Č. 1757.

Pozemková reforma: I. * Proti oznámení st. poz. úřadu o zamýšleném převzetí zabraného majetku pozemkového, stíženého fideikomisární substitucí, nepřísluší substitučním čekatelům a substitučnímu opatrovníku právo stížnosti k nejv. spr. soudu. — II. Předpis § 7 č. 4 a § 11 č. 2 zák. o stpú má ráz pouhé vnitřní direktivy pro stpú. — III. Co stačí k náležitému odůvodnění rozhodnutí stpú o zamýšleném převzetí zabraného statku? — IV. Rozhodnutí podle § 3 a) zák. zábor. není stpú povinen učiniti z úřední povinnosti. — V. Vlastník nemovitostí zabraných nemá nároku, aby s ním bylo před rozhodnutím o zamýšleném převzetí vyjednáváno. — VI. Také lesní půda může býti státem převzata podle zákona náhrad., a to i když je vlastníkem řádně spravována. — Strana není oprávněna před nejv. spr. soudem vytýkati, že jistý zákon je v rozporu s ústavou. — VIII. Význam mezinárodních smluv pro práva stran.
(Nález ze dne 16. prosince 1922 č. 17111.)
Věc: Rudolf C.-M., velkostatkář ve V., pak Rudolf C.-Ch. a Dr. Karel C.-Ch. jako, substituční čekatelé a Frant. C.-G. (adv. Dr. Fr. Wien-Claudi z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze o zamýšlené převzetí zabrané půdy.
Výrok: Stížnost substitučních čekatelů a opatrovníka substituce odmítá se jako nepřípustná; stížnost Rudolfa C.-M. se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Návrhem z —, podaným u zemského soudu v Praze, oznámil žal. úřad velkostatkáři Rudolfu C.-M. ve smyslu §§ 2 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. že se rozhodl převzíti z jeho zabraného pozemkového majetku nemovitosti zapsané jednak ve vl. č. — zemských desk, jednak v různých vložkách pozemkových knih v návrhu podrobně vypočítaných, vesměs u okresního soudu ve V. vedených, a žádal za knihovní poznámku obmýšleného převzetí, jakož i za výzvu st-le po rozumu § 3 cit. zák.
Byv o tomto rozhodnutí stpú vyrozuměn usnesením zemského civilního soudu v Praze ze dne —, podal proti němu Rudolf C.-M. stížnost k nss, ve které uplatňuje:
I. vadnost řízení v tom směru:
1. že nynější správní výbor žal. úřadu, který je dle § 11 č. 2 zák. z 11. června 1919 č. 330 sb. z. a n. povolán dáti svůj souhlas, jde-li o stanovení postupu, v jakém záborový majetek má býti přejímán a přidělován, není k udělení souhlasu toho legitimován, protože nebyl zvolen nynějším Národním shromážděním, nýbrž konstituantou, s níž zanikl také jeho mandát, takže se další jeho činnost příčí zákonu a ústavě a je zmatečná;
2. že nař. rozhodnutí není odůvodněno;
3. že žal. úřad opomenul vyšetřiti, nejsou-li mezi objekty, určenými k převzetí, také takové, které dle § 3 zák. zábor. jsou ze záboru vyloučeny;
4. že st-li nebyla před vydáním nař. rozhodnutí poskytnuta příležitost, aby k zamýšlenému převzetí zaujal stanovisko, podal vyjádření a po případě po dobrém se dohodl.
II. Nezákonnost nař. rozhodnutí spatřuje st-l v tom, že:
1. zamýšlené převzetí nesrovnává se s účelem a cíly zákonů o pozemkové reformě. Podle § 365 o. z. o. dosud platného smí vyvlastnění nastati jen, když toho vyžaduje obecné dobro. Zákony o pozemkové reformě jsou jen provedením cit. § 365 a nutno je tedy vykládati v rámci jeho. Plyne z nich, že účelem a předpokladem vyvlastnění je tu zvýšení produkce a prospěch obyvatelstva, zejména pokud jde o zásobování jeho hospodářskými výrobky. Těchto účelů se převzetím nemovitostí st-lových nedocílí, spíše budou zmařeny, neboť se tu jedná skoro výhradně o držbu lesní, která je vzorně spravována a zaručuje nejvyšší míru produkce, což při správě provozované státem dle zkušenosti očekávati nelze.
Rozhodně však mělo býti dříve zjištěno: a) zdali vyvlastňované lesy v některém směru jsou špatně spravovány a b) je-li sestátnění nebo zkomunalisování jich způsobilé, aby se produkce zvýšila, a správa zlepšila na prospěch obyvatelstva. Že se tak nestalo, je také další podstatnou vadou řízení.
Také u ostatní půdy by převzetí a příděl měly jen škodlivý účinek na výrobu a opatření obyvatelstva.
Zamýšlené převzetí nemá také účely odpovídající pozemkové reformě, nýbrž slouží účelům strategickým a národním a příčí se také proto zákonu.
2. Nař. rozhodnutí neopírá se ani o všeobecný ani o podrobný i lán, které by musily míti obsah st-lem zevrubně uvedený, zejména — pokud jde o všeobecný plán — také stanovení pořadí, ve kterém s hlediska zvelebení výroby a obecného blaha mají býti jednotlivé majetky neb části majetku přejímány, aby vyvarováno bylo úplné administrativní libovůli.
Takový povšechný plán a rovněž potřebný plán detailní o nemovitostech st-lových žal. úřad dosud nevydal a nesplnil předpoklady pro vydání jeho potřebné, nýbrž nastoupil cestu opačnou. To je také podstatnou vadou řízení.
3. V postupu žal. úřadu spočívá porušení zákonů ústavních, smlouvy mírové a zářijové s mocnostmi spojenými a sdruženými, protože jde o libovolnou, na odborných úvahách nezaloženou konfiskaci jmění jednotlivých nemilých osob bez jakéhokoliv odůvodnění, bez zkoumání konkrétních předpokladů, bez systému a methody a protože se tím způsobuje nestejné nakládání s národními menšinami, mezinárodními smlouvami zakázané.
4. St-l uvádí příkladem některé objekty, které — ač jsou dle § 3 zák. zábor. ze zabrání vyloučeny — přece mají býti také převzaty, což se příčí zákonu.
5. V tom, že st-li nebyla před vydáním rozhodnutí přejímacího dána příležitost, aby uplatnil své právo na propuštění zaručené majetnosti dle jeho volby shledává podstatnou vadu řízení a v zanedbání práva toho nezákonnost.
Dne 4. srpna 1922 podal ještě také Dr. František Wien-Claudi jako zástupce Rudolfa H. C.-Ch. a Dra Karla C.-Ch. jako substitučních čekatelů jmění substitučního zanechaného hraběnkou Aloisií C. z Ch., k němuž patří panství V., dále v zastoupení Františka Františka C.-G. jako substitučního kurátora, stížnost do výše zmíněného rozhodnutí stpú z —, ve které prohlásil, že se připojuje jménem zmíněných osob v celém obsahu ke stížnosti podané Rudolfem C.-M. proti tomuto rozhodnutí, jež jim vůbec doručeno, nebylo a o němž se teprve nyní dozvěděli. Legitimace jejich ke stížnosti jest prý odůvodněna §em 613 o. z. o.; k uvedeným již námitkám připojil zástupce těchto st-lů ještě některé další.
Rozhoduje o stížnostech zmíněných vycházel nss z těchto úvah:
Soudu bylo se zabývati především námitkami žal. úřadu, obsaženými v odvodních spisech jeho, že jsou stížnosti nepřípustné. Neboť kdyby se námitky ty ukázaly oprávněnými, nebylo by zapotřebí obírati se meritem stížnosti.
Nepřípustnost stížnosti podané Rudolfem C.-M. shledává žal. úřad v tom, že ... rozhodnutím o zamýšleném převzetí nemovitého majetku, který jest toliko důsledkem záboru, nebyl st-l ve svých subjektivních právech poškozen (§ 2 zák. o ss), protože má jako vlastník toliko nárok na vyloučení zákonné výměry půdy ze záboru dle § 11 zák. zábor. a na náhradu za majetek skutečně převzatý, nikoli však právo, aby spolurozhodoval o tom, zda a který majetek jeho má býti převzat. V žádném z obou právě naznačených směrů prý však dosud k rozhodnutí nedošlo.
Tyto námitky žal. úřadu nemohl nss uznati za podstatné. Stěžovatel cítí se ve svých právech stíženým tím, že žal. úřad hodlá převzíti jeho zabraný nemovitý majetek, ač se to příčí účelům a cílům pozemkové reformy, nebo že se k převzetí přistupuje předčasně, a že některé části tohoto majetku jsou vůbec mimo nexus záborový. Zda se považuje st-l důvodně za zkrácena, o tom je právě rozhodnouti a protože nař. výnos jest konečným výrokem úřadu správního, jsou dány podmínky §§ 2 a 5 zák. o ss a jest tedy stížnost přípustná.
O dalších důvodech, jež žal. úřad uvádí na podporu tvrzené nepřípustnosti resp. předčasnosti stížnosti Rudolfa C.-M., bude pojednáno, níže při posuzování jednotlivých námitek stížnosti.
Pokud jde o stížnost podanou substitučními čekateli a substitučním kurátorem, spatřuje žal. úřad nepřípustnost její v tom, že stranou jest v daném případě toliko vlastník substituční podstaty, nikoli však fideikomisáři nebo substituční korátor, kteří nemají věcného práva k nemovitostem, stíženým fideikomisární substitucí, a nejsou tedy ke stížnosti legitimováni.
V tomto směru nutno stanovisko stpú-u uznati za správné.
St-lé právě zmínění béřou nař. opatření v odpor s odvoláním na § 613 o. z. o. a § 9, odst. 2 zák. zábor.
Nss projevil už opětovně, zejména ve svém nálezu ze dne 21. dubna 1922 č. 5552 (Boh. č. 1311 adm.) názor, na kterém trvá i dnes, že fiduciář jest ve smyslu § 613 o. z. o. jediným skutečným- vlastníkem substituční podstaty, třebas jeho vlastnictví bylo ve prospěch fideikomisáře omezeno za tím účelem, aby se svého času dostalo substituční podstaty fideikomisáři. Zastává tedy i nss právní názor, že fideikomisář není vlastníkem substituční podstaty, nýbrž že nastupuje v dědictví dle vůle zůstavitelovy teprve po smrti dědice jej předcházejícího nebo v jiném zůstavitelem určeném případě.
Na odůvodnění tohoto názoru ve výše cit. nálezu se dle § 44 jedn. řádu odkazuje.
Podle § 2 zák. náhr. z 8. dubna 1920 č. 329 sb. z. a n. má stpú — vykonávaje právo určené v § 5 zák. zábor. — oznámiti vlastníku zabraného majetku pozemkového, které jeho nemovitosti se rozhodl právě převzíti, a proto právem stpú ve svém podání z — navrhl, aby soud vyrozuměl o zamýšleném převzetí a poznámce-jeho toliko Rudolfa C.-M. jako nynějšího vlastníka zabraných nemovitostí. Tím, že zákon předepsal pouze vyrozumění vlastníka, dal zřejmě na jevo, že také jen vlastníkovi přísluší právo ke stížnosti do tohoto opatření stpú k nss.
Ochraně práv osob, pro něž na zabraném majetku váznou práva zmíněná v § 9, odst. 2 zák. zábor., věnovány jsou zvláštní předpisy zákona náhradového, v řízení týkajícím se skutečného převzetí, o jaké zde pro- zatím ani nejde.
Nelze proto substitučním čekatelům a substitučnímu kurátorovi při- znati legitimaci, aby brali nař. rozhodnutí v odpor a bylo stížnost jejich odmítnouti jako nepřípustnou, aniž se nss potřeboval zabývati řešením otázky, zda právo st-lů lze skutečně zařaditi pod ustanovení § 9, odst. 2 zák. zábor.
Pokud pak jde o jednotlivé námitky stížnosti Rudolfa C.-M., neshledal nss žádnou z nich za důvodnou.
ad I. 1. Námitka tato postrádá podkladu již proto, že nař. rozhodnutí a opatření nebylo vydáno správním výborem stpú, jak se domnívá st-l, nýbrž stpú-em samým, jenž podle §§ 5 a 15 zák. zábor. a § 2 zák. náhr. k opatření a rozhodnutí tomu byl příslušným. Pokud chce stížnost námitkou touto vytýkati, že pracovní plán (§ 2 zák. náhr.), dle něhož se stpú rozhodl převzíti právě nemovitosti st-lovy, nebyl sestaven (§ 11 č. 2 zák. o poz. úřadě) za souhlasu řádně složeného správního výboru, nutno námitku tu odmítnouti jako nepřípustnou, neboť předpis § 7 č. 4 a § 11 č. 2 zák. o poz. úřadě, dle nichž má se souhlasem správního výboru stanoven býti postup, v jakém zabraný majetek má býti přejímán, má — jak tento nejvyšší správní soud důsledně uznává (srovn. na př. nálezy ze dne 16. března 1922 č. 3640 (Boh. č. 1229 adm.), ze dne 22. března 1922 č. 4049 (Boh. č. 1245 adm.) a četné jiné) — má ráz pouhé vnitřní direk- tivy pro stpú, jež nemůže býti pramenem subjektivních práv strany. Nemá-li pak strana vůbec nároku na to, aby byl pracovní plán se správním výborem sjednán a ujednaný postup přesně zachováván, nemůže odpírati splnění své z § 5 zák. zábor. plynoucí povinnosti, přenechati statek jen proto, že převzetí jeho se neděje dle mínění jejího na základě schváleného plánu, a nemůže také vytýkati, že pracovní plán byl sestaven se souhlasem správního výboru, jenž dle jejího názoru není složen dle předpisů zákona.
ad I. 2. Také tato námitka obsahuje výtku neopodstatněnou.
Oznámení žal. úřadu o zamýšleném převzetí zabraného majetku jednak vypočítává zevrubně dle vložek knihovních všecky zabrané nemo- vitosti st-lovy, které žal. úřad hodlá převzíti, jednak se k odůvodnění svého výroku dovolává předpisu § 5 zák. zábor. a §§ 2 a násl. zák. náhr., čímž způsobem zcela postačitelným vytčeny jsou jak skutkové okolnosti, na nichž jest opatření založeno, tak i právní normy, o něž žal. úřad svůj výrok opřel, a provedení stížnosti svědčí o tom, že st-l také plně vystihl základ a dosah nař. opatření, tak že mu nebyla tvrzenou nedostatečností důvodů nař. rozhodnutí obrana ani znemožněna, ani stížená. Aby pak bylo více, než co k to,mu jest zapotřebí, v odůvodnění rozhodnutí správních úřadů uváděno, není předepsáno ani specielním předpisem zákona, ani není zahrnuto v požadavku úplnosti a bezvadnosti řízení, vytčeném v odst. 2. § 6 zák. o ss. ad I. 3., II. 4. Podle ustálené judikatury tohoto soudního tribunálu (sroyn. na př. nález ze dne 21. září 1921 č. 10762, Boh. č. 946 adm.) nelze shledávati nezákonnost v tom, když stpú nakládá se všemi statky patřícími témuž subjektu a přesahujícími výměru v § 2 zák. zábor. jako se zabranými, dokud deklaratorním výrokem jeho není rozhodnuto o vy- loučení jednotlivých objektů dle § 3 lit. a) cit. zákona. Může tedy stpú i činiti také opatření o zamýšleném převzetí určitého souboru nemovitostí, aniž z něho dříve ex officio vyloučí objekty vyhovující podmínkami § 3 a) zák. zábor. Vlastníku zabraného majetku jest zůstaveno, aby sám zažádal za rozhodnutí o vyloučení jednotlivých objektů ze záboru, což učiniti může do té doby, než jeho pozemkový majetek bude státem skutečně převzat. Úřad sám bez zakročení vlastníka zmíněné řízení sice zavésti může, ale nemusí. Proto také nelze činiti řízení výtku vadnostikdyž tak žal. úřad v daném případě neučinil.
ad I. 4., II. 5. Bylo již pod I. 1 na to poukázáno, že vlastník nemá nároku na to, aby s ním bylo před rozhodnutím- o zamýšleném převzetí zabraného statku jednáno, zda, kdy a v jaké míře hodlá své povinnosti založené již zákonem samým (§ 5 zák. zábor.) dostáti. Není zejména nikde předepsáno, že by výrok úřadu předcházeti musel pokus o smírnou dohodu. Mohl tedy žal. úřad, když byly dány všecky skutkové i právní předpoklady- pro to, aby vyslovil další důsledek ze záboru plynoucí, přikročiti k vynesení nař. výroku bez jakéhokoliv předběžného slyšení vlastníka.
Vytýká-li st-l, že neměl následkem toho ani příležitost, uplatniti své právo na propuštění zaručené výměry půdy, přehlíží, že právě nař. rozhodnutí navrhlo, aby byl st-l soudem po rozumu § 3 zák. náhr. vyzván. aby se v určité lhůtě vyjádřil, zda uplatňuje u nemovitostí k převzetí určených své právo podle § 11 zák. záb., že tedy příležitost zmíněná mu jest plně zachována, a to ve stadiu, v jakém to předpisuje zákon.
ad II. 1. Vývody, kterými se stížnost snaží prokázati nezákonnost nař. rozhodnutí z té příčiny, že zamýšlené, ale st-lem potírané převzetí půdy státem není v souhlase s cíli a účely zákona o reformě pozemkové, zabývají se v podstatě otázkami, které nemají se sporným výrokem nic společného. Jeť předmět jejich jen kritika budoucího osudu zabraných nemovitostí st-lových, zejména jeho lesní půdy, až budou na ni uplatňovány předpisy zákona přídělového, čímž se brojí nepřípustně proti něčemu, o čem nař. výnos vůbec nerozhodoval. Jakmile by však došlo ke skutečnému převzetí nemovitostí st-lových, byly by tím naprosto odňaty disposici jeho a rozhodoval by pak jen úřad sám o tom-, co se s převzatou půdou má státi. St-li nepříslušela by v tom směru již nejmenší ingerence, on by neměl na hospodaření na převzetém statku žádného právního vlivu a proto by pak námitky druhu právě naznačeného byly naprosto nepřípustné.
Pokud by snad st-l vývody svými chtěl prokázati zásadní nevhodnost převzetí lesní půdy státem vůbec, ať k účelům jakýmkoli — sestátnění, zkomunalisování, příděl jednotlivcům nebo družstvům atd. — nelze se vývody těmi zabývati vzhledem k jasnému znění zákona, který záboru a tím i převzetí podrobuje všelikou půdu bez rozdílu a v § 10 zák. příděl. i jinde se zmiňuje také zvláště o půdě lesní. Nemůže tedy proto býti ani vadou řízení, když žal. úřad předem nezjistil, je-li sestátnění nebo zkomunalisování lesní půdy st-lovy způsobilé, aby zvýšilo produkci na ní.
Pro výrok o zamýšleném převzetí jest právě tak jako pro sám zábor dle zákona také úplně lhostejné, je-li objekt, který má býti převzat, dosavadním vlastníkem spravován řádně čili nic, a není proto šetření o tom podmínkou pro rozhodnutí o zamýšleném převzetí půdy a nedostatek šetření takového není vadou řízení.
Ostatně sluší doložiti, že námitky směřující k hájení řádné výroby a tím i prospěchu obyvatelstva a nesoucí se k tomu, aby bylo, zabráněno přídělům, kterými by půda byla odcizována účelům, jež sleduje pozemková reforma, jsou v podstatě obhajobou veřejných zájmů, a k té jsou povolány pouze úřady, nikoli však st-1. Nebyl by tudíž st-l k námitkám těm legitimován, ani kdyby šlo skutečně již o příděl zabrané půdy.
ad II. 2. Z ustanovení § 5 zák. zábor. plyne, že právo státu k převzetí zabraných nemovitostí jest založeno již záborem samým. Na splnění povinnosti majitele zabraných nemovitostí tomuto právu odpovídající — aby přenechal nemovitosti ty státu — může stát od okamžiku záboru po dané výpovědi naléhati kdykoli a může kdykoliv i před výpovědí učiniti oznámení o zamýšleném převzetí a navrhnouti knihovní poznámku tohoto svého úmyslu, neboť veškerá tato opatření jsou pouhými přípravnými kroky pro skutečné odevzdání nemovitosti státu, jež, jak řečeno, může býti požadováno kdykoli.
Tento důsledek vyplývající z § 5 zák. zábor., nedoznal nijaké modifikace předpisy, jichž se stížnost dovolává.
Že nedostatek stanovení postupu, v jakém zabraný majetek má býti přejímán, nemůže odsunouti povinnost strany k odevzdání zabraných nemovitostí státu, bylo již svrchu pověděno. Avšak ani nedostatek povšechného pracovního plánu dle §§ 18 a násl. příděl. zákona nemůže strana proti oznámení a knihovnímu poznamenání zamýšleného převzetí důvodně namítati. Nehledě ani k tomu, že i tyto předpisy mají charakter pouhé vnitřní instrukce, z níž strana pro sebe nějaká práva odvozovati nemůže, jest oznámení zamýšleného převzetí zabraných nemovitostí teprve přípravou k úřednímu zjištění, na které části zabraného majetku vlastník jeho uplatňuje své právo na propuštění ze záboru dle § 11 zák. zábor., na kteréž právo vlastníkovo má pak při sdělávání pracovního plánu býti vzat zřetel (§ 18, odst. 2). Již z toho jde patrno,, že vyrozumění vlastníka musí předcházeti před vypracováním povšechného plánu.
Vzhledem k tomu, co svrchu řečeno o významu § 5 zák. zábor. a § 7 č. 4 zák. o stpú, nemůže se strana domáhati také toho, aby bylo stanoveno určité pořadí, v jakém má býti zabraný majetek přejímán, i jsou námitky její v tomto směru nepřípustné.
ad II. 3. Tento bod písemné stížnosti obsahuje ničím nedoložené výtky všeobecného rázu, které dílem nutno odmítnouti jako nepřípustné již s hlediska § 18 zák. o ss, protože nekonkretisují žádný přesný bod stížný, dílem — pokud reprodukují obsah výtek v jiných odstavcích stížnosti zevrubněji probraných — stačí odkázati k tomu, co k oněm výtkám na příslušném místě tohoto odůvodnění bylo řečeno.
K vývodům o porušení ústavních zákonů a smluv mírových, zejména smlouvy zářijové, při ústním líčení zástupcem st-lovým předneseným a k jeho podnětu, aby nss podal ústavnímu soudu návrh po rozumu § 9 zák. ze dne 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n., jest podotknouti toto:
Námitka, že zákon záborový odporuje zásadě státního základního zákona o nedotknutelnosti vlastnictví, jest v řízení před nss nepřípustná, neboť k rozhodování o tom, zda se nějaký zákon republiky čsl. příčí ústavě, jest dle § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. výlučně příslušný jen ústavní soud.
Ani st-li ani senátu v této věci rozhodujícímu nepřísluší právo navrhnouti, aby otázka ta ústavním soudem řešena byla, ježto právo to přísluší jedině plenu nss-u a to bez jakékoli souvislosti s rozhodováním konkrétní záležitosti. (Nález ze dne 4. ledna 1922 č. 17843/21, Boh. č. 1097 adm.).
St-1 nemůže se také s úspěchem dovolávati smlouvy mírové uzavřené čelnými mocnostmi spojenými a přidruženými s Československem v Saint Germainu dne 10. září 1919 na podporu svého tvrzení, že nař. opatřením porušováno jest právo na ochranu smlouvy tou národním menšinám zaručené, neboť kdyby i st-li mohlo býti vůbec přiznáno právo odvolávati se k hájení svého práva na mezinárodní smlouvu mezi republikou čsl. a jinými státy, je ze smlouvy té patrno, že jí měly býti jen stanoveny určité mezi smluvními stranami sjednané zásady, dle nichž by pak vnitrostátně upraveny byly určité právní poměry, a že šlo tedy, i pokud se týká ochrany národních menšin, jen o pouhé vytčení směrnic budoucího zákonodárství republiky čsl., nikoli však o positivní normu, která by sama o sobě mohla býti zdrojem individuelního právního nároku.
Opatření žal. úřadu stalo se — jak již řečeno — na podkladě řádně vyhlášeného zákona záborového a zákona náhradového. Podle těchto zákonů jest také nss povinen se říditi při svém rozhodování potud, pokud nebyly zákonodárcem zrušeny nebo změněny nebo dokud nebyly ústavním soudem k návrhu povolaného činitele prohlášeny za neústavní (§ 102 ústavní listiny, § 8 zákona o ss a § 20 zák. z 9. března 1920 č. 162 sb. z. a n. a contr.). Žádný z těchto případů dosud nenastal a st-l také nic takového netvrdí. Zákony ty platí o veškerém velkém majetku pozemkovém, ležícím na území republiky čsl. bez rozdílu národnosti, ba platí — jak bylo zevrubně odůvodněno v cit. již nálezu ze dne 23. prosince 1921 č. 17287 (Boh. č. 1079 adm.) — i pro cizozemce mající na území republiky čsl. majetek odpovídající předpokladům v § 2 zák. zábor. zmíněným, pokud — a to zase všeobecně — nejde o majetek dle § 3 zák. zábor. ze záboru vyloučený. S těmito zásadami také nař. rozhodnutí není v rozporu, neboť nelze z něho dovozovati, že by se majetek st-lův chtěl přejímati z toho důvodu, že je příslušníkem určité národní menšiny. Nss musí tedy již proto odmítnouti příslušné výtky st-lovy jako bezpodstatné, pokud by jimi chtěl dovozovati, že zákonem záborovým a náhradovým, resp. prováděním zákonů těch se strany stpú byla porušena jeho práva, vyvěrající ze zaručené ochrany národních menšin.

Citace:

č. 1757. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 610-617.