s křídlem i bez něho, nákladní nápravy a pluhové nápravy a zapsané tamže pod č. — a —, neměly býti zapsány dle § 3 č. 4 známk. zákona ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., konečně, aby ze známkového rejstříku byly vymazány, a to z těchto důvodů:
»Známky č. — Vídeň a — Vídeň obsahují obrazce dvouhlavého orla, které svým provedením jsou k záměně podobny s bývalým' rakouským říšským znakem a dle poznámky v známkovém rejstříku mají tento znak představovati. Tímto svým obsahem upomínají známky ty na státoprávní poměry před 28. říjnem 1918 a jsou způsobilé v republikánsky smýšlejícím konsumentstvu vzbuditi oprávněnou nevoli a odporují tedy veřejnému řádu. Důsledkem toho jsou známky ty dle § 3, č. 4 známk. zákona z re- gistrace vyloučeny.« O stížnosti namítající, že nař. rozhodnutí odporuje zákonu ze dne 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. i čl. 274 mírové smlouvy St. Germainské, uvážil nss toto:
Zákon ze dne 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. stanoví, arciť v § 1,
že známky ochranné, které u některé obchodní a živnostenské komory
bývalé říše rakousko-uherské do dne vyhlášení tohoto zákona zapsány
byly, budou chráněny v území republiky čsl. s prioritou původní přihlášky.
Ustanovení toto souhlasí obsahem svým s čl. 274 mírové smlouvy St. Germainské, jehož se stížnost dovolává a jenž zavazuje nástupnické státy bývalého mocnářství rakousko-uherského uznati práva z vlastnictví průmyslového, jež platí na území bývalého mocnářství v době, kdy přejdou pod svrchovanost států nástupnických.
Z cit. ustanovení zákona neplynou však podle názoru nss-u ony důsledky, které z něho vyvozuje stížnost, zastávajíc právní názor, že majiteli známky dříve do rejstříku zapsané přísluší nárok na bezpodmínečné zachování onoho zápisu.
Ustanovení to zřejmě vyplývá z úmyslu zachovati stranám nabytá práva. Skutečnost, že určitá známka zapsána byla u některé obchodní a živnostenské komory bývalé říše rakousko-uherské, neposkytovala však majiteli známky ani podle předpisů tehdy platných nároku na bezpodmínečné zachování zápisu. I podle právního stavu tehdejšího vykonaný zápis nechránil majitele známky v nerušeném držení jejím, neboť nebránil úřadu naříditi výmaz zapsáno známky podle § 21 známk. zákona ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z., zejména v případě § 21, lit. d), uznalo-li ministerstvo, že známka neměla býti registrována. Stanoví-li tudíž cit. zákon, že dříve zapsané známky budou v území čsl. republiky chráněny s prioritou původní přihlášky, lze předpisu tomu rozuměti jen v ten smysl, že práva vyplývající z dřívějšího zápisu ochranných známek chráněna budou—. ovšem s prioritou původní přihlášky — v tom rozsahu, v jakém existovala v době zápisu, tedy se všemi omezeními, která vyplývala z tehdejších zákonů o ochranných známkách. Opačný výklad, který citovanému ustanovení přikládá stížnost, vedl by k důsledku zákonem nikterak nezamýšlenému a účel onoho ustanovení přesahujícímu, že by obsah oprávnění majitelů známek u některé obchodní a živnostenské komory bývalé říše rakousko-uherské zapsaných byl širší, nežli byl dříve a právní posice majitelů známek takových byla by zejména příznivější, nežli právní posice majitelů známek, kteří je teprve po vydání cit. zákona u některé obchodní a živnostenské komory čsl. dali zapsati.
V tomto a jen v tomto smyslu jest rozuměti i ustanovení čl. 274 mírové smlouvy St. Germainské o uznání práv z vlastnictví průmyslového, pokud práva ta vyplývají ze zápisu známek ochranných.
Zákonem ze dne 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. nebylo nikterak omezeno právo žal. úřadu přezkoumati přípustnost zápisu známky zejména s hlediska § 21 lit. d) známk. zákona ze dne 6. ledna 1890 č. 19 ř. z. Jest tedy námitka stížnosti po této stránce vznesená bezdůvodná.
Stížnost namítá však, že nař. rozhodnutí v daném případě odporuje samému § 21 lit. d) právě cit. zákona, dovozujíc, že podle tohoto ustanovení přípustnost zápisu známky posuzovati jest podle doby, kdy známka původně byla zapsána, čímž stížnost chce patrně naznačiti, že známka, o niž jde, v době původního zápisu b.yla přípustná a že žal. úřad není dle cit. § 21 lit. d) oprávněn výmaz její naříditi pro to, že by známka dnes snad zapsána býti nesměla.
Stížnosti jest zajisté dáti za pravdu, že pro otázku výmazu známky podle § 21 lit. d) zásadně rozhodnou jest přípustnost její v době zápisu a nikoliv v době pozdější. Nss neshledal však, že by úchylka od této zásady, jak se objevuje v nař. rozhodnutí, jež posuzovalo přípustnost známky st-lčiny podle doby pozdější, odporovala zákonu.
Nelze přehlížeti, že zánik bývalé říše rakousko-uherské, z něhož vzaly svůj původ suverénní státy následnické, tudíž i suverénní republika čsl., musel nutně a to i automaticky přivoditi různé změny materielního. obsahu právních norem, měly-li tyto zůstati v souhlase s myšlenkou suverenity nových států. Pro obor práva o ochraně známek vyvodil i zákon ze dne 24. července 1919 č. 471 sb. z. a n. z nastalé změny státoprávních poměrů nutně vyplývající důsledky potud, že článkem V. výslovně zrušil § 3 č. 1 a § 4 známk. zákona z r. 1890, nahradiv tyto předpisy ustanovením, že ze zápisu vyloučeny jsou značky, které obsahují výhradně obraz nebo jméno presidenta republiky nebo jiných osob o stát zasloužilých a vše- obecně známých (§ 3 č. 1) jakož i že známky, při nichž obraz nebo jméno presidenta republiky nebo jiných osob o stát zasloužilých a všeobecně známých, veřejný znak nebo vyznamenání tvoří součást jejich, dovoleno registrovati jen tehdy, když na základě nynějších ustanovení právo k užívání těchto zvláštních značek bylo dříve prokázáno (§ 4).
Úmysl v zákoně tom projevený, přivoditi soulad s novými poměry státoprávními a s veřejným řádem suverénního státu čsl., došel jasného výrazu i v zákonech jiných. Třeba tu mimo jiné poukázati k ustanovení zákona ze dne 23. července 1919 č. 449 sb. z. a n., jímž v zákonech a nařízeních prozatím v platnosti zachovaných nahrazeny byly názvy »rakouský«, »uherský«, »rakousko-uherský« a jim obdobné stejného smyslu slovy »československý« a »Československá republika« a stejným způsobem i označení »královský«, »císařsko-královský« a »císařský a královský«. Spadá sem' dále ustanovení zákona ze dne 14. dubna 1920 č. 267 sb. z. a n., jenž nedovoluje označovati veřejně mimo. jiné i výrobky názvy upomínajícími na státoprávní poměry zemí republiky československé před 28. říjnem 1918 a ukládá podnikatelům povinnost závadné názvy a označení odstraniti.
Ve všech těchto předpisech povahy státně-policejní došla jasného výrazu kategorická vůle zákonodárce, odstraniti vše, co by upomínajíc na dřívější státoprávní poměry zemí republiky československé před 28. říjnem 1918 odporovalo suverenitě nového státu a tím se příčilo, veřejnému řádu.
Předpisy ty, majíce za účel chrániti zájem veřejný, týkající se samých základů existence státní, zřejmě nechtěly, ano podle své povahy ani nemohly respektovati stav, jaký za jiných poměrů snad zcela po právu byl založen a ovšem ani nabytá práva jednotlivců, jež by se snad s tendencí jejich octla v rozporu.
S tohoto hlediska sluší také posuzovati použití předpisu § 3 č. 4 známk. zákona na daný případ. Jestliže zákonodárství státu čsl. jest zřejmě proniknuto tendencí v zájmu tohoto státu odstraniti a zameziti každé veřejné označování, jež by upomínalo na dřívější státoprávní poměry zemí republiky čsl. před 28. říjnem 1918, zakazuje-li zejména bez jakékoliv výhrady i takovéto označování výrobků, nelze pochybovati o tom, že v souhlase se společnou základní tendencí oněch jednotlivých předpisů musí býti vykládán a aplikován i § 3 č. 4 známk. zákona v ten rozum, že nařízení výmazu známek upomínajících na státoprávní poměry zemí republiky čsl. před 28. říjnem 1918 jest pokládati zákonem za odůvodněno, nehledě k tomu, zdali snad známky ty kdysi právem byly zapsány.
Že říšský orel rakouský připomínkou na ony poměry jest, důkazu nepotřebuje.
Popírá-li stížnost, že by znak, jenž tvoří součást konkrétní známky stěžující si firmy, byl podobný s bývalým říšským znakem rakouským, jest tvrzení její v rozporu se spisy. Neboť v zápisu známky jest výslovně poznamenáno »císařský orel prokázán ve Vídni«, z čehož vysvítá, že strana sama musela svého času podle § 4 známk. zákona prokázati, že se jí dostalo zvláštního povolení, aby znaku toho jako součástky ochranné známky používala, a že tudíž jde skutečně o státní znak rakouský.
Z těchto úvah byla stížnost zamítnuta jako bezdůvodná.

Citace:

č. 1751. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 599-602.