Č. 1502.Trestní právo policejní: I. * Nejv. spr. soud není příslušný rozhodovati o stížnostech proti výrokům o náhradě škody vyneseným trestními soudy policejními podle §§ 43—47 polic, trest, řádu uher. — II. Ochrana alejových stromů na Slovensku podle § 125 zák. čl. I:1890.(Nález ze dne 15. září 1922 č. 12500.)Věc: August B. a spol. v C. proti ministru s plnou mocí pro správuSlovenska stran trestního nálezu.Výrok: Stížnost se zamítá z části jako bezdů-vodná, z části jako nepřípustná.Důvody: Nálezem služnovského úřadu ve Velkých Topolčanech ze dne 24. května 1921 č. — byli st-lé uznáni vinnými přestupkem § 125 zák. čl. I. z r. 1890 spáchaným tím, že vyrubali bez povolení na župní cestě akáty v počtu u jednotlivých přesně určeném a odsouzeni proto každý k peněžité pokutě 20 K, v případě nedobytnosti do vězení na 1 den. Dále uznáni povinnými zaplatiti za vysekané akáty částky určené dle počtu vykácených akátů (za 1 akát 100 K), aneb dosud neupotřebené akáty zpět odvésti, ručíce za to, oč se při prodeji vrácených akátů méně utrží; konečně určena jim povinnost vysaditi nové akáty. V důvodech uvedeno, že st-le udal župní cestář a oni se k činu přiznali; na náhradu 100 K za každý akát uznáno, poněvadž akáty při župní cestě jsou majetkem župním, na náhradu rozdílu za vrácené akáty proto, že některé jsou znehodnoceny, na povinnost nové akáty vysázeti, ježto st-lé způsobili, že cesta jest bez akátů; dodáno, že na okolnost, že st-lé nevěděli, že akáty na župní cestě nelze kácet, nemohlo se bráti zřetele.Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska rozsudkem ze dne 6. srpna 1921 odvolání v pořadí instančním zamítnul.O stížnosti proti tomuto rozhodnutí uvážil nss toto:Skutkovou povahu přestupku § 125 zák. čl. I. z r. 1890, jímž byli st-lé uznáni vinnými, vidí nař. rozhodnutí stejně jako úřad první stolice v tom, že st-lé bez povolení na župní cestě vykáceli akáty.Stížnost souhlasně s odvoláním namítá, že st-lé nemohli se tím dopustiti přestupku, když od 50—60 let jak předchůdci tak i oni výlučně užívali stromů, které na kraji polí si nasázeli a opatrovali, aniž jim kdo v tom překážel, takže jsou dle jejich mínění stromy jejich výlučným vlastnictvím.Námitku tu neshledal nss důvodnou.§ 125 čl. zákona prohlašuje za přestupek každé úmyslné nebo z trestného opomenutí nebo z nepozornosti způsobené poškození silnice a jejího příslušenství, za které prohlašuje i stromy alejové, nalézající se podél silnice.Mluví všeobecně o alejových stromech, tedy ať již byly vysázeny obcí neb osobou třetí a chrání je bez rozdílu před poškozením.Může tudíž i vlastník stromů alejových vysázených, jako v tomto případě, podél veřejné cesty poškozením jich dopustiti se přestupku § 125 cit. zákona.I kdyby tedy snad bylo pravdivé tvrzení st-lů, o něž námitku svoji opírají, nebyli oprávněni akáty vykáceti. Proto nebylo třeba vyšetřovati okolnosti st-li shora tvrzené a nezakládá nedostatek šetření toho nijaké podstatné, vady řízení, jak st-lé vytýkají.Bezdůvodnou jest také další námitka st-lů, že trestnost činu za vinu jim kladeného pomíjí tím, když se před služnovským úřadem zavázali stromy znovu vysaditi a vše uvésti v předešlý stav.Zákon čl. I. z r. 1890 nikde neobsahuje ustanovení, že by pachatel který se dopustil přestupku § 125 cit. zákona vykácením stromů alejových, stal se beztrestným, když by stromy znovu vysázel anebo se k tomu pouze zavázal.Stížnost konečně směřuje také proti výroku o náhradě škody.Dle § 105, odst. 1. zákona ze dne 29. února 1920 č. 121 sb. z. a n. ve všech případech, ve kterých úřad správní podle zákonů o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, jest volno straně tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostředků dovolávati se nápravy pořadem práva. Takovýmto rozhodnutím správního úřadu o nárocích soukromoprávních jest právě naříkaný rozsudek. St-lé podavše stížnost na nss proti výroku žal. úřadu o nárocích soukromoprávních domáhají se takto nápravy. O tom však rozhodovati přísluší dle cit. zák. ustanovení pouze řádným soudům a je proto záležitost tato z příslušnosti správního soudu vyloučena (§ 3 lit. a) zák. o ss).Bylo tudíž stížnost zamítnouti jednak jako neodůvodněnou a jednak jako nepřípustnou.