Č. 1775.

Válečné úkony: O postavení ministerstva nár. obrany v řízení podle § 33 zák. o vál. úkonech z 26. prosince 1912 č. 236 ř. z.
(Nález ze dne 21. prosince 1922 č. 19685.)
Věc: Arnold B. v M. O. a Josef H. v M. proti ministerstvu národní obrany (min. místotaj. Dr. B. Šefl) o náhradu škod způsobených ubytováním vojska.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody:
Podle obsahu spisů není sporu o tom, že šlo v daném případě o ubytování vojska v domech stěžovatelů ve Vel. Karlovicích podle zákona o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912 č. 236 ř. z. Řízení o nárocích osob, jež byly přidrženy k válečných úkonům, upraveno je §em 33 zák. a provád. nařízení k tomuto zákonu z 23. ledna 1918 č. 23 ř. z.
Podle § 33 zákona ten, jemuž náhrada za válečný úkon nebo náhrada škody způsobené nebyla zapravena, nebo kdo není s přiřčenou náhradou spokojen, jest oprávněn ohlásiti nárok u příslušného představenstva obecního. O nárocích ohlášených koná nejprve šetření okresní komise, její operáty přezkouší zemská komise a předloží je ministerstvu. Konečně pak rozhoduje komise složená ze zástupců ministerstev, jak v zákoně jest vyznačeno.
Prováděcí nařízení pak navazujíc na tento § zákona vykládá, kterou obec jest pokládati za příslušnou a ustanovuje, že žádosti, jež došly snad na nepříslušnou obec nebo na vyšší stolici, nesmějí býti odmítnuty, nýbrž mají býti z úřední moci zaslány příslušnému místu.
Tato ustanovení shodují se se zjevnou tendencí zákona, nestěžovati stranám uplatňování nároků vzešlých plněním válečných úkonů, ukládají tedy úřadům na provádění zákona o válečných úkonech zúčastněným povinnost, postarati se o to, aby o přihlášce nároků takových, jež jich došla, bylo zahájeno a provedeno řízení, jak je předpisuje § 33 zákona.
V daném případě jest ze spisů zjevno, že se st-lé domáhali náhrady škod ubytováním vojska způsobených, ovšem nikoli u obce podle zákona příslušné, nýbrž nejprve u »vrchního velitelství vojska operujícího na Těšínsku«, opírajíce tehdy svůj nárok o zákon o ubytování vojska. Stejně jisto jest podle spisů, že zakročení st-lů dalo podnět k šetření ze dne 10. srpna 1920, jež se konalo na právním podkladu § 33 zák. o válečných úkonech, neboť se v příslušném zápisu výslovně konstatuje, že šetření koná komise sestavená dle tohoto §. Při tomto jednání zástupce st-lů formuloval jejich nároky, přizpůsobiv je výsledkům šetření. Konečně jest ve spisech podání st-lů, jež došlo ministerstva národní obrany 6. února 1921, tedy před vydáním nař. výnosu, jímž odvolávajíce se na výsledek komisionelního jednání z 10. srpna 1920, naléhají na vyplacení náhrady komisí vyšetřené.
Za tohoto stavu věci mohli st-lé důvodně míti za to, že nař. výnos jim doručený, jímž bylo ústř. státní pokladně nařízeno, aby st-lům vyplatila celkem 3906 K jako náhradu škod způsobených ubytováním vojska v domech J. H. č. — a A. B. č. — ve V. Karlovicích, jest rozhodnutím o jejich nárocích ve smyslu § 33 zák. o vál. úkonech. Důvodnost takového pojetí onoho výnosu nemůže býti vyvrácena tím, že v něm není zmínky o ministerské komisi k rozhodování podle 3. odst. § 33 zák. povolené, vždyť tato komise — byť i jí příslušelo vlastní právo rozhodovací, jest ve výkonu své kompetence závislá v každém případě na podnětu tohoto ministerstva. Vůči stranám jest veškerá činnost komise rázu interního, vymykajíc se jakékoliv jejich ingerenci nebo kontrole. Při tom uvážiti jest dále i to„ že šlo o ubytování vojska a že ve věcech ubytování vojska se týkajících mino úřadem k rozhodování pří- slušným jest, pokud právě nejde o rozhodnutí na základě § 33 zák. o vál. úkonech.
Se zřetelem k veškerým těmto okolnostem bylo věcí žal. úřadu postarati se o to, aby st-lé nebyli uvedeni v omyl o právní podstatě nař. výnosu tím, že by zcela nepochybným způsobem vyznačilo pravý úmysl onoho výnosu jako pouhého poukazu náhrady sumou, již samo si vyšetřilo, teay aktu, nemajícího vůbec povahy rozhodnutí neb opatření právní moci schopného, tedy zejména nikoliv rozhodnutí podle § 33 zák.
o vál. úkonech.
Leč nss shledal, že nař. výnos přes opačné stanovisko žal. úřadem v odvodních spisech projevené, svou podstatu rozhodnutím jest. Neboť nehledě ani k tomu, že se tento výnos vůči stranám jevil jako věcné vyřízení jejich podání, resp. nároků, jimi také přímo u ministerstva vznesených, jest ze správních spisů nade vši pochybnost jasně patrno, že mno nař. výnosem ona podání i výsledek komisionelního jednání z 10. srpna 1920 skutečně vyřizovalo a je tímto výnosem za vyřízeny pokládalo. Výnosem z května 1921 č. — (vydaným ovšem již po nař. výnosu) zcela jasně to ministerstvo projevilo, odkazujíc st-le, aby, nejsou-li s vyplacenou náhradou spokojeni, nastoupili cestu zákonem předepsanou.
Ministerstvo samo tedy nař. výnosu přikládá ten význam, že jím st-lům bylo odepřeno, provedení řízení a vydání rozhodnutí podle § 33 na dosavadním procesuálním základě, jehož se zřejmě domáhali. V tom směru jeví se výnos rozhodnutím ovšem jen povahy procesuální, ale takovým, jež týkalo se zjevně procesuálních práv stran. Ale ani tento obsah nař. výnosu, vyplývající ze spisů, nedošel ve výnosu samém náležitého výrazu.
Mno vydávajíc výnos ze 7. března 1921 stejně jako již v předcházejícím jednání řídilo se názorem, že vůči st-lům má v řízení o náhradě podle § 33 zák. o vál. úkonech toliko a výlučně postavení strany. V tom však jest na omylu. Jest ovšem pravda, že přenesením kompetence k rozhodování o nárocích vzniklých z plnění válečných na zvláštní orgán, na komisi svrchu uvedenou, zbaveny bylv výroky, jimiž mno stranám nároky takové přiznává nebo odpírá, povahy rozhodnutí neb opatření právní moci schopných; výroky takové mohou býti podle § 33, odst. 1. zák. o vál. úkonech stranám nejvýše podnětem, aby své nároky ohlásily tenkráte, neučinily-li tak již dříve. Jest tedy dáti odvodním spisům za pravdu potud, pokud projevují názor, že pouhé přiznání nebo poukázání náhrady mno má povahu projevu strany. Při tom nesmí však býti přehlíženo, že mno jest také a především úřadem, jenž jest v prvé řadě povolán k provádění zákona o válečných úkonech (§ 37); z ustanovení § 33, odst. 3 vyplývá zejména povinnost mno jako úřadu zaříditi, čeho jest třeba, -aby k rozhodnutí komise tam vyznačené došlo. Bylo by tedy nesprávno dedukovati z toho, že v jedné určité relaci výrok ministerstva má povahu prohlášení strany, že toto ministerstvo v řízení podle § 33 má vůbec Jen postavení strany. To by odporovalo celému vybudování zákona a zvláště i § 33 samého. Není tedy mno tím, že přiznávajíc nebo odpírajíc náhradu, jedná jako, strana, zbaveno povinnosti, aby ve všech jiných směrech postupovalo podle oněch zásad, jež platí vůbec pro styk úřadů se stranami, zejména pro řízení administrativní anebo jež sluší odvoditi z tohoto zákona specielně pro řízení podle zákona o válečných úkonech. Důsledkem úpravy řízení o nárocích na náhradu podle § 33 jest, že strana, jakmile nárok ohlásila, nemá na další postup řízení nijakého přímého vlivu. Bylo-li řízení ono zahájeno, má právní nárok, aby se jí rozhodnutí dle předpisu § 33 dostalo a jest mno úřadem, jemuž ochrana tohoto procesního nároku jest svěřena a u něhož se tudíž může strana splnění tohoto nároku také domáhati. Ovšem ani jako úřad nemá ministerstvo ani orgány jemu podřízené nějakou všeobecnou povinnost poučovati strany o tom, jak mají postupovati při hájení svých práv. S druhé strany však by odporovalo nejen všeobecným požadavkům, jež dlužno klásti na veřejnou správu kulturního státu právního, nýbrž i základním zásadám řízení správního, kdyby orgán veřejné správy z jakéhokoliv důvodu ponechával v řízení správním strany ve zjevném omylu n podstatě a právní povaze jednání s nimi prováděného.
Z předcházejících úvah vyplývají pro daný případ tyto důsledky:
Zahájení řízení podle § 33 zák. o vál. úkonech se st-li bylo dokumentováno tím, že komisionelní jednání z 10. srpna 1920 bylo výslovně založeno na předpisu § 33 zák. o vál. úkonech, st-lé byli k němu přibráni, komise přijala prohlášení st-lů, jímž formulovali své nároky, a nijak nebylo jim ani při tomto jednání ani později dáno na jevo, že se neprovádí řízení o jejich nárocích, nýbrž snad jen nějaké šetření pro vnitřní potřebu ministerstva.
Bylo-li mno názoru, že nejsou dány předpoklady, aby v řízení bylo podle onoho předpisu dále postupováno až do rozhodnutí komise v 3. odst. § 33 vyznačené, bylo jeho věcí vydíati stranám'jiné formální vyřízení o jejich petitu při komisionelním jednání vzneseném. Pokud pak by již tímto způsobem nebylo podání st-lů přímo na žal. ministerstvo vznesené věcně vyřízeno, a ministerstvo nezamýšlelo s ním naložiti podle prováděcího nařízení (k § 33), bylo povinno, vyřizujíc je jinak, učiniti tak způsobem a formou, jenž by vylučoval omyl stran o právní povaze a skutečném smyslu vyřízení toho.
Ministerstvo se místo toho omezilo na to, že dalo st-lům doručiti výnos, jímž se jim poukazuje náhrada sumou ministerstvem samým vyšetřenou.
Tím byli st-lé za vylíčeného stavu věci uvedeni v omyl o právní povaze i obsahu nař. výnosu a musil z tohoto důvodu nař. výnos býti zrušen pro vady řízení.

Citace:

č. 1775. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4/2, s. 656-658.