Č. 1618.

Obvodní notáři (Slovensko: I. Obvodní (obecní) notář na Slovensku, jehož žádost podanou ve smyslu § 5 zák. ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., ministr vnitra zamítl, musí býti pensionován, a to podle právních norem uherských. — II. Dobou do pense započítatelnou podle statutu o pensijním ústavu obecních a obvodních notářů župy Nitranské jest i doba, po kterou notář — za činné služby nepropuštěný — úřad notářský skutečně vykonával, jsa se svolením úřadu na dovolené (třeba neplacené).
(Nález ze dne 4. listopadu 1922 č. 15631).
Věc: Emrich J. v I. proti administrativnímu výborii župy Nitranské v Nitře o pensionování.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jde o stanovení doby do pense započítatelné, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se zamítá stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo vnitra výnosem ze dne 28. července 1921 č. — zamítlo žádost st-le, obvodního notáře, který byl již notářem před 28. říjnem 1918, za převzetí do státní politické služby při politické správě na Slovensku.
Žal. úřad naříkaným rozhodnutím dal st-le ve smyslu § 7 zákona ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. na odpočinek, poněvadž ministerstvo vnitra zamítlo zmíněnou žádost st-lovu a přiznal mu od 1. října 1920 na základě § 20 statutu o pensijním ústavu obecních a obvodních notářů župy Nitranské pensi v částce 2048 Kč ročně s válečnou podporou v částce 420 Kč, a to vzhledem k služební době st-lově od 5. července 1898 do 30. září 1920 (úhrnem 22 roků, 2 měsíce, 24 dní) a vzhledem k poslednímu platu st-lovu (2600 K s připočtením 600 Kč jako ekvivalentu za byt).
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí uvážil nss toto:
Jest nesporno, že st-l byl obecním, pokud se týče obvodním notářem již před 28. říjnem 1918, že podal žádost za jmenování notářem podle zákona ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., že však ministr vnitra žádost tu zamítl.
Nař. rozhodnutí obsahuje dva výroky: I. výrok o tom, že se st-l dává na odpočinek, tedy výrok, že se propouští z činně služby a II. výrok o výši pense.
Stížnost směřuje proti oběma výrokům.
ad I. St-l namítá, že měl býti dán na odpočinek teprve, až by bylo rozhodnuto o jeho dvou žádostech za reaktivování, z nichž jednu podal dne 25. ledna 1922 u předsedy vlády, druhou pak dne 21. března 1922 u župana župy Nitranské.
Tuto námitku neshledal soud důvodnou. Zákon ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n., který organisoval nově úřad obecního a obvodního notáře na Slovensku a který v §§ 5 až 7 obsahuje předpisy o tom, jak jest naložiti s oněmi obecními a obvodními notáři, kteří zastávali úřad notářský již před vydáním tohoto zákona, stanoví v § 7, větě první (věta druhá téhož § nepřichází v daném případě vůbec v úvahu), že ti obecní a obvodní notáři, kteří byli ustanoveni podle uherských zákonů před 28. říjnem 1918 a podali sice včas (t. j. ve lhůtě stanovené v § 5 téhož zákona) žádost za ustanovení notářem podle tohoto zákona, avšak nebyli jím ustanoveni, budou dáni na odpočinek a bude jim poskytnuto zaopatřovacích požitků, pokud by na ně měli nárok, podle platných zákonů uherských.
Z první věty § 7 cit. zák. (arg. sleva: »budou dáni na odpočinek«) jde zcela nepochybně na jevo, že notář, jehož žádost podanou ve smyslu § 5 cit. zákona ministr vnitra zamítl, musí býti dán na odpočinek, t. j. musí býti propuštěn z činné služby. To vychází také i ze spojitosti tohoto ustanovení s jinými předpisy cit. zákona, který postátniv (§ 1) úřad obecního a obvodního notáře, svěřil vykonávání jeho pouze těm, kdož budou ministerstvem vnitra jmenováni obecními neb obvodními notáři podle tohoto zákona (§ 4) a který, jak plyne ze spojitosti §§ 5, 4 a 7, stanovil, že ti, kdož byli ustanoveni notáři již před 28. říjnem 1918, mohou býti jmenováni notáři podle nového zákona jenom, budou-li za to žádati v preklusivní lhůtě stanovené v § 5. V těchto ustanoveních dal tedy zákon zřejmě na jevo, že notáři ustanovení před 28. říjnem 1918 musí býti dáni na odpočinek, t. j. propuštěni z činné služby, jakmile ministr vnitra zamítl jejich žádost za jmenování jich notáři podle nového zákona.
Jest tedy výrok úřadu o tom, že notáře dává ve smyslu § 7 cit. zákona na odpočinek, nezbytným důsledkem toho, že ministr vnitra zamítl jeho žádost podanou ve smyslu § 5 cit. zákona za ustanovení notářem podle tohoto zákona.
Zamítl-li tedy v daném případě ministr vnitra žádost st-lovu, podanou ve smyslu § 5 cit. zákona — o čemž st-l byl dne 7. března 1922, tedy ještě před vydáním nař. rozhodnutí vyrozuměn — pak podle toho, co svrchu bylo vyloženo, byl žal. úřad nejen oprávněn, nýbrž i povinen dáti st-le na odpočinek a nemohl ani nesměl výrok svůj o tom, že st-le dává na odpočinek, odložiti až do doby, kdy bude rozhodnuto o dalších žádostech, kterými se st-l, jak nesporno, teprve po lhůtě stanovené v § 5 cit. zákona znovu domáhal toho, aby byl notářem jmenován.
Z těchto příčin bylo tedy stížnost, pokud směřuje proti výroku, že se st-l dává na odpočinek, zamítnouti jako bezdůvodnou.
ad II. Pokud jde o výrok o výši pense, namítá st-l: 1. že pense měla mu býti vyměřena podle předpisů platných o pensích státních úřed- níků republiky čsl. a 2. že pense nebyla mu ani podle uherských právních norem, platných o pensích obecních a obvodních notářů župy Nitranské, vyměřena správně.
ad 1. Tato námitka jest bezdůvodná.
Jak nss vyslovil a blíže odůvodnil již ve svém nálezu ze dne 27. ledna 1922 č. 1023 (Boh. č. 1142 adm.), k němuž se podle § 44 jedn. ř. odkazuje, jsou ti obecní a obvodní notáři, kteří byli ustanoveni podle uherských zákonů před 28. říjnem 1918 a podali ve smyslu § 5 zák. ze dne 22. března 1920 č. 211 sb. z. a n. žádost za ustanovení notářem podle tohoto zákona, pouze tehdy podrobeni, pokud jde o jejich zaopatřovací požitky, zákonům a jiným právním normám platným pro státní úředníky republiky čsl. (§ 3 cit. zák.), byli-li ministrem vnitra jmenováni notáři (§ 4 cit. zákona). V daném případě jest nesporno, že st-l nebyl ministrem vnitra jmenován notářem podle citovaného zákona, a nemůže se tedy domáhati toho, aby byla mu pense vyměřena podle právních norem platných o pensích státních úředníků republiky čsl.
ad 2. V tomto směru shledal soud stížnost důvodnou, pokud namítá, že žal. úřad při stanovení výše pense hleděl jako ke služební době do pense započítatelné pouze k době od 5 července 1898 do 30. září 1920 (úhrnem 22 roků, 2 měsíců a 24 dní) a nikoliv také k další době od 1. října 1920 do 30. března 1922, t. j. k době, kdy st-1 byl se svolením úřadu na dovolené.
Žal. úřad neuvádí sice v nař. rozhodnutí, z jakého důvodu nehleděl k době od 1. října 1920 do 30. března 1922 (kdy vydáno bylo naříkané rozhodnutí) jako k době do pense započítatelné. Ze spisů správních však vychází, že žal. úřad nehleděl k této době jediné z toho důvodu, že st-l v této době nevykonával skutečně úřad obvodního notáře, jsa — jakož již dříve od 1. února 1919 — se svolením úřadu na dovolené a nepožívaje od 1. října 1920 aktivních služebních požitků.
Jest tedy ze spisů správních zřejmo, že žal. úřad vycházel z právního názoru, že doba, po kterou notář nevykonává skutečně úřad notářský, jsa na bezplatné dovolené, není do pense započítatelnou.
Tento právní názor žal. úřadu jest však mylným.
Jak plyne z ustanovení §§ 1, 18 a 21 svrchu zmíněného statutu o pensijním ústavu obecních a obvodních notářů župy Nitranské, jest dobou do pense započítatelnou, jejíž délka má podle §§ 19 a 20 téhož statutu význam pro výši pense obecního neb obvodního notáře, ona doba, kterou někdo stráví v činné službě určitého druhu v statutu blíže označeného, totiž buď 1. jako obecní neb obvodní notář, buď 2. jako pomocný notář na systemisovaném místě, buď 3. jako zaměstnanec ve veřejné službě župní; alternativy uvedené pod č. 2 a 3 nepřicházejí v daném případě vůbec v úvahu.
Z ustanovení těchto jest tedy patrno, že podmínkou započítatelnosti určité doby do pense jest — pokud jde o službu obecního neb obvodního notáře, aby ten, o jehož pensi jde, byl v této době ve služebním poměru jako obecní neb obvodní notář v činné službě; nebyla by tedy dobou do pense započítatelnou ona doba, po kterou ten, o jehož pensi jde, byl z činné služby propuštěn. Z cit. ustanovení zmíněného statutu, a také z jiných ustanovení jeho nelze však dovoditi, že by bylo podmínkou započítatelnosti, aby dotyčná osoba, jež jest ve služebním poměru jako obecní neb obvodní notář v činné službě, po tu kterou dobu také skutečně vykonávala úřad notářský; nelze tedy ze zmíněného statutu dovoditi, že by nebyla dobou do pense započítatatelnou ona doba, po kterou notář, jenž nebyl z činné služby propuštěn, nevykonával skutečně úřad notářský, jsa se svolením úřadu na dovolené, ať již se mu po dobu této dovolené vyplácejí -jeho aktivní služební požitky čili nic. Opačný názor žal. úřadu, že totiž není do pense započítatelná doba, po kterou notář, jenž není z činné služby propuštěn, nevykonává skutečně úřad notářský, jsa na bezplatné dovolené, nemá tedy ve zmíněném statutu opory.
Jak z nař. rozhodnutí patrno, byl st-l právě teprve naříkaným rozhodnutím — vydaným dne 30. března 1922 — dán na odpočinek, t. j. byl teprve tímto rozhodnutím propuštěn z činné služby. Žal. úřad vycházel tedy sám z předpokladu, že st-l byl také v době od 1. října 1920 do 30. března 1922 v činné službě.
Jestliže žal. úřad, ačkoliv sám vycházel z tohoto předpokladu, nepokládal dobu od 1. října 1920 do 30. března 1922 za dobu do pense započítatelnou, jediné pro to, že st-l v této době nevykonával skutečně notářský úřad, jsa se svolením úřadu na bezplatné dovolené, a jestliže nehleděl pak při stanovení výše pense st-lovy k této době, spočívá jeho výrok o výši pense st-lovy na mylném, právním názoru.
Pro tento mylný právní názor žal. úřadu bylo nař. rozhodnutí, pokud jde o stanovení doby do pense započítatelné, zrušiti podle § 7 zák. o ss.
Žal. úřadu náleží nyní, aby řídě se zásadami svrchu uvedenými, spornou věc — pokud jde o výši pense st-lovy — znovu svému zkoumání podrobil a vydal nové rozhodnutí o výši jeho pense.

Citace:

č. 1618. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 302-305.