Č. 1611.

Domovské právo (Slovensko): Podle § 13 zák. z 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., může na Slovensku vdova nabýti samostatně nároku na přiznání domovského práva i po rozumu § 2 zák. ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
(Nález ze dne 2. listopadu 1922 č. 15672.)
Věc: Isabela F. v P. proti županskému úřadu v Prešově o domovské právo.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Městská rada v Prešově rozhodnutím ze dne 20. ledna 1922 č. — na základě §§ 7 a 10 zák. čl. XXII z roku 1886 odmrštila žádost st-lčinu za přiznání domovského práva v Prešově a odepřela vydání domovského listu, poněvadž úředním šetřením bylo zjištěno, že manžel st-lčin v Prešově nikdy nebydlil, tedy právem, svého manžela do Prešova není příslušná a příslušnosti samostatně též nenabyla, poněvadž k městským přirážkám vůbec nepřispívala. Nemohla dosáhnouti příslušnosti ani podle § 2 rakouského zákona č. 222/1896, neboť vdovy následují na základě § 11 rakouského zákona č. 105/1863 příslušnost zemřelého manžela a tuto samostatně získati nemohou.
Nař. rozhodnutím z 28. dubna 1922 č. — bylo odvolání odmrštěno a rozhodnutí prvé stolice z jeho důvodů potvrzeno.
O stížnosti uvážil nss takto:
Nař. rozhodnutí zamítajíc odvolání z důvodů rozhodnutí prvé sto-
lice uznalo za správné rozhodnutí městské rady Prešovské. Jest tudíž
nss-u v mezích stížných bodů stížností formulovaných zkoumati, zda
ono rozhodnutí městské rady jest ve shodě se zákonem.
Zákon ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb. z. a n., kterým, se doplňují a mění dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského v republice čsl., platný podle § 7, odst. 2 ústavní listiny též na území Slovenska, stal se podle svého § 20 a podle vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 20. srpna 1920 č. 492 sb. z. a n., pokud jde o poměr k státům utvořeným v území bývalé říše rakouskc-uherské, účinným dnem 16. července 1920; v jiných směrech, než jaké výslovně uvádí § 20, odst. 1, nastala účinnost jeho podle zákona ze dne 13. března 1919 č. 139 sb. z. a n. třicátý den po vyhlášení, t. j. 31. května 1920.
Úřady, které v tomto případě rozhodnutí vydaly, musily se tudíž předpisy tohoto zákona říditi.
Podle § 13 téhož zákona zůstávají dosavadní předpisy o nabývání a pozbývání práva domovského v platnosti, pokud se tímto zákonem nemění, s tou další výhradou, že na bývalém území uherském, platí pro povinnost obce přijímati do obecního svazku ustanovení (rakouského) zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
St-lka žádala dne 19. ledna 1922 o vydání domovského listu udávajíc, že jako učitelka ženského- ústavu učitelského žije od roku 1900 nepřetržitě v Prešově; tím uplatnila svůj nárok na příslušnost do obce Prešova dne 19. ledna 1922; úřady měly tudíž, pokud obec dobrovolně neuznala domovskou příslušnost žadatelky, rozhodovati o povinnosti obce přijmouti st-lku do svazku obecního a musily se tudíž říditi příslušnými předpisy zákona ze dne 5. prosince 1896 č. 222 ř. z.
Tuto svou povinnost uznaly úřady ostatně i samy tím, když prohlásily, že st-lka domovské příslušnosti podle § 2 zákona tohoto nabýti nemohla.
Podle § 2 tohoto zákona nelze odepříti přijetí do svazku obecního takovému tuzemskému občanu státnímu, který po dosažené svépráv- nosti po deset roků předcházejících žádosti za přiznání domovského práva dobrovolně a nepřetržitě v obci se zdržoval. Nař. rozhodnuti svůj výrok, že st-lka podle tohoto zákonného předpisu domovské příslušnosti nenabyla, opírá jedině o to, že jako vdova následovala na základě § 11 rakouského zákona č. 105/1863 příslušnost zemřelého manžela a tuto samostatně získati nemohla.
Nař. rozhodnutí — jak st-lce bylo sděleno a jak proto jediné může býti předmětem přezkoumání tímto soudem — tudíž otázku státní příslušnosti st-lky vůbec neřeší ani nebere v odpor délku ani dobrovolnost jejího pobytu v Prešově a vychází patrně z právního názoru, že st-lka, nabyvši svým sňatkem domovské příslušnosti svého manžela, i po jeho úmrtí nastalém roku 1880 nadále sleduje jeho domovskou příslušnost a nemůže vůbec samostatně jiné příslušnosti nabýti.
Tento názor jest však mylný.
Neboť nehledě ani k otázce, zda a pokud možno rakouský zákon ze dne 3. prosince 1863 č. 105 ř. z. vůbec považovati za právní pramen na Slovensku platný, plyne z předpisů §§7 a 11 tohoto zákona toliko, že manželka nemůže po čas trvání manželství nabýti samostatné příslušnosti domovské od příslušnosti manželovy odchylné a že dále při svém ovdovění na tak dlouho podrží domovské právo manželovo (v době jeho úmrtí), dokud sama nenabude jiné příslušnosti, na př. opětným provdáním, samostatným nabytím, a pod.
Tato zásada ostatně — mimochodem řečeno — jest výslovně uznána též §em 7 zák. čl. XXII ex 1886.
Nař. rozhodnutí vychází tudíž z nesprávného právního názoru a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 1611. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 282-284.