Č. 1726.

Policejní právo trestní: I. Předpisy cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. nejsou v rozporu s §§ 111, 113 a 117 ústavní listiny rep. čsl. — II. K pojmu »demonstrativnosti« projevu podle § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. se nevyžaduje, aby se stal na veřejném místě nebo před více lidmi III. K podstatě trestného činu podle § 11 cis. nař. č. 96/1854 ř. z. nevyhledává se, aby tu byl úmysl způsobiti zneklidnění.
(Nález ze dne 5. prosince 1922 č. 18618.)
Prejudikatura: K II. Boh. č. 1414 adm.
Věc: Alex L. v H. (adv. Dr. M. Leiser z Prahy) proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem okresní politické správy ve Vrchlabí z — byl st-l uznán vinným přestupkem § 11 cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., jehož se dopustil tím, že dne — a — veřejně, t. j. před více lidmi prohlásil: »takovému státu nepůjčím nic« a »takovčmu státu absolutně nic nepůjčím, ježto vím předem, že nedostanu nic nazpět«, čímž projevil demonstrativní chování oproti státu a vládním orgánům, a byl odsouzen do vězení na dobu 8 dnů.
Nař. rozhodnutím zemské politické správy nebylo odvolání vyhověno, poněvadž výpovědí svědků jest zjištěna skutková povaha uvedeného přestupku, jehož se st-1 dopustil tím, že veřejně mluvil způsobem zlehčujícím o čsl. republice.
Rozhoduje o stížnosti do rozhodnutí podané, musel se nss zabývati nejprve námitkou vznesenou zástupcem stížnosti při veřejném ústním líčení, že v daném případě nelze použíti předpisů cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., ježto předpisy tyto jsou v rozporu s ústavou čsl. republiky.
Touto námitkou dovolává se st-l ustanovení čl. IX. úvoz. zákona k ústavní listině, dle něhož v den vyhlášení jejího pozbývají platnosti všechna ustanovení, která odporují této ústavní listině, dovozuje, že ci- tované svrchu předpisy nelze srovnati s §§ 111, 113 a 117 ústavní listiny.
V prvé řadě přichází tu v úvahu § 117, dle něhož každý může v mezích zákona projevovati mínění slovem, písmem, tiskem, obrazem a pod. Z tohoto znění jest patrno, že svoboda projevu mínění není naprosto neobmezená, nýbrž že jest ústavní listinou zaručena jen potud, pokud se pohybuje v mezích zákona. Tento poukaz na zákonná omezení svobody projevu mínění znamená, že ústavní listinou zůstávají nedotčeny zákony, které tvoří základ právního řádu v čsl. republice a podobná obmezení stanoví. Cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., které v § 11 na projevy mínění, druhu tu uvedeného ukládá trest a tím je označuje za nedovolené, jest — byvši vydáno v době absolutismu — zákonem, jenž byl zachován v platnosti i v republice čsl. zákonem ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. Obsahuje-li tento zákon ustanovení o obmezení svobody projevu mínění, o kterých se zmiňuje § 117 úst. listiny, nelze právem tvrditi, že by byl právě s tímto §em v rozporu a že by použití jeho bylo nepřípustné. Rozporu s §em 111 tu není proto,, poněvadž požadavku v něm vyslovenému, že jen na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati, vyhovuje cit. cís. nař., které, jsouc zákonem, samo normy o trestu stanoví. Proč by použití § 11 cit. nař. bylo nepřípustno vzhledem na § 113 úst. listiny, jenž pojednává o svobodě tisku, právu shromazďovacím a spolkovém, zástupce stížnosti blíže neprovedl a nss nějaké souvislosti mezi oběma ustanoveními nemohl shledati.
Ve věci samé namítá stížnost, že objektivní skutková podstata pře- stupku § 11 cit. cís. nař. není dána, poněvadž se tu předpokládá, že trestný čin spáchán byl buď na veřejném místě nebo před širší veřejností, jak vychází ze slova »demonstrativní jednání«; demonstrovati lze jen na veřejném místě nebo před větším množstvím lidí.
K tomu jest uvésti, že cit. § 11 rozeznává dvě skupiny trestných činů, jednak policejně nepřípustné chování na veřejných shromaždištích, jímž se porušuje pořádek a slušnost atd., pak demonstrativní jednání, jimiž se projeviti má nechuť k vládě nebo nevážnost vůči jejím nařízením.
K pojmu »demonstrativnosti« se nevyžaduje, jak nejvyšší správní soud dovodil již ve svém nálezu ze dne 12. června 1922 č. 30 (Boh. č. 1414 adm.), na který se ve smyslu § 44 jednacího řádu pro nejvyšší správní soud poukazuje, aby projev se stal na veřejném místě nebo před více lidmi. Stačí pouze okázalost jeho, docházející výrazu na venek za hranice uzavřeného života soukromého, nebo za hranice okruhu důvěrných projevů.
Inkriminované výroky proseneny byly v tovární kanceláři st-lově vůči několika dělníkům, kteří v zastoupení svých soudruhů žádali o výplatu podpory nezaměstnaných. Označil-li žal. úřad projev st-lův jako »veřejně« učiněný, znamená to, že výrok pronesen byl způsobem z hranic právě uvedených vybočujícím t. j. okázalým.
Při veřejném ústním líčení namítl zástupce st-lův, že tento svým výrokem neměl úmyslu působiti zneklidňujícím způsobem na dělníky a že podobný účinek vskutku ani nenadešel. Leč toho zákon k podstatě trestného činu, o který jde, nevyhledává. Stačí, má-li býti demonstrativně vyjádřena nechuť k vládě nebo nevážnost vůči jejím nařízením. Hodnotil-li úřad projevy svrchu uvedené způsobem tím, že úmysl ten v nich shledal, nemohl nss závěr tento seznati nelogickým a nemohl tedy do- spěti k úsudku, že by byl žal. úřad nezákonným způsobem použil § 11 cit. cís. nař.
Jako vadu řízení vytýká st-1, že nebyly provedeny důkazy jím nabídnuté v odvolání o tom, že se choval vůči státu vždy loyálně a že výroky jemu za vinu kladené byly vytrženy ze souvislosti a překrouceny.
Jelikož jest prvá okolnost bez významu pro zjištění, zda se st-l dopustil přestupku, jenž mu byl položen za vinu, mohl úřad právem pominouti provedení důkazů o okolnosti oné nabízených. Pokud jde o znění výroků st-lových, potvrdili Karel F., Marie F., Antonín M., Marie J., Františka Sch. a František Sch. výslovně, že výroky ty učiněny byly ve znění v nálezu I. stolice uvedeném. Tím dán byl úřadu dostatečný skutkový podklad pro; jeho zjištění a nebylo-li — jak svrchu řečeno — nelogickým hodnocení skutkové podstaty takto zjištěné samy o sobě, nebylo třeba šetření o tom, v jaké souvislosti výroky st-lovy byly učiněny.
Není tu tedy vytýkané vady řízení.
Při veřejném ústním líčení bylo poukázáno též na to, že svědci podepsali oznámení o výroku st-lově, podané okresní správě politické, jen z donucení. Okolnost ta jest irelevantní nejen proto, že touto okolností nikterak není zviklán skutkový podklad nař. rozhodnutí, nýbrž i proto, že svědci byli po podání oznámení u okresní politické správy slyšeni a zde znovu vypověděli, že st-1 výroky za vinu mu položené dne — a — skutečně pronesl.
K dalším námitkám, že mezi st-lem a důvěrníky dělnictva nekonaly se dvě rozmluvy, nýbrž jen jedna, a že výměra trestu není odůvodněna, nemohl nss přihlížeti, ježto nebyly v písemné stížnosti praecisovány (§ 18 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř, z. ex 1876).
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

č. 1726. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 544-546.